(17.40 hodin)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. A nyní tedy požádám o vystoupení pana poslance Jana Farského a připraví se pan poslanec Lukáš Kolářík. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Farský: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych chtěl upozornit na dvě, resp. tři témata v tomto zákoně, která, se domnívám, jsou důležitá, neměli bychom je přehlédnout, a také jsem je zapracoval do pozměňovacích návrhů, které jsou už načteny v systému.
Jedním tématem je stanovení tisícinásobku životního minima jako limitu pro to, jestli bude někdo vpuštěn, nebo nebude vpuštěn do oddlužení, které mu pak může poskytnout to světlo na konci tunelu. Já ho prostě navrhuji zrušit a řeknu vám k tomu proč. Samozřejmě ta částka 2,2 milionu vypadá na první pohled dost vysoká na to, abychom vycházeli vstříc tomu, že i takový člověk se může zbavit dluhů, na druhou stranu je potřeba se podívat na historii těch dluhů. A ono se mnohdy stalo, že z desetitisícových dluhů prostřednictvím sankcí, pokut, neskutečných úroků ta částka mohla vyrůst i na takto vysokou, třeba 2,5milionovou částku. A to je situace, kdy tito lidé, kteří v té jistině dlužili původně třeba 50 tisíc korun, by se nemohli ve finále zúčastnit toho (nesroz.) oddlužení a zůstali by mimo společnost, zůstali by mimo celý systém, jak ve státu funguje, mimo toho, že by byli příjemci dávek a různých pomocí. Mohlo by se říci, že tedy se stačí podívat zpátky a dohlédnout, jak ten dluh vznikl, a tu původní jistinu tam identifikovat, ale ono to dost dobře nejde, protože se s těmi dluhy často obchodovalo a příslušenství bylo kapitalizováno a v podstatě se slily do nového dluhu, takže v něm už nenajdete těch původních třeba 50 tisíc dluhu. Proto navrhuji tuto částku zrušit.
Jsem rád, že celý zákon se nebere na lehkou váhu a že ve Sněmovně je mu věnována velká pozornost, byť po změně ministra spravedlnosti na chvíli se to projednávání mírně zpomalilo, ale tady bych chtěl poděkovat kolegovi Markovi Výbornému, který se zákona ujal a skutečně ho těmi sněmovními uličkami provází. Je to velký problém, který tady dneska řešíme, možná větší, než jsme si ochotni připustit, protože lidí, kteří jsou v exekuci, je někde takřka milion. Těch, kteří jsou v bezvýchodné exekuci, to znamená v situaci, kdy se v podstatě přes veškerou životní snahu nikdy svých dluhů nedokážou zbavit, těch je možná něco kolem půl milionu podle odhadů odborníků. A to jsou lidé, kteří podle současné právní úpravy v podstatě ani nemají žádný důvod vůbec se začít snažit splácet, vůbec nemají důvod být aktivní, vůbec nemají důvod se pokusit z té pasti dostat, protože to prostě nejde.
Zákon, který je tady dnes projednáván ve druhém čtení, jim má dát tu šanci. On jim dá šanci, aby se situace, do které se samozřejmě částečně dostali vlastní vinou, ale která částečně narostla i legislativou, která byla minimálně do konce roku 2016 v ČR platná, tak tito lidé budou mít šanci. Co to přinese? Přinese to pro ně možnost, aby nebyli už pouhými příjemci a závislými na pomoci státu a možná sem tam na nějakém přivýdělku načerno, ale aby to byli lidé, kteří po nějakém období, které je tady diskutováno, ať jsou to tři roky, pět nebo možná sedm let v původním návrhu zákona, tak aby se po tomto období mohli vrátit do práce a mohli třeba začít nový život. Mluvíme o 500 tisících lidí v exekuci, ale k nim je potřeba také připočítat jejich rodinné příslušníky, jejich potomky. A to je nevyčíslená škoda, která nám tady hrozí, pokud ji nezačneme řešit, protože se přirozeně v takových rodinách ty stereotypy chování přenášejí z generace na generaci.
A k tomu si tedy dovoluji dát pozměňovací návrh takový, který upravuje z mého pohledu jednu velkou slabinu, kterou zatím ty pozměňovací návrhy mají, a teď budu mluvit konkrétně o pozměňovacím návrhu paní poslankyně Malé a pana poslance Nachera, kteří na jednu stranu sympaticky tu sedmiletou klatbu, tu sedmiletou bídu, kterou si mají projít dlužníci, zkrátili na pět let, ale dali tam tu závěrečnou podmínku, že pokud splatí více jak 30 % ze svých dluhů, tak soud neposuzuje nic a oddlužení je dokončeno, ale pokud splatí méně jak 30 % ze svých dluhů, tak soud posuzuje. Posuzuje, jestli se těch pět let chovali dostatečně odpovědně, jestli těch pět let dělali všechno, co mohli, a může se tak lehce stát, že někdo, kdo vstoupí do oddlužení a musí pět let žít skutečně s minimem, maximálně se snažit přijímat práci, byť neodpovídá jeho vzdělání, tak po pěti letech se na soudu řekne, že splatil jenom 24 % ze svých dluhů, a oddlužení se tedy ruší a jako by nic neudělal, jako by se o nic nesnažil. Zkuste se vžít do pozice takového člověka, kdy dostanete možnost, abyste pět let žili v bídě s nejistotou, jestli to k něčemu na konci bude. Šli byste do takového oddlužení, nebo ne? Já tedy osobně ne.
Proto navrhuji úpravu tu, že pokud u někoho proběhne celých pět let režimu oddlužení a v průběhu těch pěti let toto oddlužení nebude zrušeno, to znamená, že insolvenční správce nenajde důvod, že by se dlužník choval nezodpovědně, že by se nesnažil o splácení toho dluhu, že by nevedl život takový, který by k maximálnímu splacení dluhů byl, tak pokud on toto dokáže, pokud se pět let bude chovat skutečně maximálně slušně tak, aby už po těch pěti letech soud znovu tento případ neposuzoval. Není to o odbřemenění soudů, to není to primární, byť samozřejmě je to jedna z pozitivních externalit, kterou to přinese, ale to podstatné je, že ten člověk nebude žít v takové nejistotě. A pokud se nebude chovat správně, tak už mu to oddlužení bude přerušeno dříve v průběhu těch pěti let.
Na začátku také, když do toho oddlužení má vstoupit, tak musíme počítat s tím, že to není úplně automatizované. Soud posuzuje, jestli to není vedeno nepoctivým záměrem, jestli bude schopen splatit alespoň odměnu insolvenčního správce, výživného a dalších povinných částek, nesmí to být provázeno lehkomyslností, nedbalostí a v posledních deseti letech nesmí projít už v tu chvíli oddlužením. A tyto dva momenty tedy zde navrhuji, aby se v tom zákoně změnily, aby nebyl limit dluhu pro vstoupení, ale aby soud posuzoval, jestli to oddlužení má smysl, a zároveň, aby pokud někdo pět let projde tou v uvozovkách klatbou, tou bídou, kdy musí všechno splácet, musí všechno rozprodat, musí udělat maximum pro splacení těch dluhů, tak aby nebyl na konci těch pěti let v posuzování toho, jestli náhodou to všechno nebylo úplně k ničemu. Já se obávám, že pak ta novela totiž bude mít daleko menší dopad a že vlastně nenaplní to, s čím ji předkladatel přinášel do Poslanecké sněmovny ke schválení a k projednání.
Mám tam jeden alternativní návrh k těm pěti letům. Proč alternativní a proč ho tady vůbec připomínám. Já tam dokonce navrhuji, jestli by doba splácení neměla být jenom tříletá. Proč takhle možná z vašeho pohledu až příliš vstřícnou variantu navrhuji? Protože sedm let z původního návrhu by bylo úplným unikátem. To v Evropě nenajdete. Daleko častější je tříleté řešení oddlužení. Dokonce jsou země, kde stačí rok na to očištění se a možnost nového začátku. A proč tři roky? Protože už se od roku 2016 projednává směrnice, která v tuto chvíli se tedy týká živnostníků, která by měla být schválena během dvou let, a debatuje se o tom, že by se mohla vztahovat i na fyzické osoby, na spotřebitele, která zatím má ve svém návrhu, že by to oddlužení mělo proběhnout za tři roky. ***