(15.40 hodin)
Poslanec Jiří Mihola: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, omlouvám se, že jsem se musel přihlásit znovu. Diskutoval jsem tam jeden školský problém tak intenzivně, že jsem přeslechl své jméno, tak ale jsem tady a připraven. Jako učitel bych měl takové skoro nutkání, chci říct, že je opakování matka moudrosti. A mám tady tu brožuru, kterou tady citoval Marek Benda, kolega, tak že bychom to vzali znova pro lepší zapamatování, ale nebudu vás tak trápit, jenom na ni odkážu v tom smyslu, že si myslím, že je opravdu dobrá (ukazuje brožuru) a že je dobré si prostě v klidu tyto věci nastudovat.
Mně osobně by stačilo jen velmi málo prostoru, já v té věci mám jasno, stejně jako, myslím, kolegové z KDU-ČSL a věřím, že i z dalších demokratických stran.
Co bylo ukradeno, musí být vráceno, to je jasná teze. Na tom není nic nesrozumitelného. Stejně jako že je prostě naprosto nemravné ukradenou věc chtít zdanit. Všichni to víme, ale stejně mě mrzí, že někteří se na to tváří alibisticky, a když tady pobíhají, diskutují, tak vlastně mají za to, že stejně to všechno vyřeší Ústavní soud. Já si myslím, že tenhle alibismus není v pořádku, že bychom si ty věci měli umět pojmenovat, vyříkat tady na plénu a nedělat blbosti a nemravnosti.
Jako učitel i jako historik bych se tady mohl opřít o řadu autorit v této oblasti, protože je to věc, ano, je to věc i historická. A mně se zdá, že s tou naší historickou pamětí je to někdy velmi špatné a s těmi historickými znalostmi rovněž tak, což mě velmi mrzí, protože kdo tu historii špatně chápe, tak se sám sebe odsuzuje k tomu, aby si ji potom znova zopakoval díky těm předchozím chybám.
Mám tady článek, který vyšel. Není to žádné, nebojte, křesťansky orientované médium. Je to věhlasný historický časopis pro nejširší veřejnost zajímající se o historii, dějiny a současnost. Možná to mnozí znáte. Vycházel už v šedesátých letech. Pak nemohl vycházet za normalizace. A od roku devadesát zase. A tady nejdříve jako vstup mám tu úvodní část, která se týká provázanosti právě s tou minulostí, kterou mnozí argumentují. A já tady použiji argumentář vlastně v tom článku kolegy z Jihočeské univerzity, který se tady této době a problematice věnuje, kolega Ivo Cerman se jmenuje. A odkazuje tedy na to - vyšlo to v Dějinách a současnosti č. 10 v roce 2012. Takže není to nic jako zastaralého, protože už tehdy, jak víte, ta diskuse se otevírala, táhne se jako Ariadnina nit, což je smutné, protože u těch jasných věcí bychom možná opravdu nemuseli plýtvat energií a časem a mohly být dávno uzavřené ve prospěch věci.
Článek se jmenuje Návrat před Josefa II.?, s podtitulem Mýtus o neexistenci církevního vlastnictví. A mohl bych to volně citovat, ale budu se radši držet autora přímo, aby někdo neřekl, že jsem pak nějaké důležité slovíčko vynechal. "Může církev vlastnit majetek? Restituce církevního majetku budí bouřlivé reakce nejen v politických vodách. V diskusi o nich však často zaznívají nepřesnosti a dezinterpretace," uvádí historik na úvod svého článku. "Ano, je to návrat před Josefa II. A přitom se vymlouvají na komunisty, napsala rozhořčeně Lenka Procházková o restituci majetku katolické církve. Stalo se v diskusi na serveru aktualne.cz, kde se jeden čtenář tázal, zda restituce církevního majetku neruší reformu Josefa II. Narážel tím na rozšířený názor, že od dob osvíceného monarchy katolická církev není vlastníkem majetku, ale že má pouze uživatelské právo. Ptát se na něco takového Procházkové je trochu zbytečné, protože ona sama tento názor na veřejnosti rozšířila.
Mýtus se zrodil v zápalu politického boje o restituce let 2011 a 2012 a naši historií obohatil tvrzením, že tímto právnickým argumentem bylo ospravedlněno josefínské rušení klášterů. Procházková i další odpůrci restitucí potom pružně rozšiřují platnost této zásady na církevní majetek obecně. Komunisté v roce 1949 tedy katolické církvi nevzali její majetek, ale jen právo užívání majetku, a v nynějších restitucích se tedy nemá co vracet. Majetek, který církvi zůstal dál k užívání, nemovitosti a půda, už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy duchovních byly hrazeny státem z fondu, který vznikl po rozprodeji některých zrušených klášterů a dalších nemovitostí, tvrdí Lenka Procházková v článku Církev nemá na restituce právní nárok v literárních novinách 11. listopadu 2011. Přitom opakovaně ujišťuje veřejnost, že církevní majetek je státní, v uvozovkách státní již od dob Josefa II., a připomněla to i po podání trestního oznámení na premiéra Nečase v lednu 2012.
Ovšem spisovatelka Procházkovu není průvodcem tohoto revizionistického názoru. Do současné diskuse jej zanesli právníci Vladimír Kindl a Vladimír Mikule v kontroverzním posudku Univerzity Karlovy, od kterého se však distancoval rektor i vědecká rada. V posudku se odvolávají na prvorepublikového právníka Antonína Hobzu, jenž tento názor údajně doložil v posudku z roku 1919 a v knihách o církevním právu. Předesílám, že Hobza nic takového nikdy nedoložil. Procházková však mýtus o neexistenci církevního vlastnictví notně zpopularizovala, především díky disproporční pozornosti, kterou ji dopřávají média včetně veřejnoprávní televize.
Brzy se myšlenky chytili i politici. Zpočátku to byla protivládní hnutí Holešovská výzva a Hnutí za přímou demokracii, později Paroubkova Lev 21 a nakonec i Věci veřejné a ČSSD. Politici těchto stran přenesli argument na půdu Parlamentu. Kromě toho se mýtu chopil advokát Karol Hrádela, který říká, že státu hrozí žaloby v případě, že zákon bude schválen. K podpoření svého názoru si sám napsal posudek, ve kterém tvrdí, že osvícený panovník zavedl do josefínského státního práva ustanovení, že církevní statky nepřestaly být statky státními.
Katolická církev se hodnocení josefínských reforem vyhýbá, takže problém zatím neobjasnila. Nicméně brněnský právník Petr Jäger vyvrací josefínský argument tvrzením, že právně je směrodatná jen situace, jaká panovala po 25. únoru 1948, a starší historický vývoj nás nemusí zajímat. Jednotný pojem vlastnictví prý vznikl až občanským zákoníkem roku 1811 a termíny doby josefínské jsou tedy irelevantní. Hovořil-li Hobza později o tom, že církevní majetek byl zvláštním druhem veřejného majetku, používal právní kategorii, která v 19. století vůbec neexistovala. Existovala jen jedna forma vlastnictví, které se nedělilo na veřejné a soukromé. Milovníky dějin však tento problém zajímat může, a proto jsem se pokusil zjistit, jaká byla právní argumentace Josefa II. ve skutečnosti. Byly josefínské reformy skutečně ospravedlněny argumentem, že církevní majetek je státní a že jej církev má pouze v užívání?" - A teď odkazuji, protože mám další čtyři strany, na ten článek, který jsem tady uvedl, kde je otištěn, a který rozebírá tady různé ty omyly a dezinterpretace, jak jsem uvedl v úvodu. ***