(12.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Protože - chápete? My jsme přicházeli z těch vztahů toho socialistického společného vlastnictví a teď jsme věřili tomu, že ta privatizace, to bude prostě cesta. Ten privátní byznys, ten se o to začne starat. My jsme vlastně věřili, že ten privátní byznys to všechno zachrání. Přijde skutečný vlastník a ten se pak postará. Tady byla taková ideová víra, že tím, že se to vlastnictví dostane do rukou jednoho privátního vlastníka, tak se to prostě rozjede a bude ten stát fungovat, i ty podniky v něm.
Je zajímavé, tam, kde jsme jako kdyby hledali nějaké zločince, kteří se budou muset přiznat k tomu, jak to, že se nechali připravit o majetek, tak jsme našli lidi, kteří nám řekli ano, ale my jsme to tak nebrali. My jsme si dokonce přáli, aby ten stát o tu většinu přišel. Takže to byla politická, ideologická rozhodnutí. Nebo spíše ideologická a politická laxnost, která byla přímo součástí toho. My jsme se o to vlastně zase tak moc nestarali. To znamená, chcete-li to soudit, a já věřím tomu - nemluvím za všechny tehdejší, ale věřím, že řada z nich, i s těmi, s kterými jsme mluvili, tak některým věřím, že oni byli přesvědčeni, že tohle je vlastně správný postup. Není třeba se starat o tu většinu, když to dostane nějaký nový šikovný podnikatel, tak to bude dobře.
Já to říkám proto, že já sám si dovedu představit, že to nemusely být nějaké promyšlené operace třeba ze strany státu, ale prostě že to bylo ideové přesvědčení, že to vlastně věci prospěje. Nicméně z pohledu dneška se nám to jinak mluví. Dneska víme, že celý ten proces privatizace, právě tahle ležérnost z hlediska právního rámce a pravidel hry byla samozřejmě v lecčems osudová. Vedlo to k určité diskreditaci toho procesu, dneska už to víme.
Dnes, když se na to člověk dívá zpět, tak se třeba děsí toho, že takovýto velký a strategicky významný podnik, spojený se zásadním nerostným bohatstvím ještě stále, se takto klidně pustil z ruky s tím, že přijde někdo, kdo se o to postará líp, protože to prostě bude soukromý vlastník. Tam je taková ta slepá víra, že ten trh a jeho noví privátní vlastníci to prostě všechno obstarají. Dnes to člověku připadá neuvěřitelně naivní, protože snad asi nejsem dneska sám, kdo si uvědomuje, že bez pravidel, bez jasně stanovených pravidel, i právních, taková představa, že jenom to samotné vytváření zisku je spásné, je nesmyslná, to se ukázalo, že pravda není. Ale v té době, chcete-li si to představit, tak to zřejmě možné bylo. A do určité míry to asi opravdu vedlo tehdy ty orgány státu k tomu, že se takto chovaly a že vlastně selhávaly téměř programově.
Celá historie OKD, jak jsem se s tím seznamoval těch 30 let, je pro mne vlastně takovou historií selhávání státu, kde přicházejí daleko lépe připravení byznysmeni privátní, vybavení právníky, dokonce někdy celými kohortami právníků, kteří jsou daleko lépe připraveni, zatímco stát to nechává prostě plynout. A skoro bych řekl, že je jedno, která vláda. Vždycky má stát to zpoždění. To je podle mě jakoby daň za to, co jsme do tohoto nového typu společnosti vrazili, jak jsme to i nezvládali. OKD je historie toho, jak jsme na podobnou operaci nebyli připraveni, a nemáme možnost si ji zopakovat, abychom ji udělali lépe.
Ale opakuji - to, k čemu mě vede ta práce, kterou jsme na tom strávili, je, že ten rok 1996, pokud vás zajímá historie bytů OKD, byl naprosto zásadní pro to, že ten stát už jednou provždy, a to jsem schopen prokázat, ztratil schopnost nad těmi byty mít kontrolu a dostat se k tomu, že ovlivní třeba i vývoj v tom směru, že by byly nabídnuty těm nájemníkům. A také je třeba si uvědomit, že v průběhu celého toho času se neustále mění zákony a mění se i ty podmínky. A to je podle mě znalost toho, že podmínkou pro to, abychom pochopili jednání těch, kteří se toho procesu zúčastnili. A dokonce i ten fakt, že se zprivatizovalo OKD takto v roce 1996, ty detaily tady zazněly, nebudu to opakovat, tak to bylo důsledkem toho přesvědčení, že - opakuji - pokud bude OKD privátně vlastněné, bude postaráno o jeho prosperitu a budoucí vývoj. Já sám vím, že dokonce i ti, kteří se dostali k tomu vlastnictví, tak se docela netajili ani tím, že připouštěli v rozhovorech: Ano, možná jsme se k celému tomu nedostali úplně poctivým způsobem, ale pro ten stát je to výhodné, protože my se o to budeme starat. Nás už teď zajímá, aby se podnik nerozkrádal. Nás už teď zajímá, aby zeštíhlel. Nás už teď zajímá, aby byl efektivní. Takže stát na tom vydělá. Je třeba přimhouřit oko nad tím, jak se to stalo, nakonec na tom všichni vyděláme. - Takováto představa, ta tehdy opravdu byla. Taková atmosféra byla. Při pohledu zpět si to člověk představuje jako klíč k tomu, jak se to celé odehrálo. A to je jedna věc.
Jedna věc je vlastně tedy to, že v tom roce 1996 se vytváří nová kapitola a stát má najednou velice omezené možnosti. Nebudu to procházet podrobně. Pokud ten stát v tom období po roce 1996, jak další vlády dělaly pokusy, aby ty byty byly nějak vyňaty nebo se s nimi zacházelo zvlášť, tak se nedokázal už s vlastníkem dohodnout. Dokonce došlo k tomu, že z těch dozorčích rad byli vyhozeni zástupci státu, takže ten vlastník už nebyl ochoten se o některých věcech bavit a uplatňoval právě tu svou pozici, kterou získal jako majoritní vlastník.
Já se zastavím jen u těch klíčových momentů, protože ta historie je dlouhá, abych se odlišil od toho, co zpráva říká. Chtěl bych upozornit na to, že já se také s tou zprávou liším v názoru na to, co se odehrálo v roce 2004. Ale předesílám, že já vlastně souhlasím s tím, že stát, to, že v roce 2004 se vzdal menšinového akciového podílu, tak to byla pro mě vždycky chyba. A dokonce, protože jsem tehdy byl ve Sněmovně a protože jsem se kolem toho pohyboval, tak jsem patřil mezi ty, kteří neustále se snažili burcovat a bránit tomu, aby stát ten menšinový podíl akcií v roce 2004 prodal. Nebyl jsem sám, mohl bych tady jmenovat další. Byli to např. Petr Vícha, budoucí primátor Petr Kajnar, byli to i někteří poslanci komunistické strany, kteří tu dnes nejsou. Pamatuji si, že jsme tehdy s tím nesouhlasili. Nebylo nám to moc platné, v tom jsme prostě názory i lidí z toho regionu neprosadili. To mi vadí, mrzí, a můžu dneska říct, že jsme měli dělat víc, když to člověk vidí, ale prostě tak to bylo.
Zajímavé je, že i když jsem to kritizoval - a budu to kritizovat vždycky, protože si myslím, že stát si měl podržet ten většinový podíl a mít vliv na OKD, a nebylo to tak, že byl bez nástrojů, měl ho prosazovat a měl by taky vliv i na vývoj, který se týkal bytů OKD - tak přesto nemohu dnes úplně souhlasit s tím, co tvrdí ta zpráva, která se neustále točí kolem toho prodeje za 4,1 miliardy, kde jakkoli je tomu věnován veliký prostor, a já sám také jsem vždycky měl pochyby o tom, jakým způsobem a za jakou cenu se to prodalo, a dokonce jsem se v tom poměrně hodně angažoval - jen bych vám rád řekl, že dokonce právě ty byty bylo to, s čím jsem se já spojoval v minulosti nejvíc, protože i já jsem uvěřil tomu, že se najde cesta k tomu, jak ty byty lidem nabídnout.
Tam se stalo to, co vy si asi pamatujete, že i ten nový vlastník, jak se ukázalo, pan Bakala, kterému to bylo prodáno, a možná o tom ani ta vláda nevěděla, komu to prodává, to si myslím, že je taky selhání, tak ten nový vlastník zpočátku slíbil, že ty byty lidem nabídne. Já jsem to měl jednak ze schůzky, kterou jsem s ním absolvoval, protože poté, co se stal vlastníkem, tak jsem se s ním sešel a on mě osobně ujistil, že mu na bytech nezáleží, že on je především uhlobaron, že se chce do toho regionu nastěhovat a že ty byty lidem nabídne během roku a půl až dvou let. A nejen že to řekl mně, to by nebylo tak zajímavé, ale řekl to i veřejně. A je pravda, že tím vzniklo to očekávání, které se stalo potom předmětem tolika nespokojenosti, rozmrzelosti a které udělalo tolik zlé krve. I to právě, že nesplnil tento slib pan Bakala, i to se stalo předmětem těch výroků, které jsem vůči němu měl, a díky tomu jsem s ním byl čtyřikrát před soudem. Prostě proto, že se mu to nelíbilo. ***