(12.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Já vám třeba řeknu takový první příklad toho, v čem si myslím, že je nebezpečné falešné očekávání, které ta zpráva vytváří a které já chci odmítnout, protože je to nebezpečné. Komise třeba píše takovou věc - a je to úplně na začátku té zprávy, je to myslím strana 4, ve které má takovou větu, že - ona se týká toho, že podle komise už v úvodu v roce 1990 došlo k tomu, že rozhodnutím vlády ty byty, které jsou součástí toho příběhu, byly vloženy do majetku společnosti OKD, a vyšetřovací komise tvrdí, že se to stalo proti právu. A ona se v tom tvrzení, že se to stalo proti zákonu, opírá o zákon č. 52/1966 Sb. Řeknu vám tu větu, kterou cituje. Ta věta je: "Byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé." To je věta ze zákona z roku 1966.
Já to v něčem chápu. Někteří členové komise vlastně nezažili to socialistické období. Já jsem sám bydlel v Ostravě v Porubě v bytě v domě, na kterém bylo napsáno "byt je v socialistické péči nájemníků". Všichni tady asi v této Sněmovně to nepamatují a nevědí, že za socialismu existovalo - že tehdy vlastně stát neměl zájem na tom, aby lidé vlastnili byty. My jsme byli uživatelé bytů. Dokonce ti, co si postavili domy, tak je měli pouze v osobním užívání, nebyli jejich vlastníky, s výjimkou těch, co byly do roku 1948. Ale jinak v této zemi jsme vlastně všichni byli jenom uživatelé a ono existovalo něco, čemu se říkalo socialistické společné vlastnictví, nebo tak nějak byl ten přesný právní název, jak tehdy bylo definováno vlastnictví. A my jsme vlastně všichni se na tom takhle společně podíleli. My jsme žili v bytech, které byly socialistickým společenským vlastnictvím.
Takže tehdy nebyl zájem na tom, aby se z lidí stávali vlastníci. A kdyby se ten zákon, který je tady citován, dočetl dál na další paragraf, tak v tom dalším paragrafu, po tom, že to patří těm uživatelům, najdete další paragraf, ve kterém se píše, že "kterých bytů se to týká, o tom rozhodne vláda svým nařízením". To je z toho zákona z roku 1966. Ale to nařízení vláda nikdy nepřijala. Chápete? Takže řídit se zákonem z roku 1966 a domnívat se, že ten zákon nám poslouží k tomu, aby se dostalo lidem vlastnictví, je prostě mimo realitu. Odvolávání se na zákon z roku 1966 je nesmyslné. Ono to nebere v potaz to, co se v roce 1990 stalo. Nebere to v potaz to, že došlo k úplně zásadním změnám, společenské vlastnictví se vlastně zrušilo, tento institut. V té době bylo v zemi asi 1,4 milionu bytů, se kterými hospodařily národní výbory, bylo asi 400 tisíc bytů, se kterými hospodařily národní podniky. Ony vlastně také nebyly vlastníky, ony pouze měly právo hospodaření. Chápete? Došlo opravdu k revolučním změnám a došlo k tomu, že to právo hospodaření se změnilo na právo vlastnické a ty byty, které patřily tomu společenskému vlastnictví, se staly byty, jejichž vlastníky se staly obce, firmy apod.
Kdybychom to takto chtěli zpochybnit, jak to zpráva říká, tak by se to týkalo asi 2 milionů bytů a rozsah té operace by byl stamiliardový, dokonce by byl větší, než je celý náš národní rozpočet. To jen říkám, jak kuriózní by bylo, kdyby to tak platilo.
Ale já opakuji - tvrdit to, co se píše, a to se píše v té zprávě doslova, v té zprávě je napsáno, a to je podle mě to, co je trošku znepokojující, že ona říká, že skutečným vlastníkem všech těch bytů je po celou dobu i nadále stát. Jo? Těch bytů OKD. Po celou dobu i nadále je vlastníkem stát. I dnes. No, to je revoluční myšlenka, ale já prostě tvrdím, že neobstojí. Jenom prostě proto, že se nedomyslelo, že takhle ten proces v roce 1990 hodnotit nemůžeme.
Já vám to říkám jako příklad tvrzení, které si myslím, není dobré vysílat, protože vytváří zase falešná očekávání. Lidi řeknou: Tak, tak ono to patří vlastně státu a ten stát nám to může zase zítra dát. Já vám to říkám a myslím to dobře, chtěl bych napravit všechny křivdy, ale prostě takhle není. Tohle nemůžeme udělat. Žádná vláda to nikdy nesvede, protože tady je podle mne ta analýza nepřesná. A říkám, varujme se toho, abychom vyvolávali falešná očekávání. Znova tvrdit lidem "my vám ty byty zítra dáme, není to problém", to prostě není pravda. Já bych to chtěl, ale nejde to. Tak si nic nelžeme a nelžeme těm lidem.
Já si nemyslím, že členové komise chtěli lhát. Oni jsou pravděpodobně přesvědčeni o tom, že to mají zargumentované. Já vám tvrdím, že ty argumenty neobstojí, a tvrdím, že tehdy se nestalo to, co komise uvádí, že to bylo provedeno proti právu.
Ale pozor - to, že toto říkám, to neznamená, že si myslím, že bylo v pořádku to, jak stát zacházel s těmi byty v období od roku 1990 do roku 1996. Protože já jsem přesvědčen, že i když OKD bylo akciovou společností, tak do roku 1996 v zásadě mohlo s těmi byty leccos udělat. Mohlo delimitovat majetky, oddělit to a rozhodnout zvlášť o privatizaci těch bytů, takže se to dalo udělat, ne že ne. Rozumíte? Já tím, co říkám o tom, že je naivní to, co píše zpráva, že to patří státu, to neznamená, že tím vyviňuji všechno, co se odehrálo mezi rokem 1990 a 1996, protože v té době, v těchto šesti letech, se dalo s těmi byty opravdu něco dělat. Tehdy, kdyby stát chtěl, tak jako majoritní vlastník měl takovou páku, měl takovou sílu v té akciové společnosti vzhledem k tomu, jakou tam měl pozici, že skutečně mohl rozhodnout o delimitaci, mohl rozhodnout o zvláštní privatizaci těch bytů, mohl, pokud jde o těch 44 tisíc bytů, vlastně takto najít jiný způsob zacházení a mohl se chovat jako někdo, kdo pečuje o střechu nad hlavou těch lidí, kteří v nich bydlí. Můžeme se ptát, proč se tak nestalo, ale je jednoznačné, že se to v těchto šesti letech stát mohlo.
To, co já tady chci dneska strašně zdůraznit je, že právě pouze v těch šesti letech. Pak si myslím, že už to nešlo. Tady si myslím, ta zpráva poměrně dobře popisuje to, co se odehrálo v roce 1996. Já to ještě chci zvýraznit, protože si myslím, že i když to ta zpráva popisuje, tak si myslím, že tomu nedává úplně přesně ten význam, jaký si to zaslouží, protože v tom roce 1996 došlo k úplně zásadnímu rozhodnutí státu, který vlastně, jak to dneska vidím, rozhodl o celém problému bytů, a skoro bych řekl jednou provždy, protože - abych to teď řekl nejjednodušeji, jak jsem schopen - v roce 1996, když se mírně snížila cena uhlí, daroval stát privátním vlastníkům za jednu korunu akcie za 3,5 miliardy. Tímto činem došlo ke snížení základního jmění a stát vlastně přestal být majoritním vlastníkem a ztratil možnost zasahovat do rozhodování o bytech. A podle mě ti nájemníci v tom roce 1996 ztratili také možnost dosáhnout na privatizaci bytů a třeba jejich převod třeba do vlastnictví.
Já si myslím, že pro ten příběh bytů OKD v rámci historie celého podniku OKD je naprosto klíčová tato událost, která se stala v roce 1996. To si najdete, že to byla vláda Václava Klause a ministra financí Kočárníka. Tato vláda z důvodů, které pro mne byly nepochopitelné, a ptali jsme se na ně potom, také vám řeknu, co jsme se dozvěděli, a ptali jsme se, jak je možné, že takto tento obrovský majetek pustila ze svých rukou tím, že za jednu korunu darovala akcie za 3,5 miliardy. Pro mě to vypadalo, že to je skandální, protože v té chvíli se ten stát zbavil páky, zbavil se možnosti do toho vstoupit, nějak to ovládat, něco o tom rozhodnout.
A víte, co je zajímavé? Já jsem si říkal - tak co nám řeknou ti účastníci tehdejších dějů, jak nám to zdůvodní, jak nám to vysvětlí? Pro mne to bylo docela novum. Když jsme se ptali, tak nám bylo řečeno, že stát vlastně ani nestál o to tu většinu udržet. Protože tehdy panovalo přesvědčení, že stát není dobrý vlastník, že vlastně by bylo nejlépe, kdyby to dostal nějaký jiný privátní podnikatel a že ideální by bylo, kdyby to prostě někdo koupil, k té většině se dostal, takže vlastně oni to ani moc nehlídali, moc je to nezajímalo, oni si přáli, doslova si přáli, aby ten stát o to vlastnictví přišel, aby o tu pozici přišel! Samozřejmě, že připustili, že si představovali, že to bude nějaký kvalitní vlastník, kapitálově vybavený, a ne že se to stane nějakým podnikatelským incestem nebo nějakým tím tunelováním, vyvedením peněz, jak se to potom stalo. To jako samozřejmě nepopírali, že to by jim vadilo. Chápete? Oni nehájili to, že se to potom stalo způsobem, který je, jak se tedy lidově řečeno říkalo, vytunelováním, ale říkali, že to oni v té chvíli nebyli schopni takto sledovat, oni to takto nesledovali při počtu těch privatizací a toho, jak se k nim přistupovalo, no ale vlastně že oni - ta laxnost že byla prostě dána ideologicky. ***