(12.10 hodin)
(pokračuje Grospič)
O co šlo? Původně byla ve Vlčím Poli a v Horním Bousově kolem Kosti, kde jsou velké sady, plánována vodní nádrž o kapacitě 4 tisíce kubíků vody. V roce 2017 zažádali sadaři o povolení nové nádrže o kapacitě 40 tisíc kubíků, tedy desetkrát větší kapacity, protože jim stávající voda nestačila na zavlažování. Na úvod chci ještě uvést informaci, že vlastníkem nebo akcionářem sadů bylo prý propojení s ředitelem FIO banky a od počátku také bylo jednáno se všemi dotčenými obecními i městskými úřady v Sobotce. Co se týká situace, když byla vloni nádrž vybudována. Došlo ke ztrátě spodních vod, a tím vod sousedních obyvatel Kdanic. Štěstím je, že se podařilo městu Sobotka aspoň zajistit urychleně peníze na stavbu vodovodu, který byl dokončen potom následně v říjnu 2019. Je pravda, že celá ta anabáze budila velkou bezmocnost okolních obcí a na stavebním úřadě včetně stížností, které byly předkládány jak policii, tak na odbor životního prostředí v Jičíně. A trvalo poměrně dlouhou dobu, než se celá věc začala řešit.
Zkušenost mě vede k tomu, když jsem se po tomto pídil, že takovýchto situací je zejména v těch sadařských oblastech mnohem více, protože samozřejmě plocha, která vyžaduje budování nových sadů či jejich rekultivaci, také spotřebu pitné vody a může tam docházet ke střetu zájmů, a také dochází, mezi závlahami těchto sadů a pitnou vodou užitečnou, která by primárně měla být určena obcím.
Z tohoto pohledu se snažím ve svém pozměňovacím návrhu vložit drobné ustanovení, které se týká příslušné části, kdy za bod tři vládního návrhu by se vkládal bod čtyři. V části čtyři v § 8 za odst. 1 se vkládá nový odstavec 2, který zní: Povolení k odběru či akumulaci vody lze vydat pouze z důvodu nezbytného využívání vody jako vody pitné pro zásobování obyvatel tam, kde není možné obydlí připojit na vodovod pro veřejnou potřebu. Dosavadní odstavce 2 až 4 se potom označují jako 3 až 5. Následující body se přečíslují.
Tedy není to návrh, který by absolutně zakázal využívat vodu, pitnou vodu například pro závlahy, zemědělské účely, sadaření, ale staví tam alternativu; v případě, že pro obec není možno zajistit jinou vodu, pak by priorita pitné vody a její zajištění pro obce, a tím i pro občany měla hodnotu podstatně vyšší ochrany. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní jako poslední je přihlášen v obecné rozpravě pan poslanec Jan Zahradník. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Zahradník: Děkuji, vážený pane místopředsedo, za slovo. Dámy a pánové, já samozřejmě k tomuhle zákonu, který se opakovaně na programu naší Sněmovny vyskytuje, tradičně vystupuji a dával jsem vždycky pozměňovací návrhy ve snaze jednak zlepšit situaci měst a obcí, jednak samozřejmě pomoci v boji se suchem. To jsem vždycky dělával. Já bych možná tady nejprve ale zmínil pár číselných údajů, abychom věděli, co vlastně je předmětem našeho uvažování.
Když se podíváme na statistiku ČHMÚ, tak je tam uveden údaj, že celkový úhrn srážek v loňském roce na území České republiky byl 634 milimetrů na metr čtvereční. Jednoduchým vynásobením zjistíme, že se tedy vlastně jedná o 50 miliard metrů krychlových vody. To je objem vody, se kterým tady u nás tedy máme co do činění, protože víme dobře, že přítok ze zdrojů mimo území naší republiky je zanedbatelný. Pan kolega Válek tady citoval kronikáře Kosmase. Já jsem tady už kdysi dávno jednou citoval epigram Karla Havlíčka Borovského, který říká: Nechlubte se, vlastenci, není to věc řádná, že neteče odjinud do Čech voda žádná. Tak to opravdu je. Podíváme-li se na ty grafy, tak ten odtok je zhruba v řádu 10 miliard kubíků, přítok je v řádu zhruba necelých 500 milionů. Takže pracujeme s 50 miliardami metrů krychlových vody, se kterými musíme jaksi zajistit tady veškeré naše hospodaření.
Je třeba dodat, že z těchto 50 miliard zhruba 40 miliard metrů krychlových vody odchází evapotranspirací, tedy výparem, případně pohybem vody ve vegetaci, v rostlinách. Čili tady těch 10 miliard, s kterými nakládáme... No, když si řekneme, jakým způsobem jsme schopni akumulovat vodu, tak umělá akumulace vod, umělé nádrže vytvořené u nás v historii, jsou schopny zachytit zhruba necelých 5 miliard metrů krychlových vody, čili desetinu z toho disponibilního objemu. Z toho významné nádrže, tedy ty přehradní velké nádrže, mimo jiné třeba na vltavské kaskádě a další přehrady, zadrží zhruba, bych tak řekl, 40 %. Víc, vlastně musím přidat, takřka tři čtvrtiny, ne 40, to jsem se zmýlil. Tak asi 70 % vody zadrží velké nádrže, zhruba kolem tak 25 % zadrží střední rybníky do 50 hektarů a zbytek potom malé rybníky, případně ty velké rybníky, zase na té druhé straně. Takže pracujeme s 5 miliardami metrů krychlových vody, které zadržíme. To je ta voda disponibilní, která když bude velké sucho, po ní můžeme sáhnout a z ní můžeme tu vodu jaksi odebírat.
Mluvíme tady o zadržování vody v krajině jako o velkém nástroji v boji se suchem. Já s tím souhlasím. Je to nástroj, který můžeme použít v poměrně krátké časové době. Prostě postavit přehradní nádrž je otázka poměrně složitého povolovacího řízení. Kdybychom si ale zase číselně to přepočítali, tak ten objem zadržované vody kdybychom rozprostřeli na celou plochu České republiky, bylo by tam na každém metru čtverečním 62 milimetrů, čili bychom chodili zhruba v 62 milimetrech vody. Otázka je, do jaké míry tedy to zadržování vody v krajině je skutečně reálně efektivním nástrojem. Neříkám, že bychom na to měli rezignovat, v žádném případě. Určitě každý zemědělec, každý vodohospodář, který tu možnost má, tak by měl ta drobná opatření v krajině dělat.
Mluvil tady pan kolega Bendl o odbahňování rybníků. Mezi 10 a 20 procenty objemu rybníků je zabahněno, to znamená, ten jejich objem, tak jak byly vybudovány, není k dispozici. Bývalo takovým jaksi uváděným číslem, že na odbahnění jednoho hektaru rybníka je potřeba milion korun. To bylo do té doby, nežli my sami jsme si vlastními zákony velmi ztížili možnost nakládání s tím vyvezeným bahnem. Kolega Bendl to tady velmi podrobně zmiňoval. Musím se přiznat, že vidím také velký problém v tom, že to bahno z rybníků teď není možné používat, tak jak to bylo po dlouhá desetiletí, staletí jako hnojivo na pole, ale bohužel je to považováno za nebezpečný odpad. Příčina toho samozřejmě je ve zpřísněných podmínkách a ve zpřesnění metod, tak jak měříme škodlivé látky. Prostě s tím bahnem najednou není co počít a jeho likvidace vyžaduje významné finanční prostředky. ***