(16.40 hodin)
(pokračuje Jurečka)
Je také zajímavé dále číst důvodovou zprávu z pera komunistických poslanců. Je tady vždycky ta povinná část, kterou jako zákonodárci vyplňujeme, když předkládáme naše návrhy, a je tady soulad s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Tady předkladatel píše: Předkládaný návrh zákona není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani neodporuje mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázaná, narovnává zcela zjevný rozpor mezi dvěma zákonnými normami upravujícími oblast předmětu daně. Taktéž při souladu s právem Evropské unie, předkladatelé opět píší, že tento návrh není v rozporu s předpisy Evropské unie. A zhodnocení dalších dopadů - zde předkladatelé uvádějí: Předkládaný návrh zákona nezasahuje do podnikatelského prostředí. Nepřináší žádné dopady na životní prostředí, ochranu... a tak dále.
Jak může seriózní zákonodárce předkladatel říci, že tento návrh je v souladu s ústavním pořádkem? Jak může říci, že tento návrh nezasahuje do podnikatelského prostředí? Vždyť církve a náboženské společnosti, kterých se toto nemravné dodatečné zdanění toho, co bylo ukradeno a nemohlo být vráceno, týká, jsou dost často také podnikatelskými subjekty v mnoha oblastech podnikání. Je vidět, že tady je opravdu důvodová zpráva o odůvodnění novely tohoto zákona naprosto flagrantně odfláknutá a vůbec se ti zákonodárci, kteří to předkládali, i vláda, která to podpořila, a vládní koalice, která to podporuje, i poslanci, kteří pro to hlasovali, na tyto podklady nedívali, jinak by prostě pro toto nemohli hlasovat.
Já si tady dovolím uvést a ocitovat některé části odborného posudku Právnické fakulty Masarykovy univerzity z Brna, kde tento odborný posudek, který je přílohou našeho sněmovního tisku, říká:
Vychází se z toho, že zákon o majetkovém vyrovnání uznal odebrání původního majetku církvím jako majetkovou křivdu a že daný majetek byl původně ve vlastnictví církví. Zákon o vyrovnání neakceptoval výklad, že církevní majetek má zvláštní povahu a že stát má vůči tomuto majetku určitá práva, především ve vztahu ke katolické církvi jakožto původní státní církvi, kdy stát měl vůči tomuto majetku práva vycházející zejména z původních patronátních práv. Zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu a musí být respektován, jeho ústavnost byla potvrzena Ústavním soudem.
Stát nemá ústavní povinnost k restitucím majetku zabaveného v době komunistického režimu. Pokud však restituční zákony přijme, vzniknou majetkové nároky, které stát jednostranně nemůže rušit ani snižovat, protože vznikne majetkové legitimní očekávání oprávněných osob, které má ústavní ochranu.
Smlouvy o vyrovnání mezi státem a církvemi jsou povahou soukromoprávní smlouvy analogické se smlouvami o narovnání vzájemných práv a povinností. Stát přistoupil na naturální a finanční restituce a církve se vzdaly svých majetkových nároků. Samotný zákon o vyrovnání podřazuje smlouvy s církvemi pod režim občanského zákoníku, pokud sám nestanoví jinak.
Církevní restituce jsou významným politickým tématem. Jak tady hovořil kolega Luzar - dovolím si drobnou odbočku - mluvil o rozdělení společnosti. Ale já si nepamatuji, že by v roce 2005, 2006, 2008, kdy se tady řešila otázka církevních restitucí, byla společnost na tomto tématu rozdělena. Dokonce ještě před rokem a půl, když se tomuto tématu věnovaly průzkumy veřejného mínění, tak toto téma řešilo pouze 20 % společnosti. Společnost toto téma po čtyřleté vládě Bohuslava Sobotky brala jako téma uzavřené. Ale byly součástí politické diskuse i po přijetí zákona o vyrovnání, kdy některé politické strany usilovaly o jeho zrušení skrze Ústavní soud anebo o jeho změnu. Politické debaty ožívaly i s tím, že církve podávaly žaloby na určení vlastnictví státu u majetku v držení krajů a obcí, aby tak tento majetek spadl do naturální restituce. V případě krajů tyto návrhy stáhly, v případě obcí v nich pokračují. To však samo není porušením smlouvy, protože o určení státního vlastnictví rozhoduje soud jakožto státní, ne církevní orgán a ten je při svém postupu vázán platným právním řádem. Pokud soud vysloví, že majetek patří státu, a tedy nepodléhá naturální restituci, byl v držení obce, ať se nám to líbí, či nikoliv, neoprávněně, což nelze dávat k tíži církvi.
Pochybnost vyvolávají též některé kroky církve samotné v souvislosti s restitucemi, například když opatství na Starém Brně přišlo o vlastní správu a chopila se jí pražská provincie augustiniánů, která původně o opatství nejevila zájem, dokud nezískalo nárok na restituci majetku. Tyto okolnosti jsou zdrojem politické diskuse, ale ne zdrojem právního řešení již vzniklých nároků církví podle zákona o vyrovnání.
Je základní funkcí státu vybírat daně na své výdaje. V oblasti daní má suverenitu a může během času měnit složení i výši daní. Ústavnost takovéhoto postupu byla prokázána v případě změny zdanění solární energetiky. Zde šlo o případ, kdy stát přímo nebyl výrobcem solární energie, zdaněním tedy nevstupoval do soukromoprávních smluv již uzavřených a zdanění bylo zdůvodněno podstatnými změnami na trhu s elektrickou energií a podstatnou změnou výše nákladů na zřízení solárních elektráren. Tyto důvody byly uznány jako legitimní pro daňové změny. Daně však nemohou být zneužity a nemohou například vést k faktickému vyvlastnění.
Stát může v oblasti daní určité věci preferovat nebo určité věci ekonomicky formou daní znevýhodňovat, nelze však daní užít neústavním způsobem k zákazu určité činnosti nebo likvidaci majetku, například stoprocentní nebo ještě vyšší daňové sazby. Proto například Ústavní soud neuznal zavedení padesátiprocentní daně na státní podporu stavebního spoření za rok 2010, kterou vyhodnotil tak, že stát zneužil daňové zákonodárství pro faktické snížení státní podpory, když obecná sazba daně z příjmu byla 15 %. Ústavní soud tehdy uvedl: právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení.
Legitimitou pro mimořádné změny v oblasti daní jsou mimořádné události, například hrozící krach státu může vést k zásadním daňovým změnám. Pokud budou tyto změny obecné a dopadnou na všechny plátce daní, bude legitimní i zdanění konkrétní úzké skupiny církví. Pokud však je významná daňová změna přijímána pro nesouhlas nové politické reprezentace s původním rozhodnutím předchozí demokratické reprezentace a míří na faktické snížení smluvních povinností státu, jde o postup nelegitimní.
Stát je ve dvojím postavení. Jednak působí jako vrchnostenský subjekt, který daně ukládá a vybírá a zpravidla je jejich příjemcem, ovšem také se jako právnická osoba podílí na činnostech, které jsou daněmi zatíženy. Přitom je správné, aby stát v soukromoprávních vztazích nezneužíval svého vrchnostenského postavení. Toto dvojí postavení státu se projevuje i v oblasti vyrovnání vztahů s církvemi, kde stát ve vrchnostenské pozici jako zákonodárce přijal zákon nabízející církvím určitý způsob vyrovnání a následně stát jako právnická osoba uzavřel s církvemi smlouvy, kde jsou si smluvní subjekty rovny, pokud církev takovou smlouvu uzavřít chtěla. Jeho postavení tvůrce daňových zákonů tedy není závislé od dopadu těchto zákonů na jeho povinnost plnit podle smluv o vyrovnáními s církvemi.
Ke zdanění finanční náhrady dochází proto, že nová reprezentace státu není spokojena s původním rozhodnutím vlády a Parlamentu při vyrovnání s církvemi v roce 2012 a zdá se jí vyplacená částka nepřiměřeně vysoká, což plyne z obecné části důvodové zprávy návrhu zákona. To plyne i ze souhlasného stanoviska vlády a Ministerstva financí k návrhu posuzovaného zákona. - Dovolím si jenom doplnit, že například stanovisko Ministerstva kultury v této věci bylo negativní. ***