(10.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Já si myslím, že teď vám mohu říci, že Garanční rada Národní galerie pracuje opravdu velice intenzivně, schází se velmi intenzivně, takže je to docela náročná věc pro ty, kteří tam jsou. A já jsem přesvědčen, že ona splní ten úkol a že dodrží ten čas, který jsme si stanovili pro to, aby bylo rozhodnuto o tom, jak chceme volit ředitele Národní galerie, jak bude složena komise, která to má dělat, koho tam chceme a jaký úkol mu dáme, co po něm budeme vlastně chtít. Takže to je ta perspektiva toho dalšího vývoje.
Já vím, že v posledních dnech tady veřejnost trochu zaregistrovala s určitým vzrušením to, že paní současná ředitelka Anne-Marie Nedoma odvolala speciálního kurátora pana Adama Budaka. On byl dříve ve funkci hlavního kurátora, teď v poslední době jenom ve funkci speciálního kurátora a to odvolání vyvolalo určitou pozornost, dostávali jsme určité petice. Takže teď využiji té možnosti a vyjádřím se k tomu.
Podívejte se, já se domnívám, že jakkoliv možná odvolání pana Adama Budaka bylo provedeno takovým způsobem, že to nebylo zcela srozumitelné, což jsem trochu paní ředitelce vytkl, tak nemám pochybnosti o tom, že důvody, které vedly k odvolání pana Budaka, byly naprosto jasné a jednoznačné. Nejenom proto, že pan Budak nepředložil výstavní radě ke schválení žádný vlastní realizovatelný projekt na rok 2020, i když byl vyzván, aby tak učinil, ale především proto, že pan Budak nebyl tak trochu tím, za koho se vydával. Ukázalo se, že v životopise, který uvedl, když nastupoval do Národní galerie ještě za pana ředitele Fajta, uvedl nepravdivé informace. On tam uvedl informace, že pracoval několik let ve washingtonské galerii Smith and Union Institute, výtvarné galerii, a ukázalo se, že tam nepracoval těch několik let, jak uvedl, ale že tam pracoval jenom několik měsíců, a pak byl na den propuštěn pro ztrátu důvěry pro zneužívání finančních prostředků. A dokonce, jak se můžeme dočíst, byl vyveden ochrannou stráží galerie ven, protože odmítal odejít. A ta praxe zneužívání finančních prostředků, za kterou byl vyhozen ze Smith and Union, ta v podstatě podle mě pokračovala i v pražské Národní galerii.
My vlastně máme dnes celou řadu informací o tom, jakým způsobem zacházel s finančními prostředky, jak je zneužíval v případě cest do míst, na které neměl žádnou kompetenci jezdit, protože tam neměl co pro Národní galerii zařizovat, náklady těchto cest a náklady akcí, které pořádal a které by se daly těžko obhájit z hlediska úkolů, které měl. A samozřejmě i celá řada věcí, kterými překračoval etický kodex galerie, nebo vůbec etický kodex galerií tohoto typu v Evropě a ve světě, kdy se vlastně inkasovalo za to, že se v Národní galerii vystavovaly obrazy, tak se za to inkasovaly peníze od těch umělců, což, jak asi víte, je velice nezvyklé, protože když v podobné galerii umělec vystavuje, tak je to pro něho taková věc, která automaticky zvedá ceny jeho obrazů, a nepotřebuje si za to nechat vyplácet peníze. A pak jsou tam další a další věci, některé, přiznám se, se těžko prokazují, ale máme poměrně velké podezření, že k nim docházelo ve vazbě na privátní galerie a spolupráce s nimi, všechno věci zakázané pro kurátora nebo hlavního kurátora takového typu galerie, jako je česká Národní galerie. To znamená, že v takovémto typu galerií, pokud někdo používá tyto byznysové metody a chová se tak jako obchodník s uměním, tak to nemá nic společného s tím, jak má vystupovat někdo, kdo je třeba hlavním kurátorem české Národní galerie, kurátorem takovéto státní instituce, jak je můžete vidět v Londýně, ve Spojených státech, Francii, Německu a pro které platí určitá pravidla, která tady byla jednoznačně velmi razantně porušována.
Takže když jsem se seznámil skoro s celým výčtem toho, čeho se dopouštěl, a řada těch věcí se dá velmi přesně doložit, tak jsem samozřejmě musel souhlasit s tím, že pan Budak nemá co dělat v Národní galerii, a plně jsem se postavil v této věci věcně za to, co paní Nedoma udělala. Bylo to přesně to, co jsem po ní chtěl, když jsem ji jmenoval do funkce ředitelky Národní galerie, tak jsem chtěl, aby zjistila, jak vlastně situace vypadá a aby udělala něco jako technický, organizační a personální audit situace, abychom připravili Národní galerii pro příchod nového ředitele s tím, že bude v konsolidovaném prostředí, ve kterém bude moci plnit to, o co ho budeme žádat. Takže já jsem vlastně víceméně spokojen s těmito kroky, které tady proběhly.
Zvláštní kapitola je to, co zmínil pan poslanec Grebeníček a co se týká koupě obrazů. To je poměrně docela složitá kapitola, i když ne zas tak strašně složitá, a je poměrně poučné to, co se v posledních dnech odehrálo, protože během posledních měsíců se vlastně v historii kolem některých těch obrazů, jako byl obraz Zvěstování nebo Madona v Dijonu, de facto vyjevilo, kde jsou asi skuteční znalci, na které se můžete spolehnout, a kde vám naopak jsou dodávány poměrně nepřesné a zavádějící informace o hodnotách děl, především tedy českých děl, která se objevují na světovém trhu. A ona celá ta historie v podstatě potvrdila, že hodnota těch takzvaných bohemik, těch českých gotických deskových maleb, na světovém trhu je obrovská. Skoro bych řekl závratná. To, že se v Dijonu nyní prodala taková malinká destička české Madony s dítětem, opravdu nevelká, za 158 milionů, to je taková nejlepší informace o tom, jak si dnes stojí české gotické umění na světovém trhu. A vím, že ti, kteří se tím opravdu zabývají a pohybují se na tom trhu dnes a jsou skutečně kompetentní, tak vlastně toto avizovali už dlouho. Cena těchto českých bohemik, zájem o ně je nesmírný a my to teď vidíme v realitě. To, že se nepodařilo v poslední době se dostat k české bohemice, a já se skoro obávám, že ten obraz Zvěstování se nyní po tomto vývoji v Dijonu stává poměrně velmi špatně dostupný pro českou Národní galerii, protože je evidentní, že v aukci ve světě ta cena bude opět značná. Ten obraz Zvěstování je ještě větší než ten obraz Madona s dítětem. Myslím si, že je zřejmé, že my na tom auditním trhu nemáme příliš jako Česká republika šanci. Pokud stojíme proti takovým gigantům, jako je Metropolitní muzeum New York, tak ti jsou schopni na takové aukce přijet s mnohonásobně vyššími prostředky a de facto nás vždycky přeplatit. Takže šance pro naše znalce je, pokud jsme schopni jednat přímo s těmi, u kterých se obrazy objeví, vlastně předejít tomu, aby se dostaly vůbec na aukce, a to je samozřejmě velice těžké a je to něco, co vyžaduje asi zvláštní způsob strategií, abychom měli šanci se k takovýmto obrazům do budoucna dostat.
Pro mě z toho, jak se to celé vyvinulo, prostě plyne, že člověk si dneska už dovede udělat představu, čí znalecké posudky byly naprosto zavádějící a nepřesné a kde můžeme najít ty, kteří tu situaci odhadovali správně. Když to řeknu jednoduše, myslím si, že důvěru, co se týče nakupování těchto děl, by do budoucna měla získat Národní galerie. Abych byl úplně konkrétní, věřím lidem, jako je například Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění, právě jeden z autorů současné expozice starých mistrů ve Schwarzenberském paláci, o kterém si myslím, že po celou dobu to, co říkal, se ukazuje, že byly soudy správné a přesné. Takže si myslím, že bude třeba do budoucna zjednodušit systém nákupu děl v zahraničí, protože systém, který tady dosud fungoval, že byla jedna komise v Národním divadle a druhá na ministerstvu a sháněly se různé posudky, byl zdlouhavý a neefektivní a vede podle mě víceméně k tomu, že nakonec nám všechno na tom trhu uteče. Jsem přesvědčen, že bude třeba dát důvěru Národní galerii, která bude v takové kondici, že se budeme moci na její práci spolehnout, a je třeba zlikvidovat ten příliš zdlouhavý, jak jsem řekl, neefektivní systém, který tady byl doposud, kde máme spousty znaleckých posudků, které se dramaticky liší a které jsou nám nakonec takto v tom množství k ničemu. Takže jsem přesvědčen, že existuje cesta k nápravě z tohoto stavu, a myslím si, že jednoduchost je v tom, že za nákup bude prostě zodpovědná Národní galerie, která dneska, ukazuje se, že má znalce, kteří tu situaci nejlépe odhadli, a je třeba jim dát důvěru, protože to prokázali ve skutečnosti. ***