(12.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Ještě jednu věc vám musím říct. Já si pamatuju tu dobu. Ten důvod, proč se to prostě takto ten menšinový podíl také prodal. Já si pamatuju ten tlak, který byl z kraje, který byl od hornických odborů. Tehdy panovalo přesvědčení, že ti noví uhlobaroni, nevím, jestli je mám jmenovat, že prostě to jsou ti, kteří zachrání vlastně ten podnik, lidé, kteří byli spojeni s uhlím, celým životem, ředitelé dolů a podobně. Tehdy panovalo v tom regionu velmi silné přesvědčení, že tohle řešení má ten stát prostě obstarat. On to skutečně má dát těmto novým uhlobaronům, oni se o to budou dobře starat. To byla v něčem také součást té naivity, kterou jsme všichni tehdy si mysleli. Že vlastně: Dejte to tady těmto novým byznysmenům, oni tam udělají pořádek! Ale to byl opravdu tehdy politický tlak.
A když se zabýváte jednáními vlády o tom prodeji, tak by se mělo neustále brát v potaz to, co si pamatuju, že ta vláda byla pod tlakem, aby to právě těmto lidem prodala, a oni, Ostraváci, nebo lidi z regionu, jsou garancí toho, že oni se o ty doly nejlépe postarají. A to je to, co vy v té zprávě sice možná zmiňujete, ale mám dojem, že nejste schopni úplně tam dát celou atmosféru té doby a tlaku, pod kterým to celé bylo. Že vy vytýkáte to, že už nebyla exkluzivita, a další věci a chyby. Ano, tam bylo jich řekněme dost, to taky uznávám. Ale jiná věc je, že to bylo politické rozhodnutí vlády na základě dost silné a jednoznačné opozice celé té aglomerace, která říkala: Přesně tohle chceme, aby vláda udělala!
Takže to bylo politické rozhodnutí! Chápete? My vstupujeme s celou řadou právních a jiných argumentů, ale ta rozhodnutí, jak v roce 1996 jsem vám říkal, byla ideologická rozhodnutí. A stejně tak v roce 2004 si pamatuju, že to bylo politické rozhodnutí. Dohoda s politickými představiteli, s odbory v tom regionu. Tam byly silné motivy, které to nesly. A teď je těžké oddělit všechny ty další prvky.
Já prostě tvrdím, že v té další debatě o tom, kdo co pochybil a udělal, jakkoliv tady celou dobu říkám, že stát pořád podle mě selhával a ti byznysmeni byli pořád silnější. A dokonce i potom, když jsem tady interpeloval po roce 2004 další vládu, tak jsem měl pocit, že buším na dveře úplně marně. Protože když jsem říkal "kontrolujte podle smluv, které byly uzavřeny, chování toho nového vlastníka", když jsem tady chtěl, aby se mu udělila pokuta, i když to byla směšná pokuta 30 milionů, tak jsem nebyl schopen tehdy přesvědčit ministra financí, aby aspoň to ten stát udělal. Aspoň dal najevo, že nesouhlasí s tím, že najednou klidně vlastník vyhlásil, že on už ty byty, nepokládá se vázán žádnými podmínkami. To mi připadalo nehorázné, a tady to prostě nebylo možné prosadit. Nakonec, tehdy mě Sněmovna dokonce jednou v hlasování podpořila. Jako opoziční poslanec jsem prohlasoval usnesení, aby vláda vymáhala ty peníze. Ale pamatuji si, jaká to byla bitva! Také jsem měl pocit, že vláda nedělá, co má. Že se má zastávat lidí, a ne byznysmenů. A můj pocit z toho je, že to neustále bylo tak, že ten velký byznys měl vrch v celé té historii.
Jestli se máme z toho nějak poučit, je, že bychom měli brát vážně to, že politika, ten stát by měl být ten, kdo v té zemi rozdává karty. My máme dneska v této zemi rekordní množství multinacionálních společností. Tady jde přece o to, abychom udrželi kontrolu nad tím, co se v té zemi ekonomicky děje. To je poučení z toho. Přece když tady máme nerostné bohatství, tak bychom se měli starat o to, jak se s ním zachází.
Tady se zvedla kauza lithium krátce před volbami, mluvilo se o tom - a co z toho dneska je? To znamená, chceme se opravdu vážně starat o to, jakým způsobem kdo se chová, hospodaří v této zemi? Já si prostě myslím, že v nějakém Holandsku, Dánsku, Francii si nemůže třeba někdo dovolit jako byznysmen tak se chovat, jako se třeba chová byznysmen v Česku. Bez ohledu na to, že je tuzemského původu.
Vy jste mluvil o tom, že potom v období po roce 2006, k jakému docházelo vyvádění dividend v rozsahu 65 miliard. A ano, že v době, kdy bylo jasné, že je třeba dávat dohromady rezervy, tak se vyplácely dividendy v neuvěřitelných sumách. A vy obviňujete třeba pana Bakalu. Toho já jsem taky obviňoval, ale rozumíte - on byl akcionářem. Vy přece víte dobře, že akcionář není zodpovědný za hospodaření firmy. A v dozorčích radách seděl kdo? I politici tam seděli! Kde je jejich role v té ochraně zájmů někoho jiného než jenom toho akcionáře, byznysmena? Celý ten systém v tomhle prostě nefungoval. A já bych si také přál, abychom prokázali, že ta firma nejednala v zájmu jako správný hospodář. A že tedy porušila zákony. Ale nejsem natolik zdatný, abych byl schopen odhadnout, jestli v tomhle, co jste říkal, máte šanci, že se něčeho dovoláme. Připadá mi to, rozumíte? Můžeme podávat žaloby, je prostě otázka, kdo tady... Já jsem se díval na ty důvody, kterými jste zdůvodňovali jednotlivé žaloby, a mohu vám říci, že mi to je na vodě. Vy můžete říct o někom, že podvedl stát, ale vy dobře víte, že na to, aby to mělo váhu, tak byste musel říct, kde se to stalo, co to bylo za schůzku, koho konkrétně podvedl, aby ta policie mohla zasáhnout. Ve chvíli, kdy to obecně někde napíšete, tak policisté nad tím pokrčí rameny a řeknou: Co s tím proboha asi tak můžeme dělat?
Já jsem udělal takovou věc, že po tom, co vaše zpráva vyšla, tak jsem ji celou poslal na státní zastupitelství a požadoval jsem, aby ono posoudilo, jestli v některém z těch bodů došlo nebo nedošlo k porušení zákona nebo je podezření ze spáchání trestného činu. Asi chápete, že sám jsem se necítil, že to jsem schopen posoudit. Ale připadá mi, že vy jste navršili celou řadu jmen, nechci to tady rozebírat, ani na to nemám čas, a domnívám se, že to je takové, chápete, je to trošku takové laciné. Obviníme sérii zločinců, ale akorát se ukáže, že nic z toho do budoucna nebude, protože to není podloženo fakty. A v tom ta zpráva není podložena. Protože opakuji, ten byznys byl vždycky vybaven kohortou právníků. Já na soudech s panem Bakalou jsem se divil, kolik i zahraničních právníků ho doprovázelo, když přijel. Měl za sebou celou tlupu profesionálů. Já jsem tam měl jednoho právníka v těch sporech. A to je ten dojem, který z toho mám. Takhle prostě ale i ten stát, on se choval jako amatér proti někomu, který si šel za svými 65 miliardami, nebo možná víc. A on si je z toho prostě dostal! A já bych si přál stát, který tohle bude mít zítra víc pod kontrolou.
Mně jde o to, aby ta komise měla jiný výstup než jenom to, že vystřelíme pár jmen a řekneme: tohle jsou zločinci, policie ať si s nimi poradí. Bohužel, mám velké obavy, že jsme jim nedali do rukou nic takového, nebo jste nedali, aby ona s tím udělala něco víc. Víte dobře, že některé ty věci už byly prošetřované. A já přesto si myslím, že z toho poučení je, z té kauzy. Ale nějaké jiného typu. Že stát by se měl chovat tak, aby nedovolil vyexploatovat nerostné bohatství, aby nedovolil někomu odvést miliardy dividend a pak nám to jako skořápku nechat. A abychom měli v ruce víc než jenom hněv nad tím, jak dopadli ti lidi tam.
Co se týče problému těch očekávání. Zase, něco v té Sněmovně jsme udělali. My jsme přijali nový občanský zákoník a podle nového občanského zákoníku už vlastně se to dá postihnout. To, co tehdy bylo, ten falešný slib, nebo ten slib, který byl daný panem Bakalou a který nebyl splněn, podle mého názoru to dneska občanský zákoník postihuje. Kdyby se stala dneska podobná historie, tak už na to máme paragrafy. Jenomže vy dobře víte, že to, co dneska máme v občanském zákoníku, nemůžeme použít na to, co se stalo tehdy. Takže i když dneska nám to může připadat, že takto uvést lidi v omyl, přivést je k tomu, že si investují do bytů, a pak jim to neprodat, to opravdu ty lidi slušně řečeno naštve. Byli frustrovaní z toho, samozřejmě. Takhle se nechová solidní člověk k lidem, který jim slibuje, jak se o ně bude starat. Dneska máme na to zákony, ale teď nám už v podstatě nepomohou. Já si prostě myslím, že - mně jde o to, že boj o to prokázat, že se jednalo o nedovolenou veřejnou podporu, mně dnes připadá, a na to nemám čas, abych to vysvětlil, že je slibování něčeho, co nejsme schopni dovést do konce, protože nemáme ta stanoviska vlády za celou tu dobu. Vláda nikdy k tomu se takhle nepostavila, žádná. A nemáme soudy, které by vypadaly, že tohle nám potvrdí. A tím pádem, bavme se realisticky, co lze udělat.
A já si myslím, to je můj závěr dneska, že jediné, co můžeme dneska udělat, je najít třeba formu odškodnění těch, pokud dokážeme definovat skupinu těch, kteří byli uvedeni falešně v očekávání, investovali třeba peníze a přišli takto o ně. Nebo ta očekávání nebyla naplněna. Takže já se domnívám, že férově řečeno, pokud neuděláme nějaké takové odškodnění my, tak se ho nikdy nedočkají. A satisfakce tím, že by se dnes řeklo "tady máme viníky" - obávám se, že řada těch věcí je promlčena, že tam se prostě naplnily všechny ty instituty, které už, to už jsme ztratili příliš mnoho času. A jsou to taková falešná těšínská jablíčka.
Ale hlavně si myslím, že by bylo dobré, a v tom si myslím, že tahle kauza je užitečná a stojí za to se jí zabývat - udělat si poučení z toho, čím jsme tady za 30 let prošli, a snažit se budovat stát, který bude vůči byznysu postupovat tak, že nepůjde proti zájmům občanů v této zemi. A to si myslím, že je daleko větší téma než jenom téma OKD a jednoho podniku. Protože tady jde o celkovou atmosféru v té zemi, o výši zdanění bohatých lidí, která je u nás jedna z nejnižších. Mám pocit, že něco z iluzí 90. let u nás pořád přetrvává. A proto si myslím, že to je ještě na daleko větší debatu. Ale to, co se odehrálo v OKD, je dobré poučení, velmi důležité, velmi užitečné. Já bych si přál, abychom z toho skutečně něco správně vyvodili. ***