(16.40 hodin)
(pokračuje Kopřiva)
Pro začátek bych rád vymezil, o čem se tady vlastně bavíme. My nezasahujeme do nějakých tradic, do nějakých dlouho tisíciletých tradic, které jsou neměnné, ale bavíme se o občanském sňatku, o civilním manželství. Občanský sňatek je právní konstrukt. Není to žádná odvěká tradice. Historicky bylo civilní manželství uzákoněno za první republiky. Od roku 1919 je možnost výběru mezi církevním nebo občanským sňatkem. A ta motivace byla taková, aby se zkrátka lidem všech vyznání nebo i nevyznání umožnilo stejné právo, aby stát garantoval nějaký minimální standard všem lidem bez ohledu na jejich církevní příslušnost nebo vyznání. A já si myslím, že ten fakt, že jsme sekulární stát, tady na tom se všichni shodneme a nikdo to nechceme rozporovat.
Takže ještě jednou. My nezasahujeme do toho, jak si sňatky upraví církve. My se bavíme o tom občanském sňatku, o tom státním. A tady jsem přesvědčený, a věřím, že i další předkladatelé, kteří spolupodepsali návrh, že stát by neměl být arbitrem toho, co je normální. Stát by neměl normalizovat. Stát by neměl lidi šmírovat a podle toho jim přidělovat různá práva. Stát má všem garantovat stejné minimální standardy. Stát by měl garantovat to, aby všichni měli stejný přístup k právům a povinnostem.
Už podle stávající definice v občanském zákoníku je předpokladem pro manželství pouze zletilost, svéprávnost a nepříbuznost manželů. O sexuální orientaci se tam už nyní vůbec nemluví. A tato novela občanského zákoníku dále nikomu žádná práva nebere, ona je pouze rozšiřuje na všechny. Aby všichni ta práva měli stejná. Takže nikoho to právo neomezuje, nikomu neubírá. Žádné skupině, žádnému jednotlivci. A já jsem přesvědčený, že všichni občané by si před zákonem a před státem měli být rovni.
Pak tady samozřejmě přichází ta výtka, proč manželství, proč se to nemůže upravit nějak jinak. Tak to je určitě relevantní dotaz a můžeme se na to podívat podrobně. Tak ten hlavní důvod, proč vlastně registrované partnerství, které už existuje, nestačí, jsou ty praktické rozdíly. A těch praktických rozdílů je bohužel mnoho a jsou bohužel poměrně zásadní.
To registrované partnerství v podstatě dělá ze stejnopohlavních párů občany druhé kategorie, protože registrovaní partneři a partnerky se mohou registrovat pouze na 14 úřadech, zatímco manželství lze uzavřít v podstatě na kterékoliv matrice. Dále nevzniká registrovaným partnerům společné jmění, nevzniká nárok na vdovský důchod v případě úmrtí partnera. Nevzniká nárok na přechod různých sociálních dávek toho partnera. Dítěti potom nevzniká v případě úmrtí nebiologického rodiče nárok na sirotčí důchod. A konečně je tam problém i s tím rodičovstvím před zákonem. Takže registrovaní partneři si nemůžou přiosvojit dítě svého partnera nebo partnerky a stejně tak si nemohou osvojit dítě z ústavu.
Cestou rovného manželství se vydalo už 26 států, naposledy v roce 2017 to bylo Finsko, Malta, Německo a Rakousko. A je to ta nejjednodušší cesta, osvědčená. V těch zemích nevznikl žádný problém a došlo vlastně k tomu, co je předmětem návrhu, změní se pouze pár slov v občanském zákoníku. Dále, ve Velké Británii se snížení počtu sebevražd mladých lidí někdy dává do souvislosti právě s uzákoněním rovného manželství pro všechny.
Co se týče opět nějakých tradic a podobně, tak jak všichni víme, jsou společenské trendy, které se vyvíjejí, a společnost není neměnná. A my můžeme vidět ten vývoj. Protože například v červnu 2016 na základě průzkumu společnosti Median podporovalo manželství bez ohledu na sexuální orientaci 67 % Čechů a letos v únoru už to bylo 75 % respondentů a respondentek, kteří souhlasili s položenou otázkou: Když se dva lidé milují, mají mít možnost zajištěného partnerského života v manželství bez ohledu na svoji sexuální orientaci? Takže ta podpora i v české společnosti roste. Nejen za našimi hranicemi, ale i tady u nás v Česku podpora široké veřejnosti roste. Ten trend je jasný a my máme možnost psát historii a být první postkomunistickou zemí, která by to umožnila. Protože doposud se manželství narovnalo v zemích západní Evropy, severní Evropy, jižní Evropy a potom i v jiných zemích světa, ale celkově je to 26 států.
Přiznání statusu manželství, nebo to umožnění uzavírat civilní sňatek i stejnopohlavním párům, nepomůže pouze těmto párům, ale i širším rodinám, které se například nemohou té registrace účastnit. A dále současný občanský zákoník neuznává rodinné vazby a rodinné vztahy, jako například švagr, švagrová a podobně.
Další častou námitkou je problematika rodičovství a dětí v duhových rodinách -
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Já vás přeruším, pane poslanče. Chtěl bych požádat o trošku větší klid v sále. Vím, že je to zajímavá matérie, kterou se zabýváme, která vyžaduje hodně diskuze, ale prosil bych, aby ta diskuze probíhala buď skrze řečnický pult, nebo mimo sál. Děkuji.
Poslanec František Kopřiva: Děkuji, pane předsedající. Tímto se hezky otevírá ta druhá část mého výstupu, kterou bych asi začal tezí, že ty děti ve stejnopohlavních rodinách, nebo ty děti už ty stejnopohlavní rodiče mají. Tady jde jenom o to, že jsou v rozporu realita, kde už tento stav existuje, a ten zákon, ta legislativa. Takže i to se snažíme tím návrhem na novelu občanského zákoníku narovnat. Stejnopohlavní páry už vychovávají děti a vychovávají je mnohdy úspěšně. Věřím, že rodiče se nedělí na heterosexuální a homosexuální, ale zkrátka na dobré rodiče a špatné rodiče.
Podle studie uveřejněné 11. 10. 2008 na Michigan State University, která se jmenovala A Meta-Analysis of Developmental Outcomes for Children of Same-Sex and Heterosexual Parents, tak tato metaanalýza srovnala 19 studií za posledních zhruba 20 let a potvrdila, že negativní vliv na děti není a dětem se daří stejně dobře. A navíc ještě poukázala na ten fakt, že u studií, které prokazovaly opak, nebo se snažily prokázat opak, tak v těchto oponentních studiích odhalila velmi závažné metodické chyby. Ta studie se dá dohledat.
Ale nemusíme chodit daleko za hranice. Manželství pro stejnopohlavní páry podporuje i řada českých osobností. Jmenovat můžeme například profesora Petra Weisse, nebo primářku oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně paní doktorku Spurnou, nebo ředitele Národního ústavu duševního zdraví profesora Cyrila Höschla.
A poslední věc. Kromě těchto expertů a odborníků v oboru péče o děti, rodičovství a psychologie o tom rozhodl už i Ústavní soud, že zájem dítěte má být na prvním místě. Ústavní soud totiž nálezem 3226/16 z 29. června 2017 na tento fakt poukázal, že pokud dítě má dva rodiče stejného pohlaví například v zahraničí, podle zahraničních zákonů, a tito s dítětem vycestují do České republiky, mělo by na ně být nahlíženo jako na rodiče, na oba dva rodiče. Ne že jeden z nich vystoupí na letišti a ten status rodiče ztratí. ***