(16.00 hodin)
(pokračuje Okamura)
Já tedy zahajuji hlasování. Kdo je pro sloučení rozpravy, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti sloučení rozpravy, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku.
V hlasování číslo 241 přihlášeno 143 poslanců, pro 137, proti 4. Návrh byl přijat.
Já tedy přerušuji nyní tento bod a otevřu bod 52. Zároveň bych vás chtěl upozornit, protože budeme mít sloučenou rozpravu, aby potom poslanci, kterých je přihlášena samozřejmě celá řada, v případě, že budete mít nějaké návrhy, tak abyste přesně určili, k jakému tisku ty návrhy směřují, abychom si to tady jako vedení mohli poznamenat a potom abychom správně mohli vaše návrhy v rozpravě rozřadit.
Takže já tím pádem nyní otevírám další bod. Je to bod číslo
52.
Návrh poslanců Marka Výborného, Pavla Bělobrádka, Mariana Jurečky,
Jana Bartoška, Pavly Golasowské, Aleše Juchelky a dalších
na vydání ústavního zákona, kterým se mění usnesení č. 2/1993 Sb.,
předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních
práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 211/ - prvé čtení
Stanovisko vlády bylo doručeno jako sněmovní tisk 211/1. Prosím, aby předložený návrh uvedl zástupce navrhovatelů pan poslanec Marek Výborný. Prosím, pane poslanče, máte slovo, případně další z navrhovatelů, ale máme tady pana poslance Výborného. Prosím.
Poslanec Marek Výborný: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové, předně mi dovolte vám poděkovat za vaši vstřícnost a odsouhlasení sloučení debaty u obou dvou tisků číslo 50 a 52. Považuji to za rozumné, protože sice každý tisk směřuje k jinému zákonu, řeší věc z trochu jiného úhlu pohledu, nicméně věcně, meritorně se jedná o věci velmi blízké.
Dovolte mi, abych vám nyní tedy představil už avizovaný návrh, když to zjednoduším, novely Listiny základních práv a svobod. Návrh samotný je velmi jednoduchý. V článku 32, který dnes zní: Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Je to článek 32 odst. 1. My jako navrhovatelé chceme od odst. 1 čl. 32 vložit pouze dohromady sedm slov a ten odstavec by zněl takto: Rodičovství, rodina a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. To zůstává už bez jakékoliv změny.
Dovolte mi nyní odůvodnit navrhovanou úpravu ústavní Listiny základních práv a svobod.
Cílem předkládaného návrhu novely Listiny základních práv a svobod je doplnit ochranu rodiny na úrovni ústavního pořádku zakotvenou článkem 32 hlavy čtvrté Listiny základních práv a svobod o ochranu jednoho ze základních stavebních prvků úplné rodiny, jímž je manželství muže a ženy. Potřeba poskytnout manželskému svazku muže a ženy coby jednomu ze základních kamenů společnosti zvláštní uznání a ústavní ochranu je v dnešní turbulentní době, v níž se setkáváme s všudypřítomnými snahami o relativizaci a bourání vzorů, ať již sebelépe osvědčených, aktuálnější než kdy dříve. Je proto nanejvýš žádoucí, aby pravou podstatu, význam a důležitost tohoto svazku reflektoval i dokument, který zakotvuje ty nejvyšší a nejposvátnější hodnoty, na nichž stojí naše společnost a náš právní řád. Tímto dokumentem je právě Listina základních práv a svobod.
Výslovná ústavní ochrana manželství není v historii českého ústavního pořádku institutem neznámým, byla totiž již obsažena v ustanovení § 126 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Dovolte mi tady připomenout jistou symboliku toho, že projednávání tohoto našeho návrhu je otevíráno právě v den, kdy jsme si před chvílí připomněli sto let od prvního zasedání Národního shromáždění Československé republiky, které potom v tomto sále 29. února 1920 přijalo řádnou Ústavu Československé republiky, kde právě toto zakotvení ochrany manželství bylo už uvedeno.
Rovněž z hlediska mezinárodní komparace nejde o ojedinělou úpravu, což zvláště platí pro středoevropský prostor. Ústavní ochranu manželství jakožto svazku muže a ženy poskytuje například článek "L" maďarské ústavy, dále článek 18 polské ústavy a článek 41 slovenské ústavy. Tedy všechny tři státy visegrádské čtyřky kromě ČR toto ve svém ústavním pořádku již mají zakomponováno. Obdobné ustanovení uznávající manželství za svazek muže a ženy je přítomno též v ústavním pořádku Chorvatska, Lotyšska, Litvy a dalších států. Manželství za základ rodiny prohlašuje také například ústava italská. Lze tak mimo jiné uzavřít, že ČR je v současnosti jediným státem visegrádské skupiny, jehož ústavní pořádek ochranu manželství jakožto svazku muže a ženy dosud nereflektuje, jak už jsem uvedl před chvílí.
Rodina a rodinný život ze své podstaty náleží do bytostně soukromé a autonomní sféry života člověka. Rodina ovšem zároveň nenahraditelně a v podstatě výlučně plní několik funkcí takového významu, že bez ní není život v lidské společnosti jako celku vůbec myslitelný. K těmto funkcím, které rodina přirozenou cestou naplňuje, náleží zejména funkce reprodukční, zajišťující reprodukci a generační obměnu obyvatelstva, funkce socializační, zajišťující všestrannou výchovu dětí, funkce sociálně-ekonomická, tj. fungování rodiny jakožto svébytného a soběstačného ekonomického celku, dále funkce regenerační a podpůrná, jejíž podstatou je vzájemná sounáležitost, poskytování citového zázemí, emoční i materiální podpora mezi členy rodiny. Rodina je postavena na vzájemné lásce. Rodina proto nutně představuje základní jednotku společnosti a nezastupitelný prvek triády: jednotlivec - rodina - společnost. Každý historický pokus odbourat některou z funkcí rodiny a přenést ji na jinou entitu je znám svými škodlivými důsledky pro jednotlivce, zvláště pro dotčené děti, i pro společnost.
Z těchto předpokladů vyvěrá úloha působení státu ve vztahu k rodinám. Všeobecná deklarace lidských práv v článku 16 odst. 3 konstatuje - cituji: "Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu." Konec citátu. Je posláním státu, aby zároveň respektoval autonomii a vnitřní život rodiny a současně rodinu uznával, poskytoval jí ochranu, napomáhal jí v nesnázích a přitom zejména všestranně podporoval dosažení takové její podoby, která nejlépe odpovídá osvědčenému a zažitému ideálu funkční rodiny naplňující přirozenou cestou všechny její soukromé i společenské úlohy. Jádrem takové rodiny je manželský svazek muže a ženy. Tato podoba rodiny je v našem civilizačním okruhu pevně zakotvena bez nejmenší nadsázky již několik tisíc let. Jejími nezpochybnitelnými kořeny jsou jak římské právo, z něhož pochází nejklasičtější definice manželského svazku muže a ženy, tak postupné prosazení se monogamického svazku ve starověkém Izraeli a přítomnost manželství muže a ženy v základním kodexu křesťanství, tedy v Bibli. Právní institut manželství, trvalého svazku jedné ženy a jednoho muže, byl v novější době jako samozřejmý přejat a včleněn do všech velkých evropských kodifikací soukromého práva vznikajících na základě přirozenoprávních, popř. římskoprávních doktrín v 19. a 20. století a lze na něj jistě nahlížet jako na součást přirozeného práva. Tato zcela mimořádná situace právního institutu manželského svazku zajišťuje, že uvedené vnímání a vymezení pojmu manželství, tj. trvalého svazku jedné ženy a jednoho muže, je navzdory některým tendencím posledních několika málo let hluboce společensky i právně prověřeno a zakořeněno. ***