(10.30 hodin)
Prezident České republiky Miloš Zeman Děkuji. Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane premiére - je-li tady. (Ohlíží se za sebe do vládní lavice. Premiér Babiš: Tady jsem.) Dobrý den, vážení členové vlády a především vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci. Předem jsem se chtěl omluvit, že jsem si podobně jako minulý rok 28. října sedl kvůli velmi intenzivní bolesti nohou. To se stává, a jak už jsem několikrát řekl, nohama se politika nedělá, alespoň většinou ne. Doufám, že tato pozice nijak neohrozí hloubku mých myšlenek, s nimiž vás za chvíli seznámím.
V každém případě již mnohokrát při vystupování k zákonu zákonů, tedy zákonu o státním rozpočtu, nenápadně zdůrazňuji, že již v roce 1990 jsem byl zvolen předsedou rozpočtového výboru Federálního shromáždění a jako premiér jsem se snažil o snižování rozpočtu v deficitu, což vedlo bez ztrát Konsolidační agentury k deficitu pouhých 10 miliard korun. A na to jsem patřičně hrdý.
Nu, a když jsem se dostatečně vychválil, dovolte mi, abych přešel k důležitějším věcem. Svůj projev jsem se rozhodl rozdělit do tří částí. Za prvé - kontext státního rozpočtu, za druhé - výdajová stránka, za třetí - příjmová stránka.
Jak jste si možná povšimli, ve svých předchozích projevech jsem se příliš kontextem státního rozpočtu nezabýval, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Ten kontext byl totiž v zásadě neměnný. Žili jsme v klidném, víceméně konjunkturálním období s mírným, ale trvalým ekonomickým růstem, excelentní nízkou mírou nezaměstnanosti a snižováním podílu státního dluhu na hrubém domácím produktu. Byla to krásná léta a je potřeba ocenit vládu, která přispěla svojí hospodářskou politikou k těmto výsledkům.
Pak přišlo něco, co jsme asi nikdo nečekali. Přišla epidemie. A já jsem se mimochodem zhrozil, když jsem dnes četl, že už je za den 300 mrtvých. Kolegové, to je strašlivé číslo. Nu, a ta epidemie měla, jak víte, dvě vlny. Zatím dvě vlny. V té první vlně jsme museli opustit onu adoraci hospodářského růstu, abychom zachránili lidské životy, což se do značné míry podařilo. Byl to úspěch v boji s pandemií, a tím jsme vlastně vytvořili novou situaci, Friedrich Nietzsche tomu říká: Umwertung aller Werte. Moderní označení je změna paradigmat. A já bych používal daleko jednodušší název - vzdát se některých stereotypů našeho myšlení. A ten stereotyp nadřazování ekonomického růstu nad cokoli jiného byl vyvrácen už v první vlně pandemie právě lockdownem.
Nuže, přišla druhá vlna, částečně i díky naší neopatrnosti, kterou sdílela veřejnost, vláda i opozice, takže chceme-li něco někomu vyčítat, musíme vyčítat všem. Ale v tomto případě já tady nejsem od toho, abych vám něco vyčítal. Já jenom chci upozornit, že zatímco v té první vlně pandemie, byly lockdownem zasaženy především příjmové struktury státního rozpočtu, pak ve vlně druhé se odehrávala výdajová struktura a extrémní deficit. Nu, a to je v podstatě druhá změna paradigmat. Všichni jsme se učili, že dluhy ujídají z mísy, zadlužená ekonomika byla považována za něco jednak neefektivního, ale dokonce odpudivého, a najednou se ukázalo, že musíme vést válku na dvě fronty.
Jednak pokračující boj s pandemií, ale protože si nemůžeme dovolit druhý lockdown, to už by si ekonomika pravděpodobně klekla, pak je nezbytné zadlužování. Nu a chápu naprosto, že lidé, kteří byli vychováni v určitém stereotypu, já například v rašínovském stereotypu šetření, dovolte mi, abych na okamžik odbočil. O Aloisi Rašínovi se říká, že měl ve své kanceláři za psacím stolem nápis: Nic vám nedám. A kdykoli přišla jakákoli delegace, jenom takhle ukázal za sebe a delegace odešla. V každém případě platí, že i já jsem byl vychován v té zásadě, že dluhy ujídají z mísy, a vždy jsem podporoval politiku šetření. A teď, stejně jako vy ostatní, jsem tak trošku vykolejený, když musím, a to z přesvědčení, schvalovat výrazný deficit, i když bych si samozřejmě přál, aby se přitom neplýtvalo. A k tomu budou směřovat některé z mých následujících poznámek. ***