(15.50 hodin)
(pokračuje Mihola)
A přeskočím k navazující záležitosti, která vlastně při tom nedávném projednávání před několika týdny zazněla z médií. Vyskočila konkrétně ze serveru Aktuálně a prostě nelze k ní mlčet, zejména tedy z pohledu historika, prostě k ní nelze mlčet. Server Aktuálně citoval, odkazoval na předsedu KSČM a doslova ta citace zněla: "Katolická církev nikdy nebyla národní církví České republiky. Vždycky se postavili proti zájmům českého národa. Ať to bylo v době pobělohorské, ať to bylo za první světové války, ale i za druhé světové války se církev postavila proti českému národu." Konec citace. Já jsem to neslyšel na vlastní uši, ale takhle to uvádí ten zdroj, ten server Aktuálně. A může se k tomu samozřejmě i pan předseda KSČM vyjádřit.
Co se týká tady tohoto pojetí, tak mě mrzí, že se tady k historickým otázkám v Poslanecké sněmovně vyslovuje kde kdo a často není nouze o příspěvky, které jsou diletantské, nepodložené a které jsou minimálně zavádějící. Už jsme se tady doslechli od komunistické exposlankyně Semelové nejrůznější v uvozovkách obhajoby a komunistické interpretace procesů padesátých let včetně Milady Horákové a podobně. A nyní tedy je to v souvislosti zase s církví a církevními restitucemi.
K tomu bych chtěl říct, že katolická církev jen stěží může být církví národní, když jejím posláním je být církví univerzální, což vyplývá z jejího samotného názvu. Což chápu, že je těžké rozlišit pro člověka, který má třeba k církevním dějinám daleko, nebo to prostě není jeho každodenní téma. Každá další citovaná věta je ale také nesmyslná, nespravedlivá a nepodložená. A myslím si, že by stálo za to někdy udělat na tato témata i samostatné semináře. Konají se tady nejrůznější semináře. Tak klidně k době pobělohorské, k 19. století, k tomu již zmíněnému josefinismu a potom tedy k tomu klíčovému 20. století.
Zase bych tady mohl uvádět sine ira et studio, bez zášti a náklonnosti, opravdu kolegy slovutné historiky a historičky, například paní docentku Čornejovou, která se velmi dlouhodobě věnuje podrobně badatelsky řádu jezuitů. Napsala o tom řadu knih a publikací včetně zahraničních. A kdybych tady zase mohl citovat velmi vyvážené posouzení, včetně těch osobností, kterým je někdy nasazována taková ta psí nebo medvědí hlava, jako byli tedy ti různí představitelé pobělohorské rekatolizace, a kde ona upozorňuje, že to byli také vynikající čeští vlastenci. My dnes často žehráme právě na nedostatek vlastenectví a je to určitě i tím, že velmi málo zdůrazňujeme toho, kdo je takovým vrcholným představitelem vlastenectví a o kterém by se naopak ve všech školách mělo hodně učit a věnovat mu velká pozornost. Je to právě jezuita Bohuslav Balbín a jeho dílo, především jeho slavná obrana jazyka českého.
Co se týče postoje církve k českému národu v době světových válek, tak považuji opravdu to vyjádření, pokud bylo autentické, téměř za skandální. O chrabrosti a utrpení církevních představitelů již vznikla řada prací psaných soudobými historiky. Ne že někde někdo něco pokoutně nebo jenom jednostranně, ale historici, kteří se pečlivě tomu období věnují. A opravdu už je těch publikací celá řada. A je to jak o našich představitelích církve, tak o těch zahraničních. Asi všichni znáte jméno Maxmiliána Kolbeho nebo pátera Unzeitiga zvaného Anděl z Dachau a další. Jenom abych za všechny zaštítil celou tu řadu.
A pro to české prostředí jsem si vybral jako zářný příklad osobnost monsignora Bohumila Staška, kanovníka na Vyšehradě, který byl zároveň poslancem a také předsedou ČSL v Čechách. Když byly v říjnu 1938 zabrány Sudety, při svěcení kostela v Rokycanech hřímal: "Jaký bude úkol nás českých kněží v našem národním neštěstí a v těžkých dobách, jež snad nedej bůh nás ještě čekají? Budeme proroky českého národa. Neumlčí nás! Půjdeme na kazatelny a do žalářů!"
Na Staškův podnět bylo ve správní komisi města Prahy rozhodnuto uložit z Litoměřic přenesené ostatky Karla Hynka Máchy na Vyšehrad, kde nad rakví básníka pronesl kázání. Staškova činnost vyvrcholila jeho neohroženým vlasteneckým kázáním na slavné pouti u Svatého Vavřinečka poblíž Domažlic 13. srpna roku 1939. Této pouti se dle odhadů zúčastnilo na 120 tisíc poutníků. Budeme mít letos tedy velké výročí této slavné a vlastenecké pouti. Na tuto poslední mohutnou národní... (Silný hluk v sále. Někteří poslanci v hloučcích diskutují.)
Mě mrzí, že každý se tím vlastenectvím tady zakrývá, ale někoho to zjevně ani nezajímá. To teda v takových pohnutých dobách pro český národ, tak já nevím -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane poslanče, já vás přeruším a požádám sněmovnu o klid. Myslím si, že by bylo vhodné, aby ti, kteří diskutují jiná témata, je diskutovali v předsálí a řečníka, kterému bylo uděleno slovo, nechali v důstojném prostředí přednést jeho proslov...
Poslanec Jiří Mihola: Jde především i o tu úctu - (Poslanci stále diskutují.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ještě chviličku, pane poslanče. Já vám hned udělím slovo. Nechci jmenovat, ale rád bych, abyste ty hloučky rozpustili a usadili se na svá místa. Prosím pokračujte.
Poslanec Jiří Mihola: Děkuji. Už to jenom dokončím. A opravdu si myslím, že by si to zasloužilo pozornost právě proto, že si tady ty pohnuté události doby a utrpení často připomínáme, mnozí se účastníme pietních aktů, a teď mě to tedy překvapuje, že opravdu má někdo něco jiného na práci u tak důležitého jednání.
Takže tady na tuto poslední mohutnou národní a náboženskou manifestaci již dohlíželi konfidenti nasazení klatovským gestapem. Stašek vedl přísahu shromáždění lidu své vlasti. Cituji: "Že ji nikdy neopustíme, nezradíme, až do posledního tlukotu srdce milovat budeme." Ačkoliv věděl, že by se mohl zachránit útěkem do zahraničí, zůstal v přesvědčení, že "někteří z vedoucích mají být připraveni na oběť a být lidu, na nějž čeká hořký kalich, alespoň příkladem v utrpení".
V Českoslovanské akciové tiskárně, kterou vybudoval, byl Stašek 1. září 1939 zatčen. Po věznění na Pankráci byl převezen do koncentračního tábora v Oranienburgu. Po ročním věznění pak do Dachau, kde přišel o pravé oko a kde byl vězněn až do osvobození tábora americkou armádou. Téměř se tak naplnila slova později popraveného K. H. Franka - cituji: "Pokud bude živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde."
Bohumil Stašek byl ušlechtilým vlastencem, který navázal na odkaz Balbína, Palackého i Riegera. Statečný muž, kněz a politik nezůstal ojedinělým zářným příkladem lásky k vlasti a národu v těžkých dobách. Svědčí o tom znova slova K. H. Franka, který si stěžoval kardinálu Kašparovi na činnost českých kněží. Cituji: "Kdyby dále trvala, musela by býti potrestána tato činnost." Žádal, aby v tomto smyslu české kněze napomínal, a dodal: "Zvláště kanovníka Staška."
To kázání na Vavřinečku, kdy si budeme připomínat v srpnu výročí, bylo vydáno tiskem, dá se sehnat v antikvariátech nebo v knihovnách a existuje celá kniha, která popisuje tuto vynikající osobnost a další osobnosti. Jmenuje se Když křižovali český národ. Doporučuji vám k prostudování.
Děkuji za pozornost. ***