(12.50 hodin)
(pokračuje Feri)
Dodržování podmínek, za nichž Ústavní soud přistupuje k přezkumu zákonů a jiných norem, není přepjatým formalismem. Naopak je projevem základních principů právního státu, konkrétně pak vázanosti státní, resp. veřejné moci zákonem - článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z této povinnosti není vyňat ani Ústavní soud. Naopak lze mít za to, že vzhledem k jeho postavení a k absenci hlídače, neboť akty Ústavního soudu jsou obvykle konečnými a nepřezkoumatelnými, by měl Ústavní soud dbát na dodržování uvedených principů dvojnásob, což ostatně dlouhodobě tvrdí, že činí skrz zásadu sebeomezování. O to více udivující je laxní přístup většiny pléna k respektování limitů jeho kompetencí, zvláště pak když je krom Ústavy vázán jen jediným zákonem - viz článek 88 odst. 2 Ústavy, který si nadto sám interpretuje. Antonin Scalia v odlišném stanovisku k rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických ve věci Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania versus Casey poznamenal, že každý orgán veřejné moci je v pokušení eliminovat brzdy vlastní moci. V tehdejším případě údajně většina soudu tomuto pokušení podlehla. Zde se pohříchu nabízí stejný závěr.
Bylo by minimálně očekávatelné, že pokud se již většina pléna rozhodla vzdor vlastní více než dvacetileté judikatuře rozvolnit podmínky přezkumu zákonů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, podepře tento judikaturní odklon podrobnou a přesvědčivou argumentaci. Body 113 a následující, které se otázce zařazení dočasně vyloučených tržeb mezi tržby evidované věnují, však budí mírně řečeno rozpaky.
Většina pléna v bodu 113 konstatuje, že musela zvážit dopady zrušení zmocnění vlády ke stanovení výjimek z povinné evidence na související ustanovení zákona. Toto prosté konstatování je podle všeho jediné vypořádání většiny s otázkou rozsahu přezkumu zákona o evidenci tržeb. Vysvětlení, proč s uvedeným souvisí právě § 37 odst 1 písm. b) a c) zákona a nikoli jiná ustanovení, v rozhodnutí nalézt nelze. Ostatně, i kdyby zde toto vysvětlení bylo, důvody pro přezkum předmětných ustanovení by tím bez dalšího dány nebyly. Možnou oporu pro takový postup by bylo snad možno shledat v již citovaném nálezu spisová značka plénum Ústavního soudu 1/12, kde Ústavní soud zcela výjimečně přistoupil k přezkumu ustanovení, které nebylo z hlediska svého obsahu navrženo ke zrušení, byť obdobně jak nyní byl ke zrušení navržen celý zákon. Ovšem tehdy Ústavní soud zohlednil právě to, že ačkoli výslovně samostatně dané ustanovení napadeno nebylo, plně na ně dopadaly argumenty navrhovatele uplatněné k ustanovením sousedícím - břemeno tvrzení tedy bylo splněno -, což ve spojitosti s řádným petitem vedlo Ústavní soud k podrobně odůvodněnému závěru, že je možné ke zrušení daného ustanovení přistoupit za situace, kdy by bez tohoto zrušení nedošlo k odčinění protiústavní dopadů napadené úpravy.
Zde je však situace odlišná. Většina nepřistoupila k částečnému zrušení § 37 odst. 1 písm. b) a c) zákona na základě toho, že by i na tato ustanovení dopadala argumentace navrhovatelky, a už vůbec ne, že by bez zrušení citovaných ustanovení nebyly ústavněprávní deficity jiných ustanovení zhojeny. Většina neodůvodnila svůj závěr ochranou malých poplatníků, ochranou soukromí či snad výhradou zákona. Důvodem zrušení podle bodu 116 je, že - cituji: "Zvolené řešení pro třetí a čtvrtou fázi zavádění nové evidence bylo přijato bez všestranného zvážení všech možných dopadů na zbývající část subjektů." Nedostatky v přijatém zákonu z hlediska budoucích dopadů sice zmínila i navrhovatelka, ovšem to opět jen ve spojitosti s argumentací ohledně ochrany malých poplatníků, viz odst. 1 doplnění návrhu č. 2 ze dne 17. 2. 2017, na což navázala doplněním č. 3 obsahujícím rozsahový výrok, kterým by se zákon zrušil ve vztahu k malým poplatníkům. Této argumentaci přitom většina pléna nepřisvědčila, viz bod 80. Pokud má být tato absence úvahy zákonodárcovy skutečně důvodem ke zrušení předmětných částí zákona, nabízí se otázka, proč nebyla ze stejných důvodů přezkoumána a zrušena i další ustanovení a naopak bylo konstatováno, že všechny důsledky přece nelze předjímat - bod 122.
Lze dodat, že odůvodnění této části nálezu je zarážející i z dalších důvodů. Z bodu 118 lze dovodit obavu většiny, aby zrušovanými ustanoveními nedošlo k uložení povinnosti, která by mohla být následně zrušena, to za situace, kdy hned na dvou místech, to jsou body 114 a 119, většina zároveň konstatuje, že předkládané řešení není nutně ústavně nepřípustným. Vyčítá-li navíc většina zákonodárci, že nezohlednil všechny možné dopady zákona, pak v podstatě po zákonodárci žádá nemožné, což do jisté míry v bodě 116 přiznává. Koneckonců i Ústavní soud v řízeních o abstraktní kontrole norem obvykle dodává, že není možné předem odhadnout všechny dopady přezkoumávané normy, pročež si nechává otevřené dveře pro případný budoucí přezkum konkrétních situací. Paradoxně tak většina pléna činí i nyní v bodě 112 (v podkladu je uvedeno v bodě 122), jak již bylo řečeno.
Už jsme skoro na konci prvního separátního vóta.
Netvrdím, zda je ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) ve slovech "do konce patnáctého kalendářního měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona" a písm. c) zákona o evidenci tržeb protiústavní, či není. Bohužel to srozumitelně netvrdí ani většina, která tato ustanovení přesto ruší. Podstatou je, že se těmito ustanoveními Ústavní soud neměl z hlediska jejich obsahu vůbec zabývat. Pokud se tak většina rozhodla učinit, měla se vypořádat s existující judikaturou takový postup znemožňující. A konečně, pokud by se s ní dokázala vypořádat, bylo by na místě daleko preciznější a srozumitelnější vysvětlení důvodů, pro které jsou dotyčná ustanovení protiústavní. Právě to je totiž dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu důvodem k jejich zrušení. To vše v nálezu chybí. Místo toho většina pléna zákonodárce upozorňuje, že při přijímání regulačních opatření v právním státě při kácení lesa nemají létat třísky - bod 116. Dodávám, že při uplatňování moci orgánu ochrany ústavnosti by měla být aplikována tatáž maxima, jinak hrozí, že tříska uvízne ve vlastním oku.
Takže tolik odlišné stanovisko soudkyně Milady Tomkové. Bylo poněkud kritičtější k tomu samotnému nálezu.
A nyní mi dovolte vás seznámit s odlišným stanoviskem soudce Ludvíka Davida k témuž nálezu Ústavního soudu:
Předem zdůrazňuji, že souhlasím s výrokem nálezu. Mé nesouhlasné vótum se tedy týká pouze odůvodnění nálezu, a to jeho níže komentované části. V textu nálezu jde o část VII. V dalších podstatných bodech celé odůvodnění nálezu respektuji.
Nebylo dost dobře možné, abych nedisentoval vůči metodologii v nálezu použité, jestliže jsem v minulosti hlasoval, či byl dokonce soudcem zpravodajem ve věcech, jež byly judikatorně tak či onak srovnatelné s problematikou elektronické evidence tržeb - dále zkráceně EET, a též zákon č. 112/2016 Sb. jako zákon o EET - a přitom použily k posouzení ústavnosti zákona nebo konkrétní situace standard, test, zcela jiné intenzity. Zatímco v nálezu spisová značka plénum Ústavního soudu 44/13 kauce distributorům pohonných hmot a v nálezu spisová značka druhý Senát Ústavního soudu 443/16, zápis do seznamu advokátních koncipientů, aplikoval Ústavní soud, a to v relaci k právu na svobodnou volbu povolání - článek 26 odst. 1 Listiny přísnější test proporcionality, v nynějším plenárním nálezu se používá méně náročný, byť pro jiná sociální práva obvyklý, test racionality - bod 71 a následující nálezu. Právě aplikace testu racionality, který respektuje právní úpravu stále ještě rozumnou, nyní znemožnila zohlednit vnitřní diferenciaci různých skupin daňových poplatníků. Ta ostatně přímo plyne i z ustanovení § 37 zákona o elektronické evidenci tržeb.
Pro posouzení problematiky plenárního nálezu se stalo významným vymezení esenciálního obsahu zasaženého základního práva. Takovým právem je - shodně bod 72 nálezu - právo na svobodnou volbu povolání, přičemž zasaženo je i právo podnikat, a až sekundárně právo na ochranu vlastnictví. Esenciální obsah práva na svobodnou volbu povolání stanoví nález spisová značka plénum Ústavního soudu 24/99. Tento nález v závěru uvádí, že stát svou právní úpravou, má-li být zachován smysl a podstata základního práva podle článku 26 odst. 1 Listiny v intencích článku 4 odst. 4 Listiny, nesmí dopustit znemožnění určité oblasti podnikatelské aktivity, nesmí vytvořit státní monopol a musí zachovat možnosti tvorby zisku, to vše při zohlednění důležitých faktorů konkrétní společenské oblasti. ***