(9.50 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Pokud by vláda ve svém programovém prohlášení současně měla, že prosadí razantní snížení daně z příjmů právnických osob, tak bychom se tím argumentem museli zabývat. Ale není tomu tak. Nevšiml jsem si ani v žádném z poslaneckých návrhů zákonů, a že jich tady máme, já nevím, přes sto, že by někdo navrhoval snížení daně právnických osob. Takže si myslím, že ten argument je pouze teoretický, nebo ta debata je pouze teoretická, ale nemá žádný praktický dopad. Navíc podle názoru auditorů, ale i koneckonců České národní banky nelze měnit pravidla z roku na rok a pojištění musí při tvorbě a rozpouštění rezerv dodržovat jimi schválená pravidla. Už jsem mluvil o možné retroaktivitě vůči v minulosti vytvořeným rezervám. Pak taky vzniká problém zdanění budoucích zisků a taky rozdílné dopady na jednotlivé daňové subjekty. A je takový hezký výraz, který se používá v judikatuře a v rozhodnutích Ústavního soudu, a jedná se o takzvaný rdousicí účinek. Nejsem si jistý, zda by se v tomto případě, pokud by ten návrh prošel, nejednalo o rdousicí účinek tohoto daňového zákona.
Myslím, že když se budeme seriózně zabývat celým legislativním, a na začátku jsem říkal, že zatím ho máme ve Sněmovně přibližně čtyři měsíce, což není žádná dlouhá doba, tak vás seznámím - já nevím, jestli to jsou chyby, já bych spíš řekl vady než chyby, nebo spíš chybějící součástí toho stávajícího legislativního procesu. Nebylo provedeno u tohoto konkrétního návrhu hodnocení dopadů regulace, takzvaná RIA, což mi přijde u tohoto návrhu jako nevhodné. Nevím, jestli to bylo úmyslně, či neúmyslné, zda ten důvod byl časový, že by se to nestihlo včas seriózně připravit, ale myslím, že to je škoda, protože byl by to základ, mohli bychom tu zprávu oponovat, anebo s ní souhlasit. Takhle zpráva vlastně neexistuje a my tady, když se střídáme za tím řečnickým pultem u mikrofonu, tak odhadujeme, jaké mohou být dopady této regulace, a tu RIA nemáme k dispozici.
Já jsem v prvním bloku svého vystoupení mluvil o principu, který je zakotven v programovém prohlášení vlády, který je dobrý, i jsem to ocenil, a to je ten princip daňové neutrality. A já ho chápu tak, že když nějakou daň zvýším, tak jinou snížím, a pak je to neutrální. Můžeme se bavit o struktuře těch daní, o tom, kolik je výnos které konkrétní daně, ale daňově neutrální, jinými slovy v mém chápání jazyka českého znamená, že se daňové zatížení celkově nezvýší. V tomto případě, pokud budeme uvažovat až o 90% zdanění ročního zisku, se podle mého názoru jednoznačně nedá mluvit o principu daňové neutrality.
A další chybou nebo nedostatkem, abych nebyl tak přísný, jsou, řekl bych, nedostatečně vypořádané připomínky jak sektoru, tak regulátora. Řekl jsem před chvílí, že na to vláda a Ministerstvo financí mají plné právo, nicméně bych očekával, pokud jsou tak silné výhrady, silné výhrady regulátora, že ta argumentace, proč těm návrhům, námitkám, návrhům nebylo vyhověno, bude podrobná a přesvědčivá. A já potom mám tady vytištěno a zažluceno jenom pár věcí právě z toho, jak probíhalo vypořádání došlých připomínek.
Tím, že bylo použito zkrácené připomínkové řízení, nevím, jestli to všichni víte, to znamená, v tomto případě máte na připomínky 14 dní, tudíž logicky nedošlo k vypořádání těch zásadních připomínek a neproběhla žádná komunikace, a to bych zopakoval, s pojišťovacím sektorem. K návrhu zákona se nevyjádřila ani pracovní komise Legislativní rady vlády pro veřejné právo II - finanční právo, ani Legislativní rada vlády jako celek. Opět říkám, že je to možné, jenom to nepovažuji za vhodné u tohoto návrhu zákona. Takže nekritizuji ten samotný fakt, ale podle mě je škoda, že to neproběhlo. Některé připomínky mohly být zapracovány, případně mohly být odmítnuty s dobrou argumentační výbavou a určitě by nám to zkrátilo dobu projednávání v Poslanecké sněmovně.
Na tom je úsměvné, že ta vlastní pravidla, RIA, pracovní skupina Legislativní rady vlády, Legislativní rada vlády jako celek, si stanovila vláda, sama. Nikdo ji do toho nenutil. Vláda si připraví vlastní pravidla, podle mě jsou dobrá, ale pak je porušuje. Jediný, kdo by si mohl stěžovat, je vláda sama na sebe a to se úplně očekávat samozřejmě nedá, protože - zopakuji potřetí a naposled, že, vláda takhle postupovat může, jenom to nepovažuji za vhodné.
Možná bychom mohli jeden odstavec, pár vět věnovat směrnici Solvency II. Vešla v platnost k 1. lednu 2016 a jejím cílem je nastavení sjednocených pravidel v rámci Evropské unie, která mají dosáhnout toho, aby se pojišťovny nedostaly do insolvence, proto se to jmenuje Solventnost. Má to zabránit insolvenci. A tato směrnice definuje pravidla pro vykazování aktiv, pojistně-matematických rezerv, výpočet kapitálového požadavku, při jehož nesplnění již zasahuje regulátor.
Dále musí pojišťovny počítat solventnostní kapitálový požadavek, který představuje ekonomický kapitál, který pojišťovna musí držet, aby omezila pravděpodobnost úpadku na 0,5 %. Samozřejmě s procentem nula se v reálném životě počítat nedá, ale podle Solvency II by měla být pravděpodobnost úpadku pouhých 0,5 %. A platí to pro všechny pojišťovny, které působí na sjednoceném evropském trhu. To znamená, jeden případ by nastal u konkrétní pojišťovny jednou za dvě stě let. To se shodneme, že to riziko není příliš vysoké, nicméně pokud by to bylo příští rok, tak co nám je po tom a co je po tom klientům pojišťovny, že dalších 199 let se nic nestane, a to je taky problém pojišťovnictví jako sektoru. Já pak vzpomenu ty dvě ničivé povodně v České republice. Obě měly charakter minimálně stoleté, některá až tisícileté vody a proběhly s odstupem pouhých pěti let. Takže to označení velké pojistné události jako stoletá voda, dvousetletá voda, tisíciletá voda je technické a neznamená to, že když se to stane letos, že dalších sto let se to stát nemůže.
Slíbil jsem vám, a mám to tady, nějaký modelový příklad zdanění budoucích zisků životního pojištění. Ten obrázek vám nebudu ukazovat, není příliš velký, je to spíš pro mě, abych se v tom textu orientoval. Tak si představme modelový příklad, který je skutečně běžný, to znamená, smlouva s předpokládanou dobou trvání 20 let a s měsíčním pojistným 1 000 korun a s předpokládanou marží pojišťovny ve výši 10 %. To znamená, 10 % marže pojišťovny, 1 000 korun měsíčně pojistné, doba trvání 20 let. To znamená, 12 000 je roční pojistné, při té marži 10 % je z té jedné smlouvy roční zisk pojišťovny 1 200 korun a z toho se buď platí zisk podle současných pravidel, to znamená, první rok se zdaní 1 200 korun, daň je 228 korun, druhý rok se zdaní 1 200 korun jako zisk, daň je 228 korun, atd. A poslední, dvacátý rok, pokud to bude rovnoměrné plnění, opět marže pojišťovny bude základ pro zdanění 1 200 korun, daň 228 korun. Celkem za těch 20 let rovnoměrně z této jedné pojistné smlouvy, která je zcela běžná, pojišťovna zaplatí na dani z příjmů 4 560 korun, ročně dostane státní rozpočet 972 korun. ***