(15.20 hodin)
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Další přihlášenou je paní poslankyně Kozlová. Ale paní poslankyně Kozlová se omlouvala v době mezi 15. a 16. hodinou, takže je v tuto chvíli nepřítomna. Na řadě je pan poslanec Jurečka. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marian Jurečka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, milé a vážené kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych se ve svém vystoupení věnoval především čtyřem oblastem. Protože tady byly v předchozích vystoupeních za těch sedm hodin zmiňovány věci, jako je otázka, jak a zdali církev nabyla svůj majetek v historii oprávněně, k čemu ho využívá, jakým způsobem byl udělán proces nacenění toho vyrovnání, otázka legitimnosti z hlediska posuzování Ústavním soudem a pak samozřejmě i průběh posledních skoro pěti let faktického vypořádávání a předávání majetku v rámci tohoto zákona, o kterém tady dnes vedeme diskusi, dovolte mi, abych tady ocitoval a zmiňoval některé části, které jsou z odborné publikace Církevní majetek v proměnách času.
Církev nabývala movitý a nemovitý majetek způsobem, který byl v dané době obvyklý, a to vlastním hospodařením, koupí a darováním. Nejčastějším způsobem nabývání církevního majetku od nejstarších dob bylo darování. V dnešním pojetí by se dalo hovořit o nabytí na způsob darovací smlouvy. Nedá se přitom mluvit o církevním majetku jako o jednolitém celku a o církvi jako o jediném vlastníkovi. Všechen majetek i majetková práva měly svoje určení k zabezpečování provozu církve. Konkrétně to znamenalo, že v případě založení biskupství, opatství či kostela bylo třeba pořídit potřebnou ekonomickou základnu, která sloužila k zajištění celkového provozu konkrétní instituce. Výživa kleriků, provoz a údržba objektů, v širším pojetí pak provozování kulturních, charitativních, zdravotnických či vzdělávacích činností. Podobně patřily některé pozemky kostelům a z jejich výtěžků se opravoval kostel a jiná církevní příslušenství, která k tomu patřila.
Právní dokumenty i legislativa věnované této problematice v různém dějinném vývoji podstatu církevního vlastnictví dostatečně potvrzují. Pro bližší poznání organizace pozemkové držby církevních feudálů si dovolím představit např. zakládací listinu kolegiátního kostela litoměřického z roku 1057. Podle ní zabezpečil kníže Spytihněv kostel hmotně tím, že mu daroval 14 celých vsí osazených samostatnými hospodáři a šest celých vsí určených pro poddané - oráče, sluhy, řemeslníky - převážně se vším příslušenstvím, totiž s lesy a poplužními dvory. Dále kostelu věnoval dvě vinice se sedmi vinaři a samostatné sedláky usazené v různých osadách a k tomu šest lidí povinných odvádět každoročně med ze včelích zahrad.
Podobně je tomu například v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka o přenesení biskupského kostela od svatého Petra ke svatému Václavovi datované v roce 1141. Nachází se v ní soupis majetku patřícího novému sídelnímu kostelu. Rovněž v deskách zemských z panování krále Přemysla Otakara II. se nacházejí písemné doklady o tom, že církevní subjekty jako biskupství, kapituly, farnosti jsou vlastníky svého majetku. Většina klášterů dostala ve středověku od panovníků půdu darem. Je ovšem třeba podotknout, že tento panovníkův dar nebyl v žádném případě zadarmo na rozdíl od darů v moderním právním pojetí. Ve skutečnosti totiž církev na pozemcích darovaných od panovníka měla vybudovat kláštery, kultivovat hmotně krajinu a duchovně společnost v ní žijící. Tak řád cisterciáků dostával nejčastěji nepřístupné lesní hvozdy, jako je Vyšší Brod, či bažiny, jako je Velehrad, které musel nejdříve vysušit a na nich vybudovat klášter, hospodářské budovy či založit osadu. To jsou jasné historické prameny, které dokumentují, jakým způsobem v minulosti církve v různých etapách naší minulosti získávala majetek, a je to i v historických dokumentech poměrně dobře archivováno a dokladováno.
Samozřejmě je potřeba také uvést tady výčet toho, k čemu majetek církve také slouží. Mým předřečníkem tady byly zmiňovány současné potřeby, které církev ve společnosti uspokojuje a zajišťuje. Nicméně je potřeba se také podívat do minulosti. Církve stejně jako jiné instituce nemohou pochopitelně žít ze vzduchu a vody a potřebují ke svému životu přiměřený majetek. Ten v minulosti i v současnosti slouží nejenom k zajištění duchovní služby, ale plnil důležitou funkci pro rozvíjení kulturních, vědeckých a sociálních aktivit. V této souvislosti nelze zapomenout, že snad ve všech oblastech vývoje západní civilizace představovaly církve jednu z hybných sil. Duchovní různých konfesí stáli u zrodu vymožeností moderní vědy a techniky, jak dosvědčuje například hamr cisterciáckého opatství nebo astronomická observatoř Klementinum. Bez jejich podnětu by nevznikla mnohá skvělá architektonická a sochařská díla a výtvory lidského ducha, jak dosvědčují umělecké poklady rozeseté po českém a moravském venkově.
Dějiny genetiky jako vědního oboru, renesančního a barokního umění, literárního humanismu jsou obtížně myslitelné bez církevního vkladu. Koncepce rovnosti před Bohem, myšlenka důstojnosti člověka, pojetí charity jako ctnosti jsou rovněž neoddělitelně spojeny s křesťanstvím a nositeli jeho tradice, tedy církvemi. Na tom nemění nic ani skutečnost, že řadu vědomostí, znalostí církev zprostředkovala od předcházejících kultur, např. židovské, řecké či římské. Jedinečné bohatství předcházející kultury se zhruba prvních 600 let středověku latinského světa uchovávalo a rozvíjelo skoro výhradně v klášterech. Obrovský vliv klášterů na rozvoj kultury v nejširším slova smyslu od zániku Římské říše přes vrcholný středověk až po vědeckotechnickou revoluci počátkem novověku je stále objevován a promýšlen. Kulturou je zde myšlena kultura duchovní i materiální, která velmi pozvolna pronikala mezi tehdejší obyvatelstvo díky hustě rozvětvené síti zejména benediktinských klášterů. V době vrcholného středověku působilo v Evropě skoro 30 tisíc těchto církevních institucí.
Přínos církve, potažmo jejích institucí je tak patrný především v oblasti kulturní a hospodářské, dále je pak přítomen v jejím nezastupitelném poslání na poli vzdělanosti, osvěty, ale i práva, neboť kanovnické právo absorbovalo podstatné prvky práva římského.
Pan kolega poslanec Leo Luzar tady zmiňoval i například otázku případné nedovolené podpory. Dovolte mi tedy, abych tady uvedl, že zákon nepřipouští ani neobsahuje jednostranné a bezdůvodné zvýhodnění církví před ostatními skupinami restituentů. Podstatou a cílem navrhovaného zákona je narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi zmíněnými subjekty. Vydání původního majetku církví a náboženských společností je přitom pouze jednou z částí narovnání těchto vztahů. Je nutné zdůraznit, že zabrání církevního majetku po roce 1948 nebylo primárně namířeno proti vlastnickému právu jednotlivých církevních subjektů, především klášterů, ale hlavním cílem bylo definitivní zničení hospodářské nezávislosti církví a likvidace náboženské svobody ze strany tehdy vládnoucích komunistů. Navrhovaný zákon tak směřuje nejen k samotné restituci majetku, ale především k obnovení nezávislého postavení církví. ***