(11.30 hodin)
(pokračuje Černohorský)
Kontrolní systémy ze strany Ministerstva financí, resp. ministra financí, jako nadřízeného orgánu v této věci zcela selhaly. Časová posloupnost jednotlivých události rovněž naznačuje, že pan Sobotka a pan Urban se snažili dokončit proces prodeje akcií OKD před vstupem České republiky do Evropské unie. Pravděpodobným důvodem byla snaha vyhnout se kontrolním procesům ze strany orgánů Evropské unie, a tím prodloužení nebo ohrožení celého prodeje. Tento záměr byl zmařen ze strany ÚOHS, který svým rozhodnutím nepovolil výjimku ze zákazu veřejné podpory. Privatizační smlouva uzavřená na jaře roku 2004 nikdy nenabyla platnosti. Podle usnesení vlády ze sklonku roku 2003 měli ministři Sobotka a Urban v případě neúspěchu jednání (za to lze považovat i neudělení výjimky ÚOHS ze zákazu veřejné podpory s odůvodněním, že prodej za vládou schválenou privatizační cenu představuje zvýhodnění a je veřejnou podporou) navrhnout privatizaci veřejnou soutěží. Exkluzivita pro KARBON INVEST platila do konce března roku 2004 a nebyla nikdy prodloužena. Přesto, že KARBON INVEST neměl exkluzivitu - ztratil ji v březnu 2004 - a o majetkový podíl státu v OKD měly zájem i jiné subjekty, ministři Sobotka s Urbanem jednali pouze se společností KARBON INVEST. Privatizace OKD byla tedy dokončena v září 2004, kdy vláda Stanislava Grosse opětovně rozhodla o prodeji akcií OKD nabyvateli, a to společnosti KARBON INVEST. Vyšetřovací komise zjistila, že dlouho před jednáním vlády obdrželo Ministerstvo financí a Fond národního majetku právní rozbory advokátní kanceláře Allen & Overy, které doporučovaly vyhlášení veřejné soutěže na prodej podílu státu na společnost OKD. Přesto Ministerstvo financí nepředložilo vládě informaci o tomto odborném doporučení právního poradce.
Z chronologie jednotlivých událostí tedy vyplývá, že dominantním zájmem bylo prodat minoritní podíl státu v OKD co nejrychleji. K tomuto závěru vede nejen zdokumentovaný postup ministra Sobotky, ale i absence jakýchkoliv relevantních analyticko-odborných materiálů, které by se detailně věnovaly řadě předběžných právních nebo ekonomických aspektů, které bylo žádoucí prověřit před podpisem smlouvy. Z podkladů zkoumaných vyšetřovací komisí vyplynulo, že předkladatel ministr Sobotka připustil během březnového jednání vlády, že neusiloval o maximalizaci ceny, neboť by nabyvatel mohl mít problém s financováním celé privatizace. Konečná cena stanovená na zářijovém jednání vlády pak nevycházela z jakéhokoliv přezkoumatelného základu, byla výsledkem nabídky společnosti KARBON INVEST a diskuse členů vlády za částku 4,1 mld. korun, protože to tak vypadalo lépe než 4 mld. a 1 mil. korun. V tomto případě bych pro dokreslení situace použil slova pana ministra Bureše: "Budete sedět na tiskovce, pane premiére, a dotaz novináře bude: "Výborně, my si vážíme vlády, která řekne 4 miliardy 100 milionů, ale proč ne 5 miliard 100 milionů? Kde máte oporu pro tento závěr, že si tu cenu, ignorujíce ten časový limit atd., stanovíte takto?"
Vyjma nízké aktivity ke zjištění skutečné tržní hodnoty prodávaných akcií lze dále konstatovat i totální rezignaci zadavatelů těchto posudků na kritické zhodnocení závěrů odborných poradců. Znalecký posudek zpracovaný VOX CONSULT přitom vykazuje tak značné nedostatky, že k jejich identifikaci není nutné žádné zvláštní odborné vzdělání. Přesto byl tento posudek zadavatelem akceptován.
Nedbalý, či dokonce úmyslný přístup státu a jím najatých právních poradců umožnil soukromým subjektům, akcionářům KARBON INVEST, či subjektům, které přímo nebo nepřímo ovládal Zdeněk Bakala, aby se na úkor státu obohatily o miliardové částky. Vyjma obohacení soukromých osob na úkor státu metodou tzv. "podnikatelského incestu" došlo i k oklamání tisíců nájemníků bytů v bytovém fondu pod správou OKD, kteří na základě vyjádření vlastníků společnosti KARBON INVEST důvodně očekávali, že budou mít možnost odkoupení bytů za zvýhodněnou cenu. Nesplnění veřejně pronášených příslibů vzbudilo oprávněný pocit křivdy u nájemců těchto bytů, kteří později podali stížnost k Evropské komisi pro protiprávní podporu. A to za situace, kdy byty byly oceněny na částku 40 tis. Kč za byt, i když neodpovídala ceně v místě a čase obvyklé. Ustanovení privatizační smlouvy, které zakotvovalo předkupní právo nájemníků, bylo z původní přísné podoby, které ukládacím dopisem Bohuslav Sobotka zaslal Fondu národního majetku, které prakticky znemožňovalo vyvedení bytového fondu, pozměněno na nevymahatelnou a bezobsažnou formulaci s největší pravděpodobností zpracovanou právničkou koncernu KARBON INVEST Petrou Novákovou, což následně Bohuslav Sobotka akceptoval předložením této verze k projednání vládou. Nebyla to vláda, která nakonec formulovala omezující podmínky, ale KARBON INVEST spolu s FNM. Tedy postup, který byl opačný, než by bylo logické.
Jinými slovy řečeno, Bohuslav Sobotka nezajistil, aby závazky KARBON INVEST, byty, zaměstnanost atd., byly právně vynutitelně garantovány ze znění smlouvy právě osobami, které jménem KARBON INVEST vystupovaly, tzn. pana Koláčka a Otavy. A přitom právě sociální závazky a stabilita OKD byly důvody pro to, aby OKD byla prodána stávajícímu majoritnímu vlastníkovi za exkluzivních podmínek.
Jménem KARBON INVEST vyjednávali s FNM smlouvu o prodeji akcií OKD pánové Koláček a Otava. Avšak je třeba upozornit, že finální cenu, kterou předložili na březnové jednání vlády, cenu 2,25 mld. korun, dohodl Bohuslav Sobotka a Milan Urban, což je v přímém rozporu s tím, co před vyšetřovací komisí a před soudem tvrdil Milan Urban. Z řady veřejných prohlášení představitelů státu bylo zřejmé, že zásadním důvodem exkluzivity vyjednávání o prodeji akcií OKD se společností KARBON INVEST byl zájem státu, aby OKD byla manažersky nadále vedena majiteli KARBON INVEST. Stát tedy při prodeji akcií spoléhal na to, že nedojde k žádným změnám ohledně akcionářů KARBON INVEST, a majitelé této společnosti byli pro stát, zaměstnance i obyvatele regionu garancí, že činnost bude zachována v původním rozsahu.
Navzdory tomu, že si pánové Koláček a Otava byli vědomi zájmu státu, aby vedli společnost OKD, vyjednávali souběžně oba jmenovaní skrytě se společností CHARLES CAPITAL o prodeji společnosti KARBON INVEST, která měla být nositelem závazků vyžadovaných státem. Jednání těchto pánů vůči státu lze označit za podvodné. Oba jmenovaní si byli vědomi, že vláda zahájila exkluzivní jednání o prodeji akcií s jimi ovládanou společností právě z důvodu jejich osobní účasti na podnikání OKD. Oba pánové tedy jednali s vládou o koupi akcií a současně tajně vyjednávali o prodeji jimi vlastněné společnosti panu Bakalovi. Lze důvodně předpokládat, že vláda by v roce 2004 postupovala při prodeji akcií OKD jinak, pokud by bylo známo, že pánové Koláček a Otava nehodlají osobní i majetkovou účastí garantovat závazky uložené společnosti KARBON INVEST ve smlouvě o prodeji akcií.
V důsledku jednání vlády tedy došlo k prodeji akcií za výrazně nižší než tržní cenu např. dle posudku hodnoty akcií při vypořádání s minoritními akcionáři, které bylo vytvořeno následně. Závazky kupujícího byly formulovány obecně, nebyly objektivně měřitelné a formulace těchto závazků negarantovala jejich efektivní vynutitelnost. Smlouva totiž byla výrazně ovlivněna nabyvatelem. Výše smluvních pokut neodpovídala významu zajišťovaného závazku smlouvy a vůbec nepředvídala nejrůznější v praxi běžné změny personálního či korporátně organizačního charakteru a vycházela z mylného předpokladu, že kupující bude i nadále ovládán panem Koláčkem a panem Otavou, přitom některé subjekty již věděly o jednání mezi nimi a Bakalou. Příslušný pracovník Bezpečnostní informační služby odmítl v této věci před vyšetřovací komisí vypovídat z důvodu možného trestněprávního postihu své osoby. Tento pracovník nastoupil totiž krátce po privatizaci na významnou funkci do společnosti KARBON INVEST.
Z institucionálního hlediska je za přístup vlády odpovědné Ministerstvo financí a FNM. Svou odpovědnost nese také Úřad na ochranu hospodářské soutěže jakožto nezávislý úřad státní správy, který v rámci řízení o výjimce z veřejné podpory neměl vůbec v odůvodnění stanovovat cenu, ale žádat její objektivní zjištění. ÚOHS stanovil tržní cenu s ohledem na předložené dokumenty, náhled, posudek a stanovení hodnoty podle dokumentu společnosti Penty P67, které, jak ze zjištění vyšetřovací komise vyplývá, nejsou správné, pravdivé či úplné. Z toho pak logicky plyne, že ani cena, kterou v odůvodnění uvedl ÚOHS, nemůže být správná. Výrazný díl odpovědnosti za přístup k prodeji akcií nesou i externí poradci vládních institucí - zejména advokátní kancelář Allen & Overy, Komerční banka a VOX CONSULT. ***