(14.50 hodin)
(pokračuje Okamura)
Málokdo si už dnes troufne říci, nebo dokonce napsat, že když se muž považuje za ženu nebo žena za muže, když spolu chtějí mít děti třeba dva muži, tak to není normální. Když muži chybí schopnost být mužem, tak to není nic, za co bychom se měli stydět. Já sám mám v nejbližší rodině gaye a mám ho samozřejmě celý život rád a je to skvělý, mimořádně vzdělaný a pro mě zcela nenahraditelný člověk. Ale na druhé straně není homosexualita něco, co bychom měli povyšovat na standard z hlediska manželství muže a ženy. Dám příklad z jiného soudku. Když je někdo tělesně postižený, tak se přece netváříme, že není postižený, a nepíšeme zákon, ve kterém bychom povýšili postiženého člověka na třetí samostatný druh člověka, který se vyznačuje třeba tím, že nemůže sám chodit.
Společnost svými zákony od pravěku po současnost a po celém světě nějakým způsobem kodifikovala svazek muže a ženy a chránila jej a zvýhodňovala. Nebylo to z nějakých ideologických důvodů. Ale bez ohledu na panující víru či ideologii si v každé době byli vládci a politici vědomi nevyvratitelné skutečnosti, že základní pilíř státu je rodina. Tedy rodina, kde muž a žena plodí a vychovávají děti. Řecká společnost dokonce vyzdvihovala homosexuální pederastické vztahy jako vrchol intelektuálního přátelství, ale nikdy se ho nepokusila postavit na úroveň manželství. Bez ohledu na pohlaví a sexuální preference jsme si jako občané rovni. Na straně druhé, chceme-li jako národ a společnost přežít, musíme preferovat tradiční manželství, protože ač se nám to líbí, či ne, klasická rodina stabilizuje společnost, jelikož mimo jiné plodí děti.
Jako argument se proti manželství využívá například vysoká rozvodovost. A my místo abychom skutečně dělali maximum pro to, aby manželství muže a ženy bylo pro páry co nejvhodnější, abychom motivovali muže a ženy, aby se nerozcházeli a společně plodili a vychovávali děti, tak výlučnost manželství naopak boříme. Dva muži nebo dvě ženy nikdy nebudou maminka a tatínek. Budou to dva chlapi nebo dvě dámy, ať do zákona napíšeme cokoliv.
Chceme-li jako evropská civilizace přežít, musíme uchovat její hodnoty. Jim vděčíme za to, že tu stále ještě jsme. Civilizace jako ta zmíněná řecká nebo římská zmizely v momentě, kdy přestaly své hodnoty a tradice hájit. Jejich území - Afriku i Malou Asii, dnešní Turecko - opanovali naopak muslimští barbaři, kteří své hodnoty tvrdě a nemilosrdně prosazují dodnes. Je velký omyl myslet si, že pokud se vzdáme veškerého našeho evropského dědictví, že přežijeme. Národ, který se nehájí, je poroben. To platí po tisíce let a platit bude vždy.
Takže za hnutí SPD říkám jasně, že my návrh zákona na to, aby se zrušilo manželství jako výlučný svazek muže a ženy, nepodpoříme.
Na rozdíl od návrhu, který navrhuje uzákonit manželství stejnopohlavních párů, je ovšem návrh zákona na zakotvení manželství jako svazku muže a ženy, který tady také projednáváme, skutečně potřebný, jelikož se ukazuje, že i tak zdánlivá samozřejmost jako manželství muže a ženy potřebuje ochranu i na ústavní úrovni. Při pohledu na strany, které tady navrhují změnit pojem manželství, a já bych je znovu vyjmenoval, že to tady navrhují poslanci hnutí ANO, ČSSD, KSČM, Pirátů, TOP 09 a STAN, tak na rozdíl od těchto stran, které tedy chtějí říci, že manželství není svazek muže a ženy, tak musím říci, že jsou to strany, kde jsou často proimigrační a k islámu tolerantní politici. Takže bych vás, vážení předkladatelé, jenom upozornil, že kupodivu váš názor nesdílí ani muslimští přistěhovalci a nesdílí je vlastně žádná kultura na celé planetě. Bláznivé nápady přetavit a deklasovat manželství mají pouze euroameričtí multikulturalisté.
Děkuji za pozornost. A myslím, že stanovisko SPD je zcela jasné. (Potlesk poslanců SPD a části hostů na galerii návštěvníků.)
Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám. S faktickou poznámkou je přihlášena paní poslankyně Černochová.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane předsedo. Vaším prostřednictvím bych chtěla tlumočit jednu prosbu, se kterou se na mne obrátili přátelé z lesbické a gay komunity. Neříkejte lesbám lesbičky. Nejsou lesbičky. Jsou to lesby. Stejně tak jako gayové nejsou gayíčkové, pane kolego Okamuro. Děkuju. (Pobavení v sále.)
Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji. V tuto chvíli je přihlášen do rozpravy pan poslanec Bauer jako první v pořadí. Omlouvám se. Za navrhovatele pan poslanec Výborný.
Poslanec Marek Výborný: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, milé kolegyně, vážení kolegové, otevíráme pokračování rozpravy mimo jiné nad sněmovním tiskem 211, což je novela Listiny základních práv a svobod. Dovolte mi za předkladatele toto pokračování krátce uvést.
Cílem předkládaného návrhu je doplnit ochranu rodiny na úrovni ústavního pořádku, tak jak je to zakotvené v článku 32 hlavy čtvrté Listiny základních práv a svobod, o ochranu jednoho ze základních stavebních prvků úplné rodiny, jímž je manželství muže a ženy. Potřeba poskytnout manželskému svazku muže a ženy coby jednomu ze základních kamenů společnosti zvláštní uznání a ústavní ochranu je v dnešní turbulentní době, v níž se setkáváme se všudypřítomnými snahami o relativizaci a bourání vzorů, ať již sebelépe osvědčených, aktuálnější než kdykoli dříve. Je proto nanejvýš žádoucí, aby pravou podstatu, význam a důležitost tohoto svazku reflektoval i dokument, který zakotvuje ty nejvyšší hodnoty, na nichž stojí naše společnost a náš právní řád. Tímto dokumentem je právě Listina základních práv a svobod.
Jedná se jednoznačně o debatu hodnotovou. A tady je potřeba říci, že já i KDU-ČSL a skupina dalších předkladatelů jasně, srozumitelně, ale zároveň také slušně a kultivovaně se staví na stranu stabilní rodiny postavené a definované jako táta, máma a děti. Odmítáme relativizaci hodnoty manželství a představu, že by mohlo být svazkem kohokoli. Realita bohužel dnes nedopřává štěstí v podobě úplné rodiny a šťastného manželství každému. Prožívá-li rodina v dnešním světě, a Českou republiku nevyjímaje, určitou krizi a erozi, není úlohou státu na její podporu rezignovat, nýbrž naopak ji tím více a intenzivněji podporovat. K tomuto cíli, k vytváření pozitivních vzorů, směřuje i tato novela.
Manželství muže a ženy má typicky potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny, zvláště potom přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné, vzájemně nezastupitelné a komplementárně působící mateřské i otcovské lásce a vzoru. Institut manželství muže a ženy, který se v průběhu dějin mimořádným a dlouhodobým způsobem osvědčil, si zasluhuje tu nejvyšší ochranu a úctu, a nikoli svévolné experimenty a pokusy vylepšit a přetvořit jej podle momentálních trendů. Opakovaně ve veřejných vystoupeních uvádíme, že manželství není právem, že jeho účelem není ošetřit vztah dvou lidí, kteří se mají rádi. Stát nemá upravovat emocionální citové vztahy. Je každého zcela svobodným rozhodnutím, s kým žije v partnerském soužití. Mohou to být nejenom dvě ženy, dva muži, ale mohou to být také třeba dvě sestry, které pečují o svoji starou matku nebo otce. Manželství je ale jedinečné společenství muže a ženy, které má svoji nezastupitelnou hodnotu. Je to dar a poslání.
Nevedeme debatu o právech menšin. Vedeme debatu o hodnotách. V tomto smyslu na nikoho neútočíme. Odmítáme přízviska homofobů a podobně. A to i proto, že si vážíme každého člověka. Respektujeme různé formy lidského soužití a jejich hodnotu, ale hájíme manželský svazek, který je základem tradiční stabilní rodiny s veškerým jejím posláním. Krásně to vystihl jeden tweet - cituji: "Jsem vdaná za muže, pořád jednoho, toho samého, už 27 let. Máme tři děti a všechny jsou naše. Vím, jsem rebel." Konec citátu.
Toto se nesmí, toto se nesmí, dámy a pánové, stát v naší společnosti normou. ***