(11.10 hodin)
(pokračuje Janulík)
V roce 1995 podepsal Arafat dohodu o rozšíření autonomie - takzvané Oslo II.
Dne 20. ledna 1996 proběhly na území palestinské autonomie volby, byla zvolena palestinská rada a Arafat se stal prezidentem. Sídlem se stal Ramalláh na Západním břehu Jordánu.
Ačkoliv palestinští a izraelští politici uzavřeli mezi sebou mírovou dohodu, na základě které Arafat a jeho OOP oficiálně uznali právo Izraele na existenci a měli se zříci terorismu, ukázaly se tyto naděje jako naprosto plané. Palestinci tyto dohody ve svém tehdejším parlamentu nikdy neratifikovali a naopak je nikdy nedodržovali, považovali je jen za předstupeň ke zničení Izraele. Ve skutečnosti nikdy nesouhlasili a dodnes většina z nich nesouhlasí s dvoustátním řešením. Bezprostředně po podepsání takzvané mírové smlouvy propukla první palestinská intifáda a zahájen byl krvavý teror.
V roce 2000 proběhl summit v Camp Davidu. Tehdejší izraelský premiér Ehud Barak nabídl Arafatovi řadu dalekosáhlých ústupků v rámci komplexní mírové dohody. Chtěl odevzdat 98 % Judeje a Samaří, to je Západní břeh Jordánu, včetně starého Jeruzaléma palestinským Arabům. Na oplátku měl Arafat skoncovat s vlnou protiizraelských násilností a ukončit konflikt. OOP zamítla celý návrh, aniž by nabídla nějaký protinávrh. Vedoucí předáci OOP vyzvali ke druhé intifádě - intifáda al-Aksá -, načež celý Izrael zasáhla vlna teroristických atentátů. Stát přišel díky tomuto běsnění minimálně o tisíc svých občanů.
V roce 2005 došlo ke stažení z Gazy. V roce 2005 izraelská vláda vedená již zesnulým premiérem Arielem Šaronem jednostranně evakuovala všechny své obyvatele z Gazy a z některých vesnic na severu Judeje a Samaří, avšak v Izraeli mír nenastal, právě naopak. V průběhu dvou let po izraelském stažení z Gazy ovládli toto území Palestinci z Hamásu a začali odpalovat desítky - dnes už tisíce - raket na jižní Izrael. Raketová palba na izraelská města poblíž Gazy s určitými přestávkami trvá dodnes. Ze začátku to byly ty kásamy vyráběné na koleně z plynových rour, dnes díky štědré podpoře z Evropské unie už jsou to rakety, které dostřelí ne 20, ale už 160 km až do Tel Avivu.
V roce 2008 se dostává k moci Mahmúd Abbás. Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert v roce 2008 nabídl nástupci Arafata Mahmúdu Abbásovi, zvanému abú Mázin neboli Otec války, rozsáhlý mírový návrh, prakticky totožný jako ten Barakův, návrat veškerého území za zelenou linií z roku 1967, vlastně ta samá území, která si pro sebe současní palestinští předáci před celým světem oficiálně tolik nárokují, ale i přesto tehdy tento návrh Abbás zamítl. Pro Abbáse a další palestinské politiky jsou izraelské mírové návrhy nedostatečné, nepřijatelné. Mnozí tvrdili a dodnes tvrdí, že mezery jsou příliš velké, že to, co Palestinci požadují a Izraelci nabízejí, je nepřijatelné, atd. atd.
Palestinští politici chtějí pouze jednotnou arabskou Palestinu od řeky Jordán k moři. Izraelská města v rozporu s fakty líčí jako palestinská, včetně těch nacházejících se před mezinárodně uznávanými hranicemi z roku 1967. Současný izraelský stát přirovnávají ke křižáckým státům, které zanikly, tudíž podle nich i tento zanikne, jedno kdy, jestli za sto, dvě stě nebo tři sta let. A z tohoto důvodu se vlastně vůbec nesnaží o mírové soužití. Věří, že čas hraje v jejich prospěch, a udržují své lidi vědomě a schválně v dosti těžkých životních podmínkách, aby mezi nimi rozněcovali nenávist ke všemu izraelskému a židovskému.
V roce 2019 až 2020 Netanjahu s podporou americké administrativy představuje takzvanou dohodu století, ale palestinské vedení odmítlo tento americký návrh již před rokem, aniž by ho někdy vidělo a seznámilo se s ním. Stačilo, že si něco přečetlo v novinách. Jeho předáci odmítli účast na hospodářské konferenci konané v Bahrajnu na konci června 2019 a bránili v účasti dalším Palestincům. Jakmile byl plán zveřejněn, Abbás se proti němu důrazně postavil a prohlásil: Tisíckrát říkáme ne, ne, ne této dohodě století. Od začátku jsme ji odmítali a měli jsme pravdu. A Mahmúd Abbás nazývá dohodu století spiknutím. Platí, že Palestinci nikdy nezmeškali příležitost nechat si ujít příležitost.
Námitka odchylky od linie naší zahraniční politiky je jasná. Parlament a mnozí jednotliví poslanci nejsou v zahraničních vztazích reprezentanty exekutivy nebo její složky, ale jsme představiteli lidu, tedy občanů. Poslanec na rozdíl od člena vlády má právo formulovat svůj názor na určitou zahraničněpolitickou otázku zejména formou úvahy, zejména týká-li se budoucího vývoje. Ministerstvo zahraničních věcí nás nemůže limitovat koncepcí, kterou vládní politika realizuje. Poslední koncepce zahraniční politiky, kterou přijala tehdejší vláda, jak už jsem řekl, je z roku 2015. V parlamentě nám tehdy, jestli si vzpomínáte, byla pouze představena, a to pouze vybraným poslancům ze čtyř výborů a to byla forma kulatého stolu.
Na druhé straně platí, že je dobré, když svoje stanoviska koordinujeme. I parlamentní diplomacie by měla probíhat v nějakém rámci a myslím si, že probíhá. Od toho jsou prezidentem svolávány schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice zhruba asi kvartálně, pokud vím.
Neplatí, že u všech otázek musíme mít jednotný unifikovaný pohled na všechno, ale otázka budoucího uspořádání Izraele a Palestinců je otevřený proces, do kterého názorově vstupují mnozí politikové světa, což samozřejmě může být jejich právo, ale já kdybych byl na té druhé straně, tak to vnímám trošku úkorně, protože mně do mých domácích záležitostí mluví někdo, kdo zhusta o nich neví vůbec nic.
Shrnul bych postoj k tomu článku. Nepoučovat, nerozdávat rady. Zásadním prvkem je dohoda Izraele s palestinskou reprezentací, čili s Palestinci na Západním břehu Jordánu, kterého se to týká, aby nebyl žádný model předem vylučován, zejména když žádná mírová jednání neprobíhají a dohoda z Osla se neplní. Z tohoto pohledu je americko-izraelský plán impulsem, protože vnáší do zamrzlé situace nový pohled. Plán se bude teprve diskutovat v novém parlamentu Izraele, protože jak víte, těch voleb už tam proběhlo dost.
Populace už lze těžko vzájemně oddělit, já jsem to viděl na vlastní oči, vznikly by nové křivdy a na nějaký nový palestinský stát na Západním břehu Jordánu by bylo lépe zapomenout. Kdybych byl tázán, sám bych Izraelcům říkal jen to, že Palestincům a všem lidem, které budou nově podle plánu chtít ovládat, mají dát stejná práva, jinak můžou čekat velké problémy, čili stejná práva jako mají Izraelci.
Já nechci náš vztah k Izraeli glorifikovat, ale je fakt, že máme dobrou pověst, máme dokonce pozitivní obchodní bilanci, máme komplementární průmyslová odvětví, výzkum, přidanou hodnotu pro průmysl a z našich vzájemných vztahů vyplývá mnoho dobrého.
O Trumpově plánu bych se tady nerad více zmiňoval.
Optika mezinárodního práva - to bych tady zmínil, protože se tím spousta lidí zaklíná, že podle mezinárodního práva je okupací prozatímní kontrola území, které není součástí území okupující mocnosti bez souhlasu skutečného územního suveréna. Čili tady ty podmínky vůbec naplněny nejsou. Posledním územním suverénem tady bývala Osmanská říše, která zanikla v roce 1922.
Já si myslím, že ve světle toho mezinárodní právo nemůže být odtrženo od reality, ale zákaz získávání území silou je jedním ze základních pilířů poválečného mezinárodního práva, ale není možno nevidět specifickou povahu postavení Izraele na západním břehu, čili tady se to na to roubuje velice těžce. Mezinárodní právo je založeno na precedentech a mělo by být v souladu s realitou, kterou si vyžaduje mezinárodní bezpečnost.
Já bych potom asi v podrobné rozpravě zkusil přednést návrh nějakého usnesení. Předpokládám, že o něm asi budeme hlasovat. Pro tuto chvíli je to za mě všechno. Děkuji, pane předsedo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Janulíkovi. Otevírám rozpravu. Jako první je přihlášen pan poslanec a předseda zahraničního výboru kolega Veselý. Prosím, máte slovo.
Poslanec Ondřej Veselý: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já budu velmi stručný. Navrhuji, aby zpravodajem tohoto bodu byla zpravodajka zahraničního výboru Monika Červíčková. Myslím, že to má logiku. Sděloval jsem to, už když jsme se o tom bavili posledně. Takže navrhuji, abychom hlasovali o tom, že zpravodajkou bude Monika Červíčková jako zpravodajka zahraničního výboru. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. To je legitimní postup, protože je to samozřejmě součást jednacího řádu, ale je naší zvyklostí, že pokud není zpravodaj, není projednáno ve výboru, tady tomu bylo naopak, tak že se zpravodajem stane předkladatelem.
Já vás odhlásím, zagonguji, aby se kolegové, které jsem požádal, aby své diskuse přenesli do předsálí, mohli dostavit. ***