(16.10 hodin)
(pokračuje Okamura)
Jinak v Moskvě samozřejmě velmi dobře chápou, o co tady jde při tzv. barevných revolucích. Protože z jejich pohledu je cílem tohoto stahování smyčky kolem Ruska, a těchto různých přípravných akcí, při kterých se Ruská federace stává čím dál zranitelnější, je samozřejmě z ruského pohledu tím cílem samotné Rusko. A z pohledu Ruska, pakliže by se Západ dostal do Běloruska, tak Smolensk, který kdysi ležel hluboko ve vnitrozemí Sovětského svazu, by se stal v podstatě pohraničním městem. Na druhé straně kdyby Rusko převzalo kontrolu nad Běloruskem, například prostřednictvím Lukašenkem vícekrát odmítnuté ruské vojenské základny v okolí Brestu, tak by Moskva byla schopna na západní hranici se zásadním způsobem přiblížit Polsku. Americká vojska ale už na východní hranici Polska jsou a události posledních dní bezpochyby zúží manévrovací prostor Lukašenkovi, který doteď částečně odolával Putinovu tlaku, a i v souvislosti s tím běloruský prezident v posledních letech vícekrát zdůraznil, že NATO nevidí jako hrozbu. Jistě, byla to součást jeho propagandistického sbližování se Západem, ale tento výrok má i racionální jádro, a to že na rozdíl od Ukrajiny Američané nechtějí začlenit Bělorusko do Severoatlantické aliance, ale záleží jim spíše na jeho neutralitě. Naopak pro Rusko je vojenská přítomnost v Bělorusku vysokou prioritou a nikdy neměli lepší příležitost než dnes, když jsou Spojené státy americké zaměstnané prezidentskými volbami, Evropská unie se trápí koronavirovou nákazou a Lukašenko je na kolenou.
Pojďme však teď k tomu vnitropolitickému dění a k tomu komentáři, to znamená k režimu samotného Alexandra Lukašenka. Nemá asi smysl polemizovat s tím, že ten režim, že Lukašenko je autoritář. Spíše ale za problematickou považuji motivaci těch, kdo ho chce svrhnout, protože to zdaleka nebude jenom svoboda a demokracie. Když se podíváme na to, že americká nadace National Endowment for Democracy financovaná Kongresem USA, tak ta poslala minulý rok běloruské opozici téměř 2 miliony dolarů. A je to jenom zlomek peněz, které tam západní státy posílají, protože aktivní jsou tam i jiné organizace. Mimochodem tato americká nadace rozdává peníze přibližně v 90 zemích světa a štědrá byla mimochodem i na sousedním Slovensku, kde politickým think tankům poskytla dotaci ve výši téměř jednoho milionu eur.
Důležité je také hovořit o tom, že ten systém takzvaných barevných revolucí, to znamená vývoz té americké demokracie, nepřinesl těm zemím v podstatě finálně žádnou stabilitu. V Gruzii takzvaná růžová revoluce svrhla Eduarda Ševarnadzeho a dnes už tradičně ho obvinila, nebo obvinila ho, jak to tak tradičně bývá, z falšování výsledků voleb a na jeho místo dosadila Michaila Saakašviliho, kterého ale krátce po skončení mandátu obvinili ze zneužívání pravomocí, takže raději utekl do USA a odtud na Ukrajinu, a i odtamtud ho vyhnali a deportovali do Polska. Takže v podstatě podobnou situaci vidím na Ukrajině, kde se nejprve ta oranžová revoluce nepodařila, protože lidé si po dosazeném prezidentovi, nebo po prvním prezidentovi Juščenkovi zvolili opět někoho, koho Západ nechtěl, a byl to Viktor Janukovyč. Tak potom přišel Majdan a výsledek Majdanu vidíme dodnes. Ukrajina je stát v rozkladu, který by už dávno zbankrotoval, kdyby nebylo pravidelných investic Mezinárodního měnového fondu, a ostatně tu migrační vlnu z Ukrajiny tady vidíme všichni. A kdo na Ukrajině kdy byl, já jsem tam byl před dvěma lety, tak opravdu si v některých místech i ve větších městech připadáte jako někde - představuji si, že tak to asi vypadalo po druhé světové válce, prostě v podstatě skutečně zdevastovaná země.
Takže jinak jsem chtěl říci, že tady se hodně srovnává Ukrajina s Běloruskem. Ale ta situace v Bělorusku je diametrálně odlišná od Ukrajiny, protože v Bělorusku není nefunkční stát a obyvatelstvo v té své geopolitické orientaci není tak rozdělené. Není rozdělené! Není rozdělené! Evropská unie a Spojené státy v podstatě nemají Bělorusku co nabídnout, zdaleka ne tolik, co nabízeli na Ukrajině. Proto opoziční kandidáti před volbami, které letos proběhly, nedávno, v podstatě nikdo z nich nezpochybňoval vztahy s Ruskem. A něco jako prounijní orientace nebylo ani hlavním volebním tématem. Naopak ruskou kartou hrál celkem nepřekvapivě Alexandr, Lukašenko a nyní se tedy musel na Rusko nakonec velmi poníženě obrátit. Takže dneska je ten fakt takový, že v podstatě Lukašenko se dnes dokáže skutečně udržet při moci jen s pomocí Ruska a Putina. A to naznačuje to, že jeho dny jsou v podstatě sečteny, protože právě ta hra na všechny strany ho postupně dostihuje.
Takže z tohoto pohledu se jeví - jinak ještě bych se chtěl vrátit, vycházím z různých komentářů a z různých informací, které jsme si studovali, že se jeví podle všeho neopodstatněné i výkřiky rusofobních aktivistů, že Putin určitě chystá vojenskou invazi, protože v tuto chvíli je otázkou, proč by to vlastně dělal, jelikož běloruská ekonomika už je dnes závislá na ruské, a opozice není nějak zásadně naladěna prorusky, jako tomu bylo v případě Ukrajiny. A mezi rozhodujícími silami ani nejsou fašisti jako na Ukrajině. A také platí, že Rusko zpravidla nezachraňuje krachující režimy. Tento předpoklad můžeme podepřít i příklady z Arménie či Kyrgyzstánu, kde nespokojenost s režimem taktéž vedla k převratům a ke vzbouření, a Moskva to ale přijala v podstatě v klidu. Ale je pravdou, že Putin potřebuje Bělorusko. Nicméně jsem přesvědčen, že nepotřebuje Lukašenka.
Co ještě dodat? Není určitě nejmenších pochyb o tom, že Lukašenkův režim je autoritářský, to už jsem tady říkal. Takže to byla taková sonda do toho pohledu, do té historie, co vlastně předchází těm dnešním problémům, které jsou v Bělorusku. Není to podle našeho názoru zdaleka tak černobílé, jako je celkem jednostranně tady prezentováno některými médii, a já jsem vám tady chtěl trošku vysvětlit tento pohled, abychom se v tom o něco lépe orientovali.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Několik technických oznámení. Paní poslankyně Krutáková se omlouvá z jednání Poslanecké sněmovny z rodinných důvodů od 15.45 do konce jednacího dne. Pan poslanec Skopeček hlasuje celou dobu jednání s náhradní kartou číslo 21.
A jako další je přihlášen s faktickou poznámkou pan poslanec Holík, jestli má ještě zájem. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.
Poslanec Jaroslav Holík: Vážené dámy, vážení pánové, já jsem toho měl na srdci poměrně hodně, ale vystupovat po Tomio Okamurovi je hodně těžké, protože on většinu - nebo daleko víc, než jsem chtěl říct já, řekl on. Já jenom přijdu s dotazem.
Prosím vás, kdo z vás jste v poslední době byli v Bělorusku, přihlaste se. Protože my tady řešíme suverénní stát a houby o něm víme. Víme o něm pouze to, že někde existuje, a víme o něm pouze to, co nám říkají masmédia. Já mám v Bělorusku poměrně dost přátel a ti lidé tam byli spokojení, životní úroveň tam byla minimálně dvakrát tak vysoká jak na Ukrajině, byly tam dvojnásobné platy, všude bylo čisto. Ale někomu to zřejmě vadilo. Ano, já v žádném případě nemůžu souhlasit s násilnými postupy některých hnutí, ale mám také řadu filmů, kde demonstranti házejí Molotovovy koktejly na policii. Takže ona ta násilnost asi bude na obou dvou stranách. Ale jak už tady řekl kolega Okamura, my se tady pozastavujeme nad zásahy běloruské policie, ale úplně zapomínáme na zásahy proti oranžovým vestám, proti hnutí v Katalánsku.
Takže jediné, co chci říct, přátelé, Bělorusko je suverénní stát. Nechme, ať si svoji budoucnost vyřeší sami, protože každý vývoz naší demokracie vždycky končí špatně. Děkuji. ***