(18.10 hodin)
(pokračuje Pekarová Adamová)
Co se tedy změnilo v tom přístupu státu k vymáhání? Já si tedy nepamatuji, že bychom tady cokoliv řešili z toho, co už tady třeba také jako nápady zaznívalo, ať už je to zabavování nejenom tedy už řidičských průkazů, což už funguje a docela dobře funguje i jako odstrašení dnes, ale že bychom tady třeba měli návrhy, které budou tady tuto oblast řešit. Paní ministryně spravedlnosti tady ani není, ta tedy sem zavítá tak málokdy, že to je spíš výjimkou, když tady s námi je, ale myslím, že u takového zákona by si tu debatu vyslechnout měla i ona. A paní ministryně spravedlnosti je zodpovědná dneska za to, jak právě stát v téhle oblasti je a není úspěšný. A úspěšný prostě není, což je vlastně dokládáno i tímhle návrhem zákona. A vymlouvat se na to, že to tady je téma patnáct let a že se tady tou oblastí zabýváme už příliš dlouho, a pak zároveň tedy neříci, že sedm let už tady ve vládě vládnou dvě strany společně, z nichž jedna to Ministerstvo spravedlnosti má vlastně celou tu dobu, tak to je jenom zastírání faktu, že se vám prostě nedaří v rámci koalice dohodnout konkrétní, jasné věci, které by mohly v té oblasti pomoci a které by s tou praxí hnuly.
Celá ta problematika tedy leží podle mě v téhle rovině. To znamená, podívat se na vymáhání. Naprosto souhlasím s tím, že zodpovědní za své děti jsou primárně rodiče. Rodiče jsou těmi, kteří mají nade všechno upřednostnit své děti, a to i v situaci, kdy se jim prostě daří méně. Neumím si představit, že bych tedy dala nejdříve přednost něčemu pro své potřeby, své vlastně potřebě, a až pak někdy další prioritu v řadě měla své vlastní dítě. Myslím, že takhle to má naprostá většina rodičů. A naprostá většina rodičů tedy je vůči svým dětem zodpovědná a ti, kteří nejsou, tak z jejich zad chceme to břemeno přehodit na tu velkou část rodičů, která zodpovědná je.
A já vím, že tady prostě budeme slýchat, že jsme tedy necitliví, nesociální, protože nechceme pomoci těm dětem, že už tady zaznívá ta rétorika takto nastavená. Ale to chci předem odmítnout, protože nám jde přesně o to, aby se k těm dětem dostalo to, co jim náleží, aby měly pokryté veškeré své potřeby, ale aby tu povinnost prostě splnil ten, kdo ji primárně má, a to je rodič. A v tomhle musí stát napnout veškeré své síly a v tom se prostě tady několik let nic neděje.
Pokud tedy to myslí vláda skutečně vážně s tím, že chce i lépe vymáhat, tak ruku v ruce se zálohovaným nebo náhradním výživným má přicházet i s návrhy, jak konkrétně, ale opravdu konkrétně, bude tuto oblast řešit. S tím však nepřichází, nic takového tady neleží, nic takového není prioritou a nečekám, že bychom se ještě něčeho dočkali vůbec do konce tohoto volebního období. Tak se věci mají. A tady je vidět, jak tedy vůbec vláda přemýšlí. Vláda přemýšlí jenom, kde najít další možnost přerozdělovat peníze, jak hodit povinnost na někoho dalšího a ještě zaplatit nemálo úředníků, kteří se o to budou starat. Výdaje, které má stát platit za tu administraci, jsou skutečně dost vysoké. Když si to spočteme tedy podle materiálu, který v důvodové zprávě předkládá ministerstvo, tak je to skoro 13, nebo ještě více než 13 %, která jsou plánována na vynaložení samotné dávky, tak bude stát jenom samotná administrace této dávky, nový systém, noví lidé, prostě zase nabobtnáme, zase nabobtná stát.
Mějme na paměti, že teď po těch týdnech, co jsme tady prožili a co ještě stále nemáme za sebou, koronakrizi, a teprve se dočkáme těch dopadů, tak si myslím, že 43 % ze státního rozpočtu na výdajích do sociální oblasti zdaleka už nebude tak jednoduché dodržet, že porostou náklady státu na nezaměstnané, kterých prostě jednou přibude, jakmile skončí podpora státu s pomocí tedy standardních nástrojů, které používáme, jako kurzarbeit, toho všeho prostě budeme za pár měsíců svědky. Je jenom otázka času, jestli to odsuneme ještě o čtvrtletí dál, nebo jestli budeme ještě štědřejší a ještě o další třeba půlrok dál, ale prostě jednou se ten bumerang vrátí a tady to se v ekonomice projeví.
A my tady teď řešíme i půlbilionový schodek rozpočtu, zítra bychom ho měli řešit konkrétně, a teď vlastně vymýšlíte místo toho, abychom se podívali, kde v tom státním rozpočtu také ušetřit, další výdaje. Prosím tedy, abychom se dívali i na ty možnosti úspor, protože jinak tady neustále jenom bobtná jak armáda úředníků, tak také náš sociální stát, ale neřešíme vůbec nikde, kde i ty děti, které bychom tímhle podpořili, budou na to splácení těchto dluhů brát.
Já prosím tedy, abychom se primárně dívali na stránku vymáhání dluhů, aby tady v té oblasti vláda napnula veškeré své síly, aby předložila konkrétní účet toho, co pro to udělala, jaké jsou to konkrétní kroky a jaká je jejich úspěšnost, a pak tedy jsme řešili, že tady máme třeba v systému sociálních dávek nějaké mezery, a zlepšili ty mezery, ale ne vymýšlením nové sociální dávky. A není to tak, že bychom tedy odmítali pomoci těm rodinám, které mají tíži, a děti, které se do toho dostávají nezaviněně, ale tu pomoc a řešení vidíme právě tady v těch dvou věcech. To znamená zlepšení sociálního systému stávajícího a zároveň tedy ruku v ruce s tím řešení na Ministerstvu spravedlnosti ve vymáhání.
Zároveň také nemohu opomenout ještě poslední oblast, která je podle mě nesmírně důležitá a je v těch materiálech důvodové zprávy zmíněna velmi okrajově, a to je prevence. Mnozí určitě i ve svém okolí, třeba i vzdálenějším okolí, jenom jsme se doslechli o takových případech rodin, které se rozvedou a kde dítě je předmětem sporu mezi rodiči a kde právě výživné funguje jako páka na toho druhého, ať už je to tak, že tam dochází k vyřizování nějakých jiných účtů, anebo je to tak, že - dám příklad, co konkrétně jsem opravdu ve své praxi v rámci sociální oblasti už viděla vícekrát. Dochází třeba k tomu, že jeden rodič to dítě má svěřené do péče a druhý s ním tráví pouze jednou za čtrnáct dní víkendy, a pokud není tedy dodržena třeba správně hodina toho, kdy si dítě mají předat, tak ten, který tráví pouze víkendy, což tedy bývá většinou otec, ale může to být samozřejmě i naopak, tak si vyřizuje se svým bývalým partnerem či partnerkou účty skrze to, že už tedy neposílá pravidelně výživné nebo neposílá v plné výši, a různé takovéto triky zkouší na svoji bývalou partnerku či partnera. To je často důvodem, který vede k tomu, že to výživné není placeno, a pak tedy dochází třeba k zaplacení, až když už opravdu hrozí nějaká větší sankce formou právě exekuce atd.
Myslím, že tady těm případům nepomůže ani náhradní výživné, ale tam by právě pomohla mnohem víc prevence při rozvodovém řízení jako takovém. A existuje cochemská praxe, která se u nás u některých soudů už dnes užívá, ale bohužel její zavádění do praxe je velmi liknavé a pomalé a není běžné na mnoha soudech, ale jenom naopak na menšině soudů. A myslím, že tohle by měla být také priorita. Měli bychom se na ten systém, nebo respektive problém, dívat v širším kontextu a měli bychom hledat cesty k tomu, aby právě k vyřizování si účtů skrze děti a neplacení výživného nedocházelo. Takže podívat se na celý ten systém dopředu, to je tak, jak má tedy přístup podle mého názoru být, a obávám se, že tady se sáhlo po tom nejjednodušším - vymyslet novou sociální dávku, protože to ostatní chce čas, bohužel, chce to mnoho práce, která za tím je, ale ta tady nebyla odvedena, a až bude odvedena, tak pak se bavme o tom, že tady bude ještě třeba pár desítek či stovek případů, na které nic z toho nefunguje, a tam má smysl potom něco nového vymýšlet právě formou třeba nějaké nové sociální dávky.***