(17.20 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Nyní je na řadě pan poslanec Adamec. Než mu dám slovo, tak vás seznámím s omluvou. Pan poslanec a premiér Babiš se nám omlouvá z důvodu pracovního jednání v Lánech. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Ivan Adamec: Děkuji, vážený pane předsedající. Kolegyně, kolegové, já to tedy v té roušce zkusím.
Tak první pozitivní zpráva dnešního dne - prodloužení nouzového stavu bude. Otázka je samozřejmě, jak dlouho, ale to si myslím, že všichni víme, že k tomu dojde v nějaké podobě. Druhá pozitivní informace, kterou jsem chtěl říct a kterou vnímám jako ryzí demokrat, že vlastně začínáme na rozdíl od 12. března rušit zákony a nařízení, ty, které nám něco zakazovaly. To si myslím, že je velmi pozitivní krok, a na to je potřeba nezapomínat.
Dovolte mi ale, abych tady řekl své některé poznatky, kterých bychom se měli my, vláda, vyvarovat, protože si myslím, že společnosti nepřináší nic pozitivního a ve svých důsledcích jsou i škodlivé.
První takový bod, který mě zaujal už od začátku. Myslím si, že za vládu, za politiky nemají mluvit na veřejnosti odborníci. Odborníci jsou poradním orgánem, jejich názory jsou cenné, samozřejmě nikdo tady nezpochybňuje jejich odbornost, nicméně řídit společnost přísluší politikům a já věřím, že i tato vláda už dneska ví, že jsou ryzími politiky a odborníky až v druhé řadě. A říkám to proto, že pokud je necháme, tak to bude dopadat tristně a pro společnost to nebude dobrý příklad, protože oni dneska vlastně, když to řeknu lidově, dostali hračky v situaci, která tady nebyla řadu let, je to pro ně odborná záležitost, možná se k tomu už nikdy nedostanou a je to ideální příležitost, jak si tady trošku vědecky zapracovat. Ale společnost potřebuje jasné signály, jak se to bude řešit, co bude dál, a musí to říkat politici. Já nemám nic proti nikomu z těch epidemiologů, ale myslím si, že říkat takové věci, že dva roky nepojedeme za hranice, nebo teď nový výkřik, že do bazénu 200 lidí v létě - no to jsem zvědavý, jak to budeme kontrolovat. A u těch nařízení je to stejné jako u zákonů, pokud víme, že je nemůžeme vymoci, tak nemá cenu je schvalovat, protože ti lidé to stejně dodržovat nebudou.
Další věc, o které jsem chtěl hovořit, je určitá chaotičnost a nelogičnost rušení těch usnesení, těch zákazů. Lidé potřebují mít jistotu, že to, co vláda vydá ve svém usnesení, má logiku, že je to jasné, že se nemusí vyptávat, jak to mají prakticky udělat. A některé záležitosti, kterých jsme svědky teď, v tuto chvíli - mimochodem, to ještě musím připomenout, že se to taky mění během několika hodin, to je vůbec špatně. Ale musím říct, proč se otevřely obchody s oděvy? Já tedy nejsem nějaký odborník, to spíš dámy budou vědět, jak to funguje v těchto obchodech, ale jak si chcete koupit kalhoty, ponožky možná ještě jo, tričko, když vám nedovolí ho tam vyzkoušet? Co to je? Proč jsme to otevřeli? Já se můžu domnívat - jenom proto, protože si myslím, že jde o peníze v prvé řadě, protože náhrada škody se pak bude počítat úplně z jiných lhůt a z jiných termínů. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Tohle nemá logiku. Tohle fakt nemá logiku.
Další věc, co nechápu, je, jak jsou lidi informováni o tom, jak budou případně fungovat některá další zařízení, typicky, jak jsem říkal, ten bazén, zahrádky, tam budeme sedět ob lavice v rouškách apod. Já si myslím, že opravdu to uvolňování musí být jasné, logické a říkat těm lidem, jak se mají chovat. A to by měl být tady tlak na vládu, ať to tak dělají, protože nejhorší je, když i my, když aplikujeme tato nařízení v praxi ve městech a na obcích přes své krizové štáby, bezpečnostní rady, tak kolikrát si s tím vůbec nevíme rady a to je špatně.
Co se týká dalších věcí. Já si myslím, že mimo prodloužení nouzového stavu teď jsme narazili na zajímavý problém, a to jsou děti, školy, školky. Školky, tam bylo jenom doporučení to zavřít, většina se zavřela, protože nebyli zájemci v té době, protože lidé ze začátku se báli pouštět děti do školek. Ale dneska ten problém je jinde a je potřeba si to tady veřejně říct. Je potřeba to říct opravdu natvrdo, jak to je. Polovina rodičů se chce vrátit do zaměstnání, do práce a chce, aby školky fungovaly. A ta druhá polovina, ta chce těch 80 %, ta chce zůstat doma. A teď mi řekněte, jak tohle máme vyřešit. Budeme dostávat petici od těch rodičů, že se bojí o zdraví dětí, když všichni víme, že děti jsou nejméně ohrožená skupina? Jak to chceme udělat, když jsme zařídili krizové školky - mimochodem, ty fungují celou dobu, ty třídy pro děti rodičů vyjmenovaných povolání, tam žádné stížnosti nikdy na tohle nebyly. A teď si vezměte, že uvažujeme, že otevřeme školy, dobrovolně (s důrazem), ale jak to tam bude s tím ošetřováním? Bude to taky dobrovolné, kdo pustí děti do školy, nebude mít nic a půjde do práce, anebo tam, kde ty děti zůstanou doma, budou brát dál těch 80 %?
Tohle jsou velmi nebezpečné věci, protože je potřeba tu společnost začít konfigurovat k návratu do normálního režimu a takováto nařízení podle mě k tomu nevedou. To je potřeba si říct. Přesto je potřeba si říkat, že normální je pracovat, starat se o svoji rodinu, a ne se válet doma za státní peníze a svádět to na problém s tím, že se bojíme a že ta situace je pro nás výhodná. Fakt se to změnilo. Na začátku se lidé opravdu obávali, dneska je to jinak. Dneska ten problém tady je a je potřeba s tím něco dělat.
Dále musím říct, že ne úplně pozitivní roli v tom hrají média. Neříkám, že všechna, to bych si nedovolil tady, ale hledat senzace v pandemii, která ohrožuje naši společnost, která skutečně tady nebyla nikdy - někdo to srovnával s druhou světovou válkou, s okupací, já si myslím, že se to srovnávat nedá. Tak prostě oni hledají senzace. Oni dávají zprávy, které podle mě společnost nezklidňují, naopak ji rozdělují. A myslím si, že by měli tady zapracovat. Protože problémy budou.
Tady padlo, že se bojíme o ekonomiku, v prvé řadě o zdraví našich občanů, to je v pořádku, pak se bojíme o ekonomiku, bojíme se o demokracii. A já bych ještě řekl, jestli bychom se neměli bát něčeho jiného. Měli bychom se bát toho, že ta společnost bude jinak sociálně strukturovaná po uvolnění všech opatření. Podívejte se, co ty děti dneska dělají doma, když nechodí do školy. Některé se možná dopoledne učí, ale většinou do noci koukají na televizi, na internet, chodí spát pozdě v noci a ráno vstávají po osmé hodině, někdy po deváté. Tohle má být cílem? Já myslím, že ne. Myslím, že je potřeba navracet se do normálního režimu. A máme to štěstí, že epidemie, její čísla říkají jednoznačně, že klesá. Samozřejmě musíme být opatrní, to je jedna věc. Ale na druhou stranu je potřeba na tomhle pracovat.
Další věc, která se teď šíří, padli tady dobrovolníci. Výborný, říkal jsem si, národ se semkl, funguje to dobře. No, ono to pominulo a co se teď děje? Dobrovolníci de facto končí pomaličku až na výjimky a nastává tvrdá realita a chodí nám anonymní podání, abych neříkal udání, chodí anonymní dopisy, lidé žalují, nechtějí se představit a chovají se tak, jak by se chovat v demokratické společnosti neměli. ***