(9.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Už v roce 2015 pak propukla aféra, kdy prezident republiky odmítl podepsat jmenování ředitele Národní galerie Fajta profesorem. Jako důvod tehdy prezident uvedl informaci, že si Jiří Fajt řekl Komerční bance o sponzorský dar, který by sloužil jako doplatek k jeho běžnému platu. Prezident tehdy uvedl: Pokud ode mě někdo očekává, že jmenuji vysokoškolským profesorem například člověka, který si řekl o milionový úplatek, tak má prostě smůlu. Podle médií to tehdy Jiří Fajt popřel. Jak to bylo, nechci spekulovat. Ovšem aféra, která přispěla k odvolání ředitele Národní galerie ministrem kultury Staňkem a proběhla v médiích, byla mimo jiné o tom, že si měl ředitel Národní galerie, nespokojený se svým platem, nechat schválit svými podřízenými odměny a ujímat se jako ředitel činností, kterými si ve vlastní instituci přivydělávat.
V souvislosti s odvoláním ředitele Národní galerie i Transparency International publikovala stanovisko svého právníka Petra Leyera. Cituji: V kauze Národní galerie Praha jsme upozornili na nesrovnalosti v jejím hospodaření, což je naším posláním. Personální změny nejsou oblasti našeho zájmu a neřešíme je. Jde nám především o funkční Národní galerii jako instituci. Transparency opravdu pracuje metodou padni komu padni, takže se distancujeme od vtahování naší organizace do politického boje a pevně věříme, že nové vedení Ministerstva kultury celou věc kvalitně vyřeší.
Dámy a pánové, co se týče personální situace, o lecčems vypovídá zveřejněná informace odborů, že od roku 2014 do roku 2019 proběhlo pět reorganizací organizační struktury Národní galerie, z nichž některé neodpovídaly platnému statutu Národní galerie. Tyto organizační změny významným způsobem zasáhly do odborné činnosti Národní galerie a omezily její schopnost plnit zákonem dané odborné úkoly. Velké rozpaky vyvolal, mnohé naznačil a řadu otázek nastoluje i krok, kdy Národní galerie za vedení odvolaného ředitele Jiřího Fajta požádala Ministerstvo kultury o mimořádnou dotaci desítek milionů korun.
V květnu letošního roku pak média informovala, opět budu citovat: Národní galerie Praha chce za 65 milionů korun koupit deskový obraz s námětem Zvěstování Panně Marii, který pravděpodobně pochází z dílny Mistra vyšebrodského cyklu. Obraz byl přitom předloni nabízen v dražbě za vyvolávací cenu 2 800 000 korun. Tehdy ho galerie nekoupila.
Vážené dámy a pánové, jak se můžete z tisku 632 přesvědčit, požádal jsem současného ministra kultury o odpověď na otázky k odpovědnosti Ministerstva kultury za kontrolu a k postupům ministerstva v uplynulých pěti letech. Požádal jsem také o informaci, jak Ministerstvo kultury až dosud reagovalo a k jakým závěrům již dospělo v souvislosti s prohlášením zaměstnanců, které vzniklo v době veřejných sporů o odvolání bývalého generálního ředitele a které jménem zaměstnanců, jejich základní odborové organizace, poukazovalo na závažné skutečnosti v personální a platové politice a praxi vyplácení honorářů, tak jak byla prováděna pod vedením odvolaného generálního ředitele Fajta.
Žádal jsem o informace, k jakým zjištěním Ministerstvo kultury dosud dospělo v souvislosti s podezřením na závažná porušování zákonných norem ze strany odvolaného generálního ředitele. Od ministra kultury jsem na své otázky obdržel odpověď, která připouští, že v případě odvolaného generálního ředitele došlo k nepřijatelnému vyplácení odměn a že tuto praxi už nebude ministerstvo tolerovat.
Zaznamenal jsem i sdělení ministra, že činí kroky, aby do budoucna bylo ministerstvo průběžně a detailně informováno o situaci v Národní galerii. K dotazu na kvalitu kontrolní činnosti ministerstva a adekvátnost jeho reakcí na problémy v uplynulých letech se ministr odkázal na to, že je ve funkci jen dva měsíce a že za tuto činnost zodpovídali jeho předchůdci. Ministr však na jedné straně uvádí, že se domnívá, opět budu citovat, že nebyly využity všechny možnosti, které Ministerstvo kultury má při řízení této instituce. Na druhé straně však z toho dojmu odvozuje, že, cituji: nejsem přesvědčen, že indikované nedostatky byly natolik závažné, aby opodstatňovaly podání trestního oznámení. A to je asi ten hlavní kámen úrazu, proč jsem nebyl spokojen s odpovědí.
Dámy a pánové, právě to, že ministr argumentuje v odpovědi na mou interpelaci nikoli fakty a přesnými zjištěními, ale svými domněnkami a že mě namísto jasných hodnocení konkrétních faktů a zjištění sděluje své přesvědčení tam, kde by měl informovat o faktech a zjištěních a konkrétních závěrech, mne vedlo k tomu, že jsem požádal o zařazení odpovědi ministra kultury k projednání. Mám za to, že při tom množství problémů a při jejich rozsahu a závažnosti, jak to zmiňuje na konkrétních faktech i odborová organizace a naznačuje i Transparency International, by měl být ministr konkrétnější a důslednější. Jen tak může přiměřeně čelit výhradám těch, kdo vyjadřují názor, že aféry, vzniklé škody a hrubá porušení předpisů budou opět a zase zameteny pod koberec.
Z mé strany zatím vše.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. A poprosím pana ministra o odpověď. Než dorazí k pultíku, tak přečtu omluvu. Paní ministryně Marie Benešová se omlouvá dne 5. prosince od 9.00 do 14.30 hodin z pracovních důvodů. Prosím, máte slovo.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Dobré ráno, dámy a pánové. Já vlastně jsem poměrně vděčen za to, že se tady otevírá otázka české Národní galerie, a děkuji za tu interpelaci na českou Národní galerii, protože si myslím, že to je tak důležitá instituce i z hlediska naší národní identity, že je dobré o ní mluvit a informovat se o tom stavu, který tam je, a eventuálně i říci něco i k těm krokům a událostem, které v poslední době se v ní odehrály. Takže opravdu jsem rád, že se k tomu mohu vyjádřit, a doufám, že v tom mém vystoupení také zazní věci, které budou reagovat a budou odpovědí na to, na co se ptal pan poslanec Grebeníček.
Já vlastně také sdělím pravděpodobně i určitou nespokojenost s tím, jak fungovala Národní galerie v minulých letech. Pochopil jsem z vystoupení pana poslance, že pravděpodobně podobně jako on hodnotím určité etapy vývoje té galerie, například v době, kdy v čele galerie stál, tuším, deset let pan Knížák jako poměrně dost varovný úkaz do budoucna, protože to bylo období prakticky izolace Národní galerie od světového dění a od světových galerií. My jsme vlastně s nimi přestali komunikovat, doslova jsme se od nich odřízli, což nás podle mě poškodilo nesmírně, a je pro mě neuvěřitelné, že ten stav trval celých dlouhých deset let. To znamená, že celých dlouhých deset let byla vlastně takto galerie takového typu a významu v Česku ponechána sama sobě a tomu, aby se vyvíjela tedy do takovéto nepochopitelné izolace a byla vlastně téměř vyřazena ze sítě galerijních institucí v Evropě a ve světě. To je něco, člověk si říká, co by se nemělo už nikdy opakovat, a vlastně i ty kroky, které jsem provedl, míří k tomu, aby se taková situace už nemohla nikdy opakovat. Aby to, co se děje v Národní galerii, nezůstalo tak naprosto bez kontroly, jak se tomu stalo tehdy.***