(11.20 hodin)
(pokračuje Filip)
O návrhu na zpravodajku zahraničního výboru, která se stane zpravodajkou i pro Sněmovnu, budeme hlasovat v hlasování 231. Počkám, až se ustálí počet přihlášených...
Zahájil jsem hlasování číslo 231 a ptám se, kdo je pro návrh na zpravodajku. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji vám.
V hlasování číslo 231 z přítomných 117 pro 114, proti nikdo. Požádám tedy paní kolegyni, aby se ujala své zpravodajské zprávy a zasedla u stolku zpravodajů.
S faktickou poznámkou se do rozpravy přihlásil kolega Kobza. Já jsem otevřel rozpravu a první byl kolega Veselý. Sice nevím, na co bude reagovat, ale je to faktická přihláška. Ano, máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Jiří Kobza: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, dobrý den. Já bych si tady dovolil zareagovat na kolegu Janulíka vaším prostřednictvím. Fakt je, že česká zahraniční politika v poslední době ztrácí svoji přímočarost, ztrácí svoji čitelnost, přestáváme být, abych tak řekl, lehce pochopitelní pro svoje partnery. Je to v podstatě celou dobu, co zahraniční politiku kontroluje sociální demokracie. A centrum zahraniční politiky z hlediska mezinárodní nebo nadnárodní nebo globální politiky se přesouvá k naprosto bezvýznamným komunálním politikům a vláda se od nich nedistancuje, nedistancuje se od těchto názorů. A to je samozřejmě velmi špatné, protože zrovna vůči Izraeli i vůči Palestině česká politika vždycky byla dlouhodobě naprosto konzistentní, naprosto trvalá, jasně čitelná. S Izraelem nás spojují přátelské vztahy, společné kulturní kořeny a zrovna tak respekt vůči Palestincům. Ten dopis nebyl dobrý nápad, v podstatě zase nějakým způsobem zpochybnil trvalost a přímočarost české politiky a myslím si, že optimální by bylo, kdyby vláda přijala usnesení, že tento dopis není výrazem oficiální české zahraniční politiky, a tím v podstatě odstranila ten dým pochybností, který se potom nad českou zahraniční politikou vznáší z obou stran, to znamená jak z Izraele, tak z palestinské strany. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Skončil čas pro vaši faktickou poznámku. Nyní tedy podle pořadí je zatím přihlášený kolega Janulík a kolega Valenta v rozpravě, takže udělím slovo panu poslanci Janulíkovi. Ten se ho vzdává, čili pan kolega Jiří Valenta v rozpravě. Ten tady není, takže propadá jeho přihláška, ale... (Hlasy v sále: Je tady!) Je, já se omlouvám, samozřejmě. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Valenta: Děkuji za slovo, pane místopředsedo, nebudu dlouhý.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, stále se zde bavíme o eventuálním poškození českých vztahů s Izraelem, a to především díky tomu inkriminovanému a zmiňovanému veřejnému prohlášení ministrů Zaorálka a Petříčka, kteří v podstatě sdělili svůj názor, a to možná asi jen proto, že vláda nemá doposud žádné společné stanovisko, které by mohlo být v tomto ohledu relevantní. Buď ho teda nemá, anebo ho doposud nesdělila, alespoň jsem to nezaregistroval. Premiér Andrej Babiš sice stále proklamuje, že vláda tvoří zahraniční politiku České republiky jako celek a že prohlášení jednotlivých ministrů je nešťastné, ale ptejme se jeho, co kromě toho, že právě on strká před některými problémy zahraniční politiky hlavu do písku, v této věci udělal. V tomto ohledu vidím obrovský hendikep nejen jeho, ale potažmo celé vlády, kterou řídí. A tak se holt musejí vyjadřovat jednotliví ministři polooficiálně. A já teď nebudu a ani nechci řešit, zda jejich vyjadřování je v této věci šťastné, nebo méně šťastné.
Ve stejném duchu mlčela vláda např. k tématu banderovců a jejich vůdce, válečného zločince Stepana Bandery. A tak se zase musel opět vyjádřit jen ministr zahraničí Petříček, který národu sdělil, že celou tuto záležitost by měli hodnotit historikové. Jeho postoj mu poté vytkl i prezident České republiky Miloš Zeman, který se nechal slyšet, že když Petříček byl na Ukrajině v únoru 2019, dostatečně nezmínil problém banderovců a že celý tento fenomén podcenil. A nikdo na nečinnost ministra kromě nás komunistů nereagoval, ani pan předseda vlády Babiš. A přitom Petříčkovo tehdejší bagatelizující prohlášení a faktická nečinnost mohly poškodit naše vztahy s Izraelem ještě mnohem více, protože každý člověk, který se alespoň trochu o historii zajímá, dobře ví, že stahování lidí zaživa z kůže, brutální znásilňování či rozřezávání břicha těhotným ženám, to je jen zlomek z celého seznamu krutostí, které vojáci Ukrajinské povstalecké armády pod vedením Stepana Bandery páchali na nevinných lidech bez sebemenšího ohledu na věk či pohlaví. A Židé tehdy byli společně s komunisty primárním cílem útoku banderovských bojůvek. Je přitom obecně známo, že za použití antisemitské rétoriky "Němci do Berlína, Poláci za San a Židé na šibenici" byl podíl ukrajinských nacionalistů na vyvražďování Židů ve srovnání s německými zvěrstvy mnohem vyšší. A dnes, v době, kdy se tito hrdlořezové staví na Ukrajině na roveň válečných hrdinů bojujících proti nacismu a fašismu, dostávají vyznamenání a je jim přiznáván status válečných veteránů s mnoha náležitostmi, pan ministr zahraničí Petříček prostě jen sdělil národu, že toto mají řešit historikové. To opravdu těm našim vztahům s Izraelem moc neprospěl. Kdybych měl ale ministra Petříčka v tomto smyslu omluvit, musel bych říci, že takovéto přešlapy nejspíše dělá pro svoji menší zkušenost v politice a časem se určitě naučí přiměřeně reagovat.
To takový bývalý ministr kultury Herman, to byl jiný kos. Když šel v roce 2016 jako první člen české vlády na sraz revanšistického sudetoněmeckého landsmanšaftu, dlouhodobě usilujícího o přepis dějin vyviňující a relativizující vinu nejen sudetských Němců, a kde měl motivační projev se zdravicí, raději sdělil veřejnosti, že na této akci nebyl jako ministr, ale jako pouhý občan. Možná tedy kdyby ministr zahraničí Petříček nevystupoval v médiích k problému anexe palestinských území s židovskými osadami na pravém břehu Jordánu jako ministr, ale modifikoval se jako občan, nevyvolalo by to takovou bouřlivou a negativní odezvu u některých, zejména pravicových poslankyň a poslanců. Možná zrovna těch, kteří, když zmíněný ministr Herman exhiboval a natřásal se na sjezdu landsmanšaftu - který, pro vaši informaci, zakládali někteří bývalí členové SS, či dokonce šéf úřadu Konrada Henleina - a my jako komunisté proti jednání Daniela Hermana protestovali, tak jen seděli a mlčeli.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Valentovi. Mám před sebou dvě přednostní přihlášky, jedna je ministra kultury Luboše Zaorálka a pak paní kolegyně Červíčkové jako zpravodajky, také s přednostním právem. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Ano, děkuji. Přeji vám dobré dopoledne. Já budu stručný, jenom bych se chtěl pokusit nějak velmi jednoduše tu pozici, pod kterou jsem se podepsal v tom dopise. Pan kolega se tady na mě směje, ale bude to opravdu stručné.
Takže já bych chtěl jenom znovu zopakovat, co jsem už řekl mnohokrát, že po celou dobu, co jsem byl ministrem, tak jsem vlastně v tom řešení izraelsko-palestinského konfliktu neustále opakoval pozici, že řešením může být pouze dvoustátní řešení. A já připomínám, že to je pozice, kterou zaujímal už Václav Havel, a mohl bych tady vyjmenovat všechny ministry a premiéry, kteří následovali. To byla celou dobu vždycky pozice České republiky. Dokonce Václav Havel, když tam tehdy navštívil, tak navštívil ještě Jásira Arafata, já si to pamatuji, a pak jel do Izraele. A vlastně se zdůrazňoval právě tento vyvážený přístup. Pouze toto řešení, které bude myslet na obě strany, má šanci být životaschopné.***