(16.00 hodin)
(pokračuje Okamura)
Ale mnohem významnější změna se začala vyvíjet vůči Spojeným státům americkým. Představitelé americké armády a vysocí státní úředníci USA si v posledních letech navštěvovali Bělorusko jako na běžícím pásu. Při návštěvě poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost Johna Boltona v Minsku koncem srpna loňského roku běloruský prezident Alexandr Lukašenko navrhl otevřít, cituji, novou kapitolu ve vztazích s USA. Bolton - proč to všechno říkám? Protože tady se popisuje nějakým způsobem ten režim, ale přitom s Lukašenkem kooperovali a jednali s ním, a k tomu se ještě dostanu, k té kooperaci, západní velmoci zcela běžně a jako na běžícím pásu. A je potřeba si uvědomit, co je výsledkem těchto kroků a proč SPD má stanovisko, jaké má, tzn. zdrženlivější.
Bolton ocenil při své návštěvě především možnost hovořit o regionální bezpečnosti v regionu Běloruska. Lukašenko mu kontroval prohlášením, že toto střetnutí považuje za historické. O tři týdny později náměstek amerického ministra zahraničních věcí pro politické záležitosti David Hale v Minsku slavnostně oznámil, že USA a Bělorusko se rozhodly vrátit na své ambasády po jedenácti letech velvyslance. Takže docházelo tam k normalizaci vztahů.
Situace se tedy vyvíjela pro Lukašenka velmi dobře. Začátkem února tohoto roku navštívil Minsk šéf americké diplomacie Mike Pompeo, který mimochodem navštívil, jak víme, minulý týden i Českou republiku, a prohlásil, že Spojené státy si přejí normalizovat vztahy s Běloruskem a že nechtějí odtrhnout ho od Ruska, a obratně nabídl Lukašenkovi lacinější ropu s tím, že Spojené státy jsou ochotné a schopné plně vykrýt běloruskou spotřebu ropy a zemního plynu. Lukašenko na to odpověděl Pompeovi, že období chladu se skončilo. A není to náhodou, protože toto vzájemné setkání a toto vzájemné prohlášení mezi USA a Běloruskem přišlo v okamžiku, kdy Moskva zvýšila svůj nátlak na Minsk, s tím že Bělorusko by mělo přijmout užší běloruskou integraci s Ruskem, jestli chce nadále dostávat energetické zdroje za ruské domácí ceny.
Proč to říkám? Protože tady se vytváří nějaká chiméra, jak je Lukašenko Putinův člověk. Ono to totiž zdaleka není tak jednoduché. Je to složitější a komplikovanější, ta situace, a pořád mluvím o tom geopolitickém pohledu. A musím říct, a dále, a mimochodem Bělorusko rokovalo a rokuje o dodávkách ropy jak s Ázerbájdžánem, tak Saúdskou Arábií.
To však nebylo jediné eso v rukávu Alexandra Lukašenka. Jeden z důležitých aspektů, o kterých se příliš nehovoří, je stále užší napojení běloruského režimu na Čínu. Lukašenko využil situaci a vojensko-politická nestabilita na Ukrajině totiž donutila Čínu, aby se poohlédla po, řekl bych, předvídatelnějším a stabilnějším partnerovi v regionu. Takže se zaměřila Čína na Bělorusko. A Lukašenko spolupracoval. A čínský vliv v Bělorusku zašel až tak daleko, že tam Číňani vyrábějí rakety, obrněné transportéry a množí se nápisy v čínštině. Pro Čínu má strategický význam účast Běloruska na ekonomickém projektu tzv. Nové hedvábné stezky a zároveň přitom pomáhá běloruské armádě s vyzbrojením. Mimochodem také informace, o které se tady nepsalo, že koncem minulého roku dostalo Bělorusko od Číny půjčku ve výši 500 milionů dolarů na refinancování dluhu vůči Rusku. Znovu na to poukazuji, že ty vztahy s Putinem vůbec nejsou takové, o kterých se tady v médiích v podstatě chybně hovoří.
Přestože Lukašenko se snažil a snaží se kličkovat mezi zájmy velmocí, tím pádem USA, Evropská unie, Čína, tak samozřejmě spolupráce s Čínou není úplně bez rizik a nebyla bez rizik, protože Čína, jak víme, uplatňuje svoji moc velmi tvrdě, a to vidíme na příkladech ze Zimbabwe, kde v podstatě Mugabeho vláda padla i v důsledku toho, že se režim v Zimbabwe pokusil oklamat Peking.
Lukašenkův zájem na diverzifikaci anebo multipolaritě zahraniční orientace Běloruska je na první pohled logický. Běloruský prezident dosud velmi dobře četl geopolitickou situaci a o své zemi hovoří, a celkem správně, že se nachází v kotli, přičemž je důležité, a cituji, aby se Bělorusko v tom kotli neuvařilo. A naopak vůči ruskému tlaku se celou dobu bránil proti vytvoření soustátí poukazováním na vlastní historii, na běloruskou historii, na vlastní historii, kulturu, jazyk, ale samozřejmě řekněme si na rovinu, že primárně šlo Lukašenkovi o udržení vlastní moci. Snívá o tom, jak je taky z různých záznamů patrné, že chce vytvořit systém tzv. dědičné demokracie, tzn. která se uplatňuje v některých zemích Střední Asie, a podle všeho by chtěl, aby následné volby poté, co by Lukašenko odešel, vyhrál jeho syn.
To, že se jedná o autoritativní režim, o tom tady nepochybujeme, ale postupně se Lukašenko začíná právě stávat obětí své vlastní mocichtivosti. Ale tady se právě přepočítal, a to je dnešní problém, který tady v Bělorusku v podstatě probíhá, protože v dnešním světě těžko může země jako Bělorusko zůstat neutrální. Musí v tom regionu, kde je Ukrajina, vedle Rusko a hned sousedství Evropské unie, a nemůže donekonečna kličkovat mezi velmocemi. Takže Lukašenko přecenil svoje křehké vztahy se západními zeměmi a už pár dní po současné vlně protestu pochopil, že jeho jedinou zárukou je v tuto chvíli Rusko. Cena za tento pokorný návrat pod ruského medvěda samozřejmě může být velmi vysoká.
Naznačuje to ostatně i první reakce Kremlu. Protože to opět bych si tady dovolil říct vlastní pohled na interpretaci toho telefonátu s Putinem, protože když jsme se trošku podrobněji podívali na to zákulisí, tak Putin to podle všeho dal Lukašenkovi v prvé řadě pořádně sežrat. Čtyři dny po volbách nereagoval - celé čtyři dny - na telefonáty Lukašenka. A ještě ve čtvrtek Kreml lakonicky oznámil, že střetnutí s běloruským vůdcem Alexandrem Lukašenkem není vlastně vůbec v harmonogramu prezidenta Vladimira Putina. Přitom den před tím telefonoval Putin o situaci v Bělorusku s francouzským prezidentem Macronem. Naše povrchní média však zbytečně hlásila, že Rusko si nechce kvůli diktátorovi Lukašenkovi pálit prsty, ale byla to podle všeho jen taktika a k vzájemnému kontaktu poté, co Putin Lukašenka vydusil, nakonec přece jen přišlo.
Tady se teď zdá, že zlomem v celém vývoji běloruské krize byl ten sobotní telefonát Alexandra Lukašenka s Vladimirem Putinem. Moskva si dala záležet, aby v oficiálním prohlášení zdůraznila, že telefonický hovor proběhl z iniciativy běloruské strany. No a poté Kreml vlastně jenom suše konstatoval, že všechny vzniklé problémy se brzy vyřeší. Ale Lukašenko tato slova interpretoval jinak, interpretoval je už po svém, že mu Putin přislíbil pomoc se zajištěním bezpečnosti jeho země. Moskva ale tato slova nejenom nekomentovala, ani je nepotvrdila. Takže teď se v podstatě čeká, jak zareaguje Putin.
A musím říci, že samozřejmě ze všech postsovětských republik, když se vrátím od vztahů s Amerikou, s Čínou a s Evropskou unií k Rusku, tak má samozřejmě ze všech postsovětských republik Bělorusko nejužší vztahy s Ruskem. Je součástí nejen Moskvou kontrolované Eurasijské ekonomické unie, ale také Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, které je generálním tajemníkem v současnosti bývalý šéf Lukašenkovy bezpečnostní rady generálmajor Stanislav Zas. A samozřejmě Putin si představuje, anebo podle všeho je to jeho přání, aby se Bělorusko sjednotilo s Ruskem. Jinak to je také logický požadavek, protože po rozpadu Sovětského svazu v podstatě Rusku ubyla ta nárazníková pásma těch zemí směrem na západ a na jih, bývalé postsovětské republiky, které byly kolem Ruska. ***