(17.10 hodin)
(pokračuje Juránek)
Víte, a teď řeknu natvrdo to, co bylo teď na začátku. Tak kolega Birke, kterého vyzvednu, už věděl, že jde velká voda. On věděl, že ta nemoc, ta pandemie se blíží, z toho, že četl noviny. Řekněme si to na rovinu, prostě zodpovědný starosta a nějakým způsobem se na to připravil. A já jsem přesvědčený, že ve stejné době, kdy kolega Birke začínal, se měl vyhlásit nouzový stav a zcela jednoznačně se mělo přistoupit k těm řešením, protože to, co my jsme zažili v těch povodních, to postupné řešení, je přesně zaznamenáno a má ho k dispozici Ministerstvo vnitra, a tím pádem ho měla k dispozici i vláda.
Já bych tady jenom prosil, že když budeme mluvit směrem do minulosti, tak jsem přesvědčený o tom, že nouzový stav dává velké možnosti. A z toho budu i nadále vycházet. Protože teď v tuto chvíli problémy, které máme, se podařilo z velké části, co se týká zdravotní části, ustát. Já jsem přesvědčený o tom, že v těch ostatních oblastech, jak tady zaznělo od místopředsedy vlády, co se týká ekonomické oblasti, že už tam jsme mohli přistoupit k lepším záležitostem, kde by se ten nouzový stav důsledně naplňoval. Já jenom prosím, tady je možnost si to historicky ověřit a je možné tyto věci už příště neopakovat. Já zase z hlediska času řeším, co bylo, a tam řeknu zcela jednoznačně, že první fáze jsou vždycky o tom, že řešíte něco nečekaného, a tady to bylo ve velkém, protože se to dotklo celé republiky a bylo třeba nějakým způsobem reagovat.
Já tu reakci tedy po té stránce beru, ale chci říci, že to nejhorší, co přišlo do téhle republiky, byl strach. A ten velký strach sice teď v tuto chvíli zeslábl, ale stále je velká skupina lidí, která se bojí toho, co může přijít. Já bych tady tedy chtěl velmi ocenit nejenom vládu, ale chtěl bych ocenit všechny, kteří začali šít roušky. Protože to je záležitost, která nám umožnila najít něco, čím se tomu strachu bráníme a čím může každý z nás bojovat proti něčemu, o čem ani přesně nevíme, co to je a co to přináší. A byl bych velmi rád, kdybychom nezapomněli na tuto věc, na tuto nápaditost, která byla unikátní na celém světě, a koneckonců i Mezinárodní zdravotnická organizace musela po nějaké době přiznat, že roušky, které jsme si tady docela obyčejným způsobem vyráběli na koleně nebo na šicích strojích, přece jenom pomohly především proto, že nás zbavovaly strachu, a především proto, že nám umožňovaly s tím koronavirem bojovat, a tak nám v tom boji na začátku velice pomohly.
Když budu mluvit o tom, co ještě bylo a co nám chybí teď v tuto chvíli, je, že jsme se nepřipravili řádně na ekonomickou situaci, která nám teď přijde, tím, že jsme na některé věci zapomněli v našem rozpočtu. Já myslím, že by to měla být taková výzva, abychom v rozpočtu měli vždycky rezervu na něco, co přijde - v našem případě to byla povodeň, v tomhle případě je to pandemie a může přijít cokoliv jiného. A myslím si, že je velmi zodpovědné nechávat v rozpočtu rezervu.
Druhá věc, co nám chybí, je špatné financování sociálních služeb, kde jsem v tuto chvíli přesvědčen, že je Achillova pata, a říkám, že v tuto chvíli je nejhorší situace, která je, v tom, jakým způsobem se dofinancují v letošním roce sociální služby. A tady jenom prosím, aby se na ně nezapomnělo, protože to jsou ti nejpostiženější, ale stále se o tom jenom mluví, že jsou nejpostiženější, a bude tady zapotřebí skutečně mimořádného přístupu. A protože je tady ministryně financí, tak mám prosbu, aby tam pomohla hledat řešení. Já věřím, že ho zcela určitě najde.
Teď v tuto chvíli bych tedy měl říct, co bude a jaké bude moje stanovisko. A já teď řeknu, že kdybych byl hejtmanem, tak v tuto chvíli chci, aby byl nouzový stav ještě nejmíň měsíc. A řeknu vám proč. Protože v krizovém zákoně máte napsáno, že když některé záležitosti v nouzovém stavu neřeší vláda na té nejvyšší úrovni, tak je může rozšířit v tom svém regionu hejtman, v Praze primátor, a tím pádem se dají řešit všechny regionální problémy jenom na tom místě, což má určitou výhodu i finanční, a nikoliv jako celostátní rozhodnutí. Já se tedy v tuto chvíli stavím na stranu hejtmanů a říkám ano, oni to skutečně potřebují, protože v okamžiku, kdy přestane nouzový stav a oni budou muset dál řešit krizový stav, tak zcela jednoznačně zákon říká: kdo nařizuje, kdo dává tyto věci, ten platí. A rozpočty krajů nemají na to, aby dořešily problémy ve svých sociálních a zdravotních zařízeních, které se teď v tuto chvíli ještě hromadí a nejsou dostatečně řešeny.
To znamená, kdybych byl hejtmanem, tak říkám co nejdéle. S ohledem ale na to, že každý v tom politickém systému má svůj úkol, tak svůj úkol má i poslanec v Poslanecké sněmovně. A tady řeknu, že mi chybí přesné informace o tom, abych mohl říci: nechávám vám nějakou dlouhou dobu. Proto říkám, když tady někdo mluví o sedmi dnech, dobře, je to ta minimální věc, ale sejdeme se tady v rámci Poslanecké sněmovny. Když někdo jiný říká deset dnů, vychází mi to taky, že je to ještě pořád v rozhodnutí nejbližšího zasedání Poslanecké sněmovny, jak to bude pokračovat. Dobře, pak je tady sedmnáctého, kdy o tom budeme uvažovat, protože sedmnáctého tady padne jako návrh, a už je tam pro mě určitá prodleva a znamená to, že se tady sejdeme zase znovu, abychom v případě potřeby ten čas zase natahovali. To znamená, že já z hlediska poslance vidím, že není třeba natahovat ten čas bez toho, že bych mohl kontrolovat, co vlastně všechno v rámci krizového zákona probíhá.
A teď řeknu, proč o tom mluvím. Když jsem řešil záležitosti v rámci kraje a bylo zapotřebí v rámci kraje udělat nějaká krizová rozhodnutí, já jsem musel do koruny sdělit zastupitelstvu, abych je přesvědčil, co a jakým způsobem jsem naložil v minulosti, a také jim říct předběžný plán, co vlastně budu od toho zastupitelstva finančně požadovat v budoucnu. Mně tady toto chybí. A já bych strašně moc potřeboval, aby byla konkrétní položka, ve které bude napsáno ano, my jsme takto rozhodli, tolik nás to stálo, tolik už jsme utratili, tolik teprve utratíme. A nejsem náchylný k tomu, aby se všechno přesně vědělo dopředu, ale teď aby se všechno, co se děje, vyúčtovalo, a to třeba i s tím, že je třeba rozpočet překročit a že je k tomu třeba vyzvat i Poslaneckou sněmovnu, aby něco odsouhlasila.
My jsme jako klub odsouhlasili těch 100 miliard navíc, protože jsme tady právě mluvili o tom, že chybí 50 miliard v sociální oblasti. Je mi líto, že v tuto chvíli nemohu mluvit přímo, ale řeknu to i nepřímo: Prosím vás, ať je jasný plán i toho financování, i těch kroků, které děláme. Prosím, abychom si také mohli jako poslanci skutečně zkontrolovat, že naše rozhodnutí ve prospěch nějaké věci je skutečně naplňováno tak, jak bylo slíbeno, anebo ať se řekne "změnila se situace", a budeme to řešit jiným způsobem.
Prosím tedy a žádám o to, abychom hledali, kde v tuto chvíli je ta největší Achillova pata. Já to řeknu na závěr. Mluvilo se o řadě zákonů, které bychom měli změnit. Já jsem přesvědčený, že u většiny to není třeba. Určitě to není třeba v případě zákona o krizovém řízení, protože tam všechno je, jenom je třeba to naplňovat. Ale co je v tuto chvíli největší brzdou, je zákon o zadávání veřejných zakázek. Já myslím, že zákon o zadávání veřejných zakázek, aby vycházel z těch věcí a z těch realit, které existují, a který do budoucna umožňuje, abychom mohli právě dříve ukončit nouzový stav a nežádali o prodloužení nouzového stavu, je přesně tím zákonem, na který se musíme soustředit.
Já si tedy dovolím jako třetí v pořadí z těch hejtmanů, kteří zažili dvoje velké povodně, dát jenom toto jediné doporučení do budoucna. Zákon o zadávání veřejných zakázek je cestou k tomu, abychom se rychleji z nouzového stavu vraceli zpátky do života. Děkuji za to, že jste mě někteří poslouchali. ***