(9.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A jenom bych řekl, ještě než se do toho ponořím, aby zase tady nevznikl pocit, že v současné době Národní galerie se hlavně potýká v problémech. Tak já bych chtěl na úvod říci a všechny upozornit, že právě teď jsme v situaci, kdy se můžeme opravdu něčím nesmírně pochlubit. A já to tedy udělám na začátek, abych tím rámoval to vystoupení. Já se domnívám, že výstava Staří mistři, která byla otevřena ve Schwarzenberském paláci, jejímž autorem je Marius Winzerel a architekt Josef Pleskot, je výstava naprosto mimořádná a dovolím si tvrdit, že podobný typ výstavy ještě v této zemi snad opravdu nikde nebyl, ani k vidění nebyl. Takže opakuji, navštívit výstavu Staří mistři ve Schwarzenberském paláci, je naprosto mimořádný zážitek, a myslím si, že i ti, kteří přijedou ze zahraničí a jsou zvyklí na velmi zajímavé instalace, já nevím, v Londýně nebo v New Yorku, tak si myslím, že budou překvapeni tím, co v Praze uvidí. A nemyslím si, že by někdo tak snadno našel něco podobného a podobný typ instalace, tak bych řekl novátorské a tak působivé, jako je ta, kterou máme nyní my jako instalaci Starých mistrů ve Schwarzenberském paláci.
Já se nebudu tady bavit o detailech, lépe tam zajít, jenom jsem na to opravdu pyšný. Až tak, že když jsem byl teď v Paříži, tak jsem panu prezidentovi Lasvignesovi a direktorovi Centre Pompidou sdělil, že jestli pojedou do Prahy, tak jim doporučuju, aby se šli podívat na to, co my dneska v Praze máme, že to nelze minout. Ale nejenom že máme vynikající takovouto expozici teď ve Schwarzenberském paláci těch Starých mistrů, ale zároveň si myslím, že se dá stejně tak doporučit to, co galerie dneska prezentuje v tom českém moderním umění ve Veletržním paláci. To je výstava 1930 až současnost, na které najdete díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Štýrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Kotíka a dalších. A také tato výstava ve Veletržním paláci dnes, si myslím, že je výborná.
Takže já vám to říkám jen jako takové dva příklady z činnosti Národní galerie, na které jsem opravdu docela hrdý, že se v této chvíli prezentují a že ty expozice jsou v této chvíli nabízeny veřejnosti, protože jejich úroveň je opravdu mimořádná. A připadá mi, že když tohle zhlédnete, tak si řeknete, problémy jsou v Národní galerii, ale všechny ty problémy, které byly, nebránily tomu, aby se připravily takovéto dvě přepychové expozice, na kterých jsou podle mě dokonce poprvé obrazy, které jsme do té doby možná ani správně nevnímali v těch dosavadních expozicích. Dostává se jim takového prostoru a takového lesku, že vás zaujmou způsobem, jakým se to v minulosti zdaleka nedařilo. Ta instalace najednou pomáhá tomu, abychom si uvědomili, co vlastně v Národní galerii máme. Podle mě je to veliký zážitek a já jsem strašně rád, protože jsem byl zvyklý něco takového vidět v zahraničí v minulosti, a je pro mě veliká radost, že dnes něco takového vidím i v Praze. Takže tohle vám musím sdělit, že když tady budu mluvit o Národní galerii, tak nemluvím o instituci, která by se pouze potácela, ale která v této chvíli se prezentuje skvělým způsobem, a to dokonce na úrovni, kterou byste v minulosti těžko hledali. A kdo mi nevěří, tak doporučuju, zajděte si třeba do toho Schwarzenberského paláce, a budete moci vidět Růžencovou slavnost a celou řadu dalších obrazů skvěle instalovaných v takovém prostředí a takovým způsobem, že tak ještě nikdy podle mě v této zemi instalovány nebyly. Jsou tam obrazy vynikajících českých mistrů, a to zároveň i se stejně pozoruhodnými zahraničními umělci. Není tam často respektovaná ani časová osa, ani ta národní, je to prostě úplně nový způsob a pojetí toho, jak exponovat výtvarná díla. Ale myslím si, že je to veliký zážitek.
Tak se omlouvám za tenhle úvod, ale je to podle mě docela důležité říci, aby bylo zřejmé, že se bavíme o problémech Národní galerie, ale zároveň v této chvíli to není tak, že by ona nestála za návštěvu, naopak, možná dneska ta návštěva někomu připraví překvapení a zážitek, který ani nečekal - což je pro mě důležité. To znamená, není všechno ztraceno. Věnujme se těm problémům, ale ve skutečnosti v galerii dneska jsou lidé, kteří jsou schopni zacházet s těmi věcmi, které tam jsou, naprosto excelentním způsobem. Takže to je věc, která mi dělá opravdu radost.
Na druhé straně to, co říkal pan poslanec Grebeníček, v tom měl samozřejmě v celé řadě věcí pravdu, protože on poukazuje na události, které tam byly nejenom v tom období, řekněme, pana Knížáka, ale ještě i nedávno. Byla podávána trestní oznámení na minulého ředitele. Já tedy musím tady zdůraznit, že ta trestní oznámení, pokud je mi známo a mám správnou informaci, byla odložena, to znamená, tady se nenaplnilo to, že by to bylo tak vážné, že by byly spáchány nějaké trestné činy, což já jsem si tedy od začátku myslel, tak jak jsem se s tím seznamoval.
A co se týče té situace současné. Víte, že já jsem se odhodlal, ne tak dávno, odvolat toho pana ředitele, který tam byl instalovaný, pana Morávka, z funkce ředitele, protože jsem, upřímně řečeno, s ním nedokázal navázat nějaký kontakt, že bychom si mohli důvěřovat, a rozhodl jsem se do funkce národní ředitelky jmenovat paní Nedoma, Anne-Marie Nedoma, jako takovou prozatímní ředitelku, která by tu galerii zkonsolidovala - technicky, organizačně, personálně - do doby, než rozhodneme o novém řediteli české Národní galerie. A zároveň s tím jsem vytvořil Garanční radu, která má zhruba něco přes deset členů, jejím předsedou je architekt Josef Pleskot, je tam celá řada zajímavých osobností. A ta rada začala poměrně velmi intenzivně pracovat na tom, aby připravila především nový statut Národní galerie a zároveň připravila způsob, jakým se bude rozhodovat a volit nový ředitel, event. stanovila, jak bude složena ta skupina, ta komise, která bude nového ředitele Národní galerie vybírat. Tento úkol, já odhaduji, že je maximálně na půl roku, snažíme se teď tu dobu stlačit. A za tu dobu má galerie odpovědět na otázky, co vlastně chceme od Národní galerie, jak budeme zacházet s těmi prostorami, jakou máme představu my, co budeme chtít po tom řediteli, kterého tam chceme instalovat. A od zodpovězení těchto otázek by se mělo jít k tomu, koho vlastně potřebujeme jako ředitele. Protože ta otázka, kdo má ten ředitel Národní galerie být, není tak úplně jednoduchá. Chápete, jsou země, kde to je spíš kunsthistorik, jinde je to spíš manažer, někde dokonce vytvářejí takové systémy řízení, že to je taková dvojička, která splňuje obě ty věci. Když jsem byl teď v tom Centre Pompidou, tak mě docela inspiroval ten způsob, jak tam spolupracuje prezident s generálním ředitelem té slavné galerie, a připadala mi to docela jako inspirace pro to naše řešení.
Ale to znamená, dneska ta Garanční rada musí rozhodnout, jakým způsobem řídit galerii a jaký úkol dáme tomu řediteli, který tam bude, co bude sledovat, co budou priority a úkoly, které bude mít. Aby se nestalo to, co se stalo před těmi lety, že se tam deset let prostě dělo něco, co bylo úplně mimo kontrolu. A ta Garanční rada po tom, co jmenuje tuto výběrovou komisi, vybere ředitele. A ta Garanční rada neskončí svou práci tím vybráním toho ředitele, protože jejím úkolem bude vytvářet určitý dozor a nějakým způsobem sledovat to, co se dále v té galerii děje a jestli ten ředitel naplňuje to, kvůli čemu byl do té galerie jmenován. Takže to je systém, kde bych byl rád, aby zabránil tomu, aby se opakovalo to, co se v minulosti bohužel stávalo opakovaně, že vlastně ta galerie byla mimo sledování, nějakou odbornou reflexi toho, co se tam děje.
A rovnou vám řeknu, že tento princip, který jsem použil u Národní galerie, stejně tak chci použít, a už tedy rozjíždím, u Národního divadla a u Národní knihovny. Takže tento princip odborných konzultačních těles, kterým říkám garanční rada, vytvářím jako systém určité reflexe, jakési kontroly místa, kde se reflektuje to, co se v té příslušné instituci děje, a soustavně se to sleduje. To by mělo zabránit tomu, aby se Národní galerie octla v takových situacích, jako se ocitala v minulosti. ***