(12.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Nicméně já vím dneska, proč on změnil názor. Protože během té doby po roce 2006 došlo ke změně, došlo k deregulaci nájemného a najednou ty byty, o kterých on ještě tvrdil, že je nepotřebuje, si spočítal, nebo mu to někdo řekl, jsou vlastně zlatým vejcem. Tak vlastně proto se přestal hlásit k tomu slibu, který původně nájemníkům dal. A opět. Stát vlastně nedokázal najít způsob, jak do té věci efektivně vstoupit. A pro mě právě proto to prodání menšinového podílu 2004 bylo chybou, protože já jsem nikdy v tomhle neviděl cestu a hlavně jsem se těžko smiřoval s tím, že v tom stát takto rezignuje. Nicméně přesto si dnes nemyslím po tom všem dalším, co jsme zjistili a co člověk měl možnost nastudovat, že je tak jasné to, co zpráva tvrdí, že totiž ta cena 4,1 miliardy je cena, která je neodpovídající, a že došlo k tomu, že stát utrpěl škodu. Ano, stát utrpěl škodu, protože se vzdal menšinového podílu, protože se vzdal vlivu. V tom si myslím, že byla chyba. A byla to podle mě politická chyba.
Já sám jsem se tehdy v té době angažoval, protože jsem sdílel názor komise, jako opoziční poslanec jsem jezdil za Evropskou komisí, setkal jsem se dokonce i s místopředsedou Almuniou, s místopředsedou Evropské komise. A jednal jsem s ním právě v té věci, že se jedná možná o nedovolenou veřejnou podporu. Absolvoval jsem celou řadu jednání na Evropské komisi právě v tom, že jsem měl pochyby o tom, že tohle se stalo korektně po tom všem, co se člověk dověděl, a když začaly ty věci plynout na povrch. A to, co mi bylo řečeno představiteli Evropské komise, si dobře pamatuju. Oni mi řekli, do tohohle my takhle jednoduše vstupovat nebudeme, pro nás jsou v první fázi rozhodující výroky českých soudů a postoje české vlády. To znamená oni prostě... Já jsem tam byl taky ve spolupráci se sdružením nájemníků, s nimi jsme spolupracovali a snažili jsme se tu věc u Evropské komise zvednout. Nicméně mi bylo řečeno, čekáme na výroky vašich soudů, pokud bylo něco špatně, chceme to slyšet potvrzené jinak, ne od vás, který nám to tady tvrdíte a tady nám něco říkáte a říkáte nějak ten příběh. My to chceme mít potvrzené na stanovisku vlády. My to chceme mít potvrzené českými soudy. A proto vím, že tohle je zásadní věc při debatě o eventuální nedovolené veřejné podpoře, které by se tak dostalo novému vlastníkovi.
A když se bavíme o těch 4,1 miliardy korun, tak podívejte, víte přece, že proběhl soud, nedávno proběhl soud, který se týkal, to byla ta válka znalců, jak se tomu říkalo, ta válka znalců. O co šlo v tom soudu? Zabýval jsem se taky důvodovou zprávou toho rozhodnutí. Protože jak jsem řekl, Evropskou komisi tohle zajímá, když to posuzuje. A vy dobře víte, že v tom soudu, v té válce znalců šlo o to, že znalci byli tedy žalováni, nebo byla na ně podána žaloba, že způsobili škodu na majetku státu 5,7 miliardy. To tam najdete. A o tom byl ten soud, že způsobili tu škodu 5,7 miliardy. A kdyby to tedy takto bylo, tak by to byla ta nedovolená veřejná podpora. Kdyby se skutečně takto způsobila škoda státu, tak by to znamenalo, že se ten dotyčný dostal k něčemu, co neměl, a tím pádem je možné na to vztáhnout ten princip nedovolené veřejné podpory.
Jenomže víte, jak ten soud dopadl. A podívejte se na důvodovou zprávu. V důvodové zprávě se člověk dočte, že stát prostě užil metodu ohodnocení akcií, kterou užít mohl, dostal od znaleckého posudku to, co chtěl. A de facto ten soud nepotvrdil to, že došlo k té škodě, na základě které my můžeme jít za Evropskou komisí a říci, tady došlo k nedovolené veřejné podpoře.
Chápete? Vtip je v tom... Já vím, že teď bylo ještě podáno dovolání Nejvyšším státním zástupcem, takže to respektuji. Tohle ale bylo pravomocné rozhodnutí soudu. Byl v druhé instanci. Takže to už je zásadní. To bylo pravomocné rozhodnutí soudu, které vlastně nepotvrdilo to, že cena 4,1 miliardy tedy byla poškozením státu. A to je to jediné faktické, co máme v ruce v té debatě. A my jako poslanci bychom měli brát vážně rozhodnutí soudu. Já říkám, ať se to člověku líbí, nelíbí, ale tohle je prostě fakt. Bylo podáno dovolání nejvyšším státním zástupcem. Vyčkáme výsledku. Ale je to pro nás důležité. A je to důležité i pro výsledky vyšetřovací komise. Já si myslím, že vyšetřovací komise ve svém usnesení nemůže tak docela jednoduše hnát kohokoli - Sněmovnu, vládu - a jít do nějaké války se soudy, nebo tvrdit... Rozumíte? To já jenom říkám Sněmovně, abychom toto brali vážně.
Mně jde o to, aby když někdo něco spáchal, ať je potrestán. V téhle historii, ve které se selhalo mnohokrát a selhalo se na úrovni státu vícekrát, a je to nešťastná historie, a skoro mám i sám, i když jsem se v tom angažoval, a přes všechny ty soudy a přes všechna vystoupení, která jsem tady ve Sněmovně měl jako opoziční poslanec, když jsem se tehdy potom v roce dva tisíce... tady už se mi ty roky pletou - ale bylo to po tom roce 1996, nebo v tom období, myslím, že to byla Topolánkova vláda, tak jsem tady vícekrát vystupoval ve Sněmovně a chtěl jsem, aby vláda... po roce 2004 tedy samozřejmě, ano, po roce 2004, když byla vláda Mirka Topolánka - tak jsem chtěl, aby se stát snažil vymáhat to, co bylo dohodnuto s novým nabyvatelem. Přátelé, to bylo tady ve Sněmovně, kde jsme dohodli ty podmínky k těm bytům. To znamená, my jsme tady jednali s vládou, poslanci, nebudu je vyjmenovávat. A my jsme jednali o tom, aby při prodeji toho minoritního podílu to bylo doplněno podmínkami, které se budou týkat zacházení s byty. A snažili jsme se prosadit maximum.
Vy v té zprávě tvrdíte, že vláda měla prosadit víc. To se dá vždycky říct. Já pouze říkám, že ona tahala za krátký konec. Ve chvíli, kdy vlastník řekl, že nemá zájem se s nimi o tom bavit, oni neměli, jak ho přinutit. Oni měli jedinou možnost - neprodat to. To byla jediná možnost, kterou měli. Říci tak dobře. Anebo jim pohrozit - když ty byty nedáte, tak my vám to neprodáme. Ale ve chvíli, kdy to prodávali, tak neměli možnost diktovat tomu, kdo to kupoval, svoje podmínky, co se týče bytů. To maximum, co šlo a co se dohodlo, to jsme dohadovali taky tady ve Sněmovně. Já si to dobře pamatuju. Vím, že ty podmínky nebyly bohvie čo, ale bylo to maximum toho, co jsme tady dosáhli. Dneska si mohu vyčítat, že jsme měli dosáhnout více. To tak máte vždycky v životě. Dneska mám také chuť se omluvit těm lidem, že jsme ještě víc nebojovali. To tak je vždycky. A je mi to líto. A ukázalo se to málo. Pro ty zkušené představitele byznysu to nebyla taková překážka, aby ji nepřekonali těmi dalšími přeprodeji, restrukturalizací vlastnictví a podobně. Takže je to pořád to - politika, stát, poslanci selhávají v boji s někým, kdo je silnější a vybavenější než oni. To je historie OKD. A v tom je tedy pro mě pozdě bych řekl poučná.
Jenom to tady připomínám, že jsme se tady v této Sněmovně snažili udělat maximum pro to, aby ty byty byly chráněny, ti nájemníci byli chráněni. Bylo to nedokonalé. Dneska vidíte ty přeprodeje. Dneska vidíte, že v roce 2014 byl podle mě poslední rok, kdy bylo možné ještě usilovat o to zpochybnění, nebo usilovat o to, že se jednalo o nedovolenou veřejnou podporu. Dnes mi připadá, že všechny lhůty jsou pryč.
Já prostě nesouhlasím se zprávou v tom, a mám tady výsledek toho soudu, který nepodporuje jako to tvrzení, které se zdá být jednoznačné, ale já si myslím, že to je sporné, protože žádná vyšší nabídka nebyla. Chápete, prokazovat... A víte, v čem je ten spor? Ten spor je v tom, že hodnota bytů nevstupuje do toho ohodnocování akcií, že prodávat akcie je něco jiného než prodávat byty. Tehdy se prodával menšinový podíl akcií. A to je to jádro debaty, kterou vlastně neustále vedeme a ve které si pravděpodobně nerozumíme.
Ale pozor, při tom všem, jak tvrdím, že tohle není prokázáno, opakuji, že jsem stejně byl vždycky přesvědčen, že se ten menšinový podíl prodat neměl. To znamená, pro mě řešení není v tom, že se nedohodnu. Tak já bych se nedohodl a řekl bych ne. Tam jsou různé varianty. Řeklo by se, tak... No, nebudu je radši říkat, to je zbytečné, to je pozdě bycha honit. Ale pro mě postavit ultimativně to, že ty byty se vyjmou, anebo to neprodávat vůbec. To je moje pozice, která tehdy prostě bohužel se neprosadila. Ale neshodujeme se v tom, že je tak jasné, že těch 4,1 miliardy, že to byla cena, že bylo možné získat víc. To prostě si myslím, že prokázat nejde. A proto si myslím, že je dost těžké rozhodovat... Chápete, to bylo všechno politické rozhodnutí. ***