(17.40 hodin)
(pokračuje Elfmark)
Uvedený koncept, tedy důsledné oddělení kolektivního systému a zpracovatele, resp. zákaz, aby kolektivní systémy a s nimi propojené osoby vlastnily zpracovatelská zařízení, je běžně užíván v řadě zemí. Jedná se například o Francii, Španělsko anebo Slovensko. Není pravdou, že by zakotvení zákazu vertikální integrace znamenalo překážku pro výrobce, aby nemohli vlastnit recyklační zařízení. Úprava obsažená v tomto pozměňovacím návrhu má za cíl zamezit, aby kolektivní systém a osoby s ním majetkově propojené nevlastnily zpracovatelská zařízení, kterým by následně dodávaly za lepších podmínek sebraný elektroodpad, čímž by došlo k deformaci zpracovatelského trhu. Výrobci, kteří nejsou majetkově propojeni s kolektivním systémem, mohou vlastnit zpracovací recyklační zařízení naprosto bez omezení i po zavedení tzv. čínské zdi. Zároveň zakotvení čínské zdi nijak neupravuje vlastnictví zpracovaného materiálu. Stejně tak nebude nijak omezena možnost nákupu recyklovaného materiálu z použitých elektrozařízení. Navrhovaný zákaz vertikální integrace naopak zpřístupní recyklovaný materiál všem zájemcům, a nikoliv pouze takovým, kteří jsou majetkově propojeni s kolektivním systémem.
Můj druhý pozměňovací návrh se týká sledování toku materiálů. Sledování toku materiálů výrobcem přes více obchodních vztahů je nereálné a dle mě i neúčelné. Věřím, že zavedená evidence toku odpadů napomůže k určení, zda je s vyprodukovanými odpady ze zpracování dále správně nakládáno, ale vzhledem k nemožnosti provozovatele kolektivního systému stanovovat podmínky odběratelům materiálu za zpracování - protože nejsou v žádném obchodním vztahu, původcem, vlastníkem odpadu a smluvním partnerem je vždy zpracovatel - není schopen výrobce nebo provozovatel systému toto nikterak zajistit. Je nezbytné povinnosti evidence v případě konečného využití, opětovného použití nebo odstranění uložit konkrétním zpracovatelům. Není jasné, jak si předkladatel představoval, že výrobce stanovenou povinnost zajistí.
Třetí pozměňovací návrh, který podávám společně s kolegyní Danou Balcarovou, se týká podílení se na podnikání. Povinnost v § 35 odst. 3 písm. b) je nejasná. Není zřejmé, co se rozumí podílením se na podnikání jiné osoby. Široká škála možných výkladů začíná obyčejným smluvním vztahem a končí podílem ve společnosti, což je řešeno v písm. a). Význam je tedy nejasný a zneužitelný. Proto navrhuji písm. b) zrušit.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Já vám také děkuji. A dalším v pořadí je paní poslankyně Eva Fialová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Eva Fialová: Děkuji za slovo. Já jsem byla zde vyzvána, abych odpověděla na některé otázky, které se týkají v poslední době často diskutovaných podaných mých pozměňovacích návrhů, které částečně i napravuji dalšími pozměňovacími návrhy. Ve chvíli, kdy jsem tyto návrhy podávala, tak úplně nechtěně unikly chráněné dílny, které tady byly řečeny, a je potřeba to malinko napravit.
Já začnu odůvodněním a těmi hlavními třemi tématy, kterých se to týká, přičemž prvním z nich je samozřejmě zavedení tzv. certifikace. Musíme si nejdříve uvědomit, co je naším cílem a pro koho kolektivní systémy původně vznikly. Kolektivní systémy vznikly pro výrobce, ne pro obce, ne pro nikoho jiného, aby byli schopni plnit povinnosti, které jim ukládá zákon. Každý správný výrobce, který se zajímá o to, jak jeho výrobek skončí a jestli naplní legislativní rámec, chce také vědět, jakým způsobem se bude zpracovávat daný elektroodpad. A vzhledem k tomu, že výrobce nemůže být v současné chvíli zpracovatelem, vznikla nezávislá společnost vyvolaná na základě požadavků jak výrobců, tak zpracovatelů, aby si mohli ověřovat čísla, která je schopna dělat audity a která je schopna validovat čísla, která se odvádí dále ministerstvu a vůbec samotným výrobcům, jestli plní své zákonné požadavky.
Pokud se budeme bavit... Já bych si dovolila tady dát fakta a ne žádné domněnky a emoce. Zákon ukládá prioritně povinnost výrobcům a část z nich totožně zpracovatelům. Týká se to dosažení míry využití. Výrobci přímo nezpracovávají odpady, takže vyjma smlouvy nemají žádný nástroj k ověření, zda jsou jejich povinnosti plněny. Požadavek výrobců na celoevropské unii (úrovni?) tedy je, aby naplnění zákona zpracovateli ověřil nezávislý auditor.
V současné době je vydáváno oprávnění ke zpracování elektroodpadů 148 firmám, z toho je 12 chráněných dílen a z toho 10 zpracovává elektroodpad. Certifikovaná je v současnosti jedna a na certifikaci jsou připravovány další dvě. Tyto tři chráněné dílny zaměstnávají celkem 52 % osob zdravotně postižených z celkového počtu zaměstnaných ve všech chráněných dílnách. Z 93 083 tun zpětně odebraných výrobků v roce 2018 jich bylo nejméně 44 zpracováno zpracovateli, jejichž postupy jsou ověřovány v souladu s normami a jsou schopny podstoupit i certifikované ověření. Dvacet procent ze zpětně odebraného množství je zpracováváno v zařízeních, která jsou certifikována v souladu s normami.
Zpracování v souladu s normami, abychom se vrátili ještě k chráněným dílnám, které většinou dělají demontáž ruční, probíhá právě jak ruční, tak technologické bez ohledu na zpracovávané množství. Chráněné dílny mají navíc zjednodušené podmínky v rámci ověřování.
S kolektivními systémy spolupracuje minimálně 53 oprávněných zpracovatelů. Ze zpracovatelů je minimálně 66 subjektů zároveň výkupnami druhotných surovin, z nich minimálně 24 spolupracuje s kolektivním systémem REMA, ke kterému bych se dále ještě vyjádřila.
5 232 tun ročně tedy zpracovává 95 zpracovatelů, to je každý průměrný 55 tun ročně. Otázkou je, jak je to u užití, pokud dodržují zákonné postupy. A těchto 95 zpracovatelů jsou hybateli tady toho nesmyslného boje proti certifikacím, nedodržování některých standardů a dalších jiných věcí. Certifikace je velice důležitá z důvodu toho, že v elektrozařízeních, a málokdo z nás si to uvědomuje, je obsažena spousta nebezpečných chemických látek, například v takové pračce je obsažen azbest. A pokud někdo bude neodborně rozebírat nebo zpracovávat tyto výrobky, tak může těmto lidem mnohem více poškodit jejich zdraví, než když bude dodržovat některé základní postupy. Často se děje, že u těchto zpracovatelů jsou špatně odsávány chladicí kapaliny, oleje z kondenzátorů vykapávají volně na volně loženou plochu a další jiné věci.
Proto požaduji certifikaci, po které volají největší výrobci elektrozařízení z celého světa. Není pravdou, že v některých zemích je již tato povinná certifikace zavedena. Můžu tyto země, hned jak to najdu, všechny přečíst, a není to na čistě bázi dobrovolné.
V současné době je oprávněnou akreditovanou auditory ověřující soulad postupu zpracování s příslušnými normami mezinárodních sdružení 28 neziskových kolektivních systémů WEEELABEX organisation. Sdružení nevytváří zisk, je založeno za účelem ověření plnění povinností zpracování elektroodpadů, které jsou uloženy výrobcům. Poplatky vybírané na certifikaci slouží k úhradě poplatku WEEELABEXu za udělenou akreditaci státu prostřednictvím Českého akreditačního institutu, přičemž odvádí ročně 500 tisíc korun. ***