(13.00 hodin)
(pokračuje Feri)
Tyto atributy podstaty práva na svobodnou volbu povolání a vlastně i práva podnikat nynější plenární nález popsal shodně. S jedním z nich, a to se znemožněním určité oblasti podnikatelé aktivity však zjevně příliš nepočítá.
Důležitým faktorem podnikatelských aktivit je v našich souvislostech sociální status poplatníka - spolu s jeho potřebami, okolím, reálnými možnostmi - zahrnutého do třetí a čtvrté fázi EET v roce 2018. Plenární nález uvádí v závěru, bod 113, ke zmocňovacím ustanovením zákona o EET, že vláda měla podle důvodové zprávy ochránit poplatníky před možnými tvrdostmi. Dovolím si upřesnit: měla by je ochránit před přinejmenším obtížným a mnohdy kontroverzním dopadem některých ustanovení zákona. Z poplatníků mám na mysli třeba lékaře včetně veterinárních, drobné vesnické prodejce, menší potravinářské výrobce, advokáty-jednotlivce a mezi všemi zejména lidi v důchodovém věku, které jejich povolání stále baví, přivydělávají si a mnoho dalších lidí je na nich v místě bezprostředně závislých. Jakkoliv se zákonodárcům či exekutivě vesnická kultura nemusí zamlouvat a do Internetové revoluce 4.0 se tito lidé nehodí, přece jen zde tato kacířsky řečeno šedá infrastruktura existuje a neměli bychom se jí vzdávat rychleji, než je nezbytné. Předivo společenských vztahů má snad i svůj vlastní vývoj.
Zpět však k metodologii ústavního přezkumu. Právo svobodné volby podnikání a právo podnikat mají silný hodnotový náboj, náleží ke klasickým liberálním svobodám - prvek volby. Spojitost se svobodou člověka řadí zejména svobodnou volbu povolání velmi blízko k základním lidským právům. Neoddiskutovatelně je tu přítomna hodnota lidské důstojnosti. Klade-li stát jednotlivci do výkonu povolání, jež si vybral nebo jež po léta vykonává, nepřiměřené zákonné překážky, zasahuje též do jeho práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Tím spíše bylo žádoucí nyní testovat zákonnou úpravu EET, resp. její zbylé, potenciálně nabíhající části, poměřováním veřejného zájmu na straně jedné a práv a svobod jednotlivce na straně druhé, tedy konkrétně testem proporcionality.
V takovém testu by mohla být zajisté právní úprava EET shledána jako sledující legitimní cíl a obecně vhodná. Je však otázkou, zda by prošla krokem své nezbytnosti - o mírnějších prostředcích sdělování tržeb evidence lze zajisté diskutovat - a zda by případně uspěla i v nejnáročnějším kroku v poměřování v užším smyslu. Pokračovat k závěru by tu bylo předčasné. Nechť si zatím každý vyhodnotí situací sám.
Nebyl-li plénem přesto test proporcionality proveden, pak to v textu nálezu popsaným a hlavně v jeho výrocích vyjádřeným závěrům možná bezprostředně neublížilo. Promeškána však zůstala šance ještě blíže sdělit zákonodárci, exekutivě, jak, či lépe řečeno v jakém rámci postupovat při dalších regulačních krocích, jež budou dříve či později nevyhnutelně následovat. Nestalo-li se tak, nezbývá než vyčkat dalších podání, které k Ústavnímu soudu časem doputují.
Tolik odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida k předmětnému nálezu Ústavního soudu.
A nyní mi dovolte ještě vytnout část z odlišného stanoviska soudců Vojtěcha Šimíčka, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře proti výroku IV. nálezu spisová značka plénum Ústavního soudu 26/16.
Uplatňujeme vůči IV., kterým se návrh ve zbývající části zamítá, a odpovídající části odůvodnění nálezu plénum Ústavního soudu 26/16 odlišné stanovisko podle ustanovení § 14 zák. o Ústavním soudu, jelikož máme za to, že návrhu mělo být vyhověno, a zákon č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, měl být jako protiústavní zrušen. K tomuto názoru nás vedou zejména následující skutečnosti.
Být živnostníkem není vůbec jednoduché. Chce to kus osobní odvahy a hodně trpělivosti, protože povinností spojených s podnikáním je obrovské množství napříč celým právním řádem. V oblasti bezpečnosti práce, sociálního zabezpečení, personalistiky, hygieny a samozřejmě i daní. Stát, který je i podle judikatury Ústavního soudu výsledkem společenské smlouvy, by proto měl vždy dobře vážit zavedení každé nové povinnosti, která podnikatelům ztěžuje jejich činnost. Při tomto zavádění by měl zákonodárce velmi bedlivě hodnotit, zda tato další povinnost je skutečně nezbytná a zda nepřiměřeně nezhoršuje podnikatelské prostředí. Tato opatření by přitom neměl posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu omezení stávajících. Lapidárně řečeno, stát by si měl položit otázku, zda se nejedná o příslovečnou poslední kapku, po které pomyslný pohár přeteče.
Úkolem Ústavního soudu v rámci následného přezkumu je pak zvážit, zda není namístě již zmáčknout knoflík. Máme totiž za to, že ne vždy je daňová disciplína tou největší hodnotou, tzn. legitimním cílem. Někdy by zájem na ní měl poněkud ustoupit tomu, aby byla zachována silná vrstva aktivních, tvořivých, sebevědomých a odvážných lidí, kteří v podnikání riskují svoji existenci, místo aby se nechali zaměstnat, a těmto lidem, především těm drobnějším mezi nimi, tedy lidem s obratem, což není totéž co zisk, např. v jednotkách milionů korun ročně, by stát měl administrativu spojenou s podnikáním co nejvíce ulehčit, a to i za cenu menšího daňového výnosu, který je zde tak jako tak marginální. Ekonomika totiž bude robustní a přežije těžké časy lépe právě tehdy, bude-li v ní dostatečná diverzita a soběstačná, na pomoci ze společného nezávislá podnikatelská vrstva zůstane i v okrajových oblastech - hospody a jiné provozovny v malých obcích, malí samostatní živnostníci, podnikající důchodci, studenti atd. Pro řadu právě těchto lidí je však EET tou příslovečnou poslední kapkou, která je vyžene z podnikání, případně je nažene do šedé ekonomiky, což uvolní cestu jejich velkým konkurentům směrem ke korporativnímu, velkopodnikatelskému a dotačnímu státu. Vzniká tak malá hyperbohatá elita a dále pak jen hůře či lépe placení zaměstnanci. Můžeme se tak dostat do rozporu s materiální podstatou demokracie. Ta je totiž možná jen ve společnosti tvořené z podstatné části vrstvou skutečně svobodných, nezávislých lidí.
Právo podnikat zakotvené v článku 26 odst. 1 Listiny znamená právo na svobodnou volbu každého, jakým způsobem si bude opatřovat své prostředky k životu, právo rozhodnout se, zda člověk bude na někom závislý, závislá činnost, zaměstnání, nebo se o sebe postará sám, a to se všemi z toho plynoucími riziky, tj. podnikání. Právo podnikat je odvozeno od práva vlastnit majetek a svobodně s ním nakládat. Souvisí však i se zákazem nucených prací. Svědčí o tom zkušenosti z minulého totalitního režimu. Komunistický režim podnikání nejen nepovoloval, ale přímo je trestal. Kombinace trestných činů spekulace, nedovoleného podnikání a příživnictví nutila každého, aby byl zaměstnán. Nutila jej k tomu, aby byl závislý na téměř jediném zaměstnavateli, a to na státu. Pomiňme velmi malou skupinu soukromě hospodařících zemědělců a o něco větší skupinu družstevníků. Společnost, v níž naprostá většina občanů je se svou obživou závislá na jednom či několika málo zaměstnavatelích, není svobodná společnost. Proto je právo podnikat jedním ze základních práv vytvářejících podmínky pro společnost svobodných občanů. Respekt ke svobodě jakéhokoli typu, nejen podnikání, musí být vždy na prvním místě. Proklamovaný cíl EET však tomuto respektu neodpovídá.
Prvním smyslem práce a podnikání je totiž vytváření materiálních hodnot a poskytování služeb ostatním členům společnosti. Skutečnost, že práci a podnikání lze zdanit, má pro úspěšné fungování společnosti druhotný význam. Zatímco si lze představit fungující společnost, která financuje své potřeby ze zdaňování jiných skutečností, kupříkladu nemovitého majetku, přírodního bohatství, vkladů na účtech, bankovních transakcí či obecné spotřeby, bez práce a podnikání společnost existovat nemůže.
Před zavedením EET měl proto stát poctivě a velmi důkladně zkoumat, zda již byly vyčerpány všechny méně invazivní a obtěžující možnosti, které má k dispozici ke kontrole správného a spravedlivého výběru daní. Nic takového se však v žádném případě nestalo, byť zavedení EET nesporně představuje další administrativní i finanční zatížení podnikatelů. Ustrnout na pouhém konstatování, že zavedení EET velmi pravděpodobně povede ke zvýšení výběru daní, jedná se o opatření, které obstojí v testu rozumnosti, a proto obstojí i z ústavněprávního hlediska, je totiž velmi nebezpečné a zneužitelné.
Zavedení EET pod veřejně prezentovaným, byť empiricky zcela nepodloženým politickým dojmem, že nikdo daně neplatí, a je proto namístě zpřísnění jejich výběru, totiž považujeme za podobně nerozumné a ve svých důsledcích nespravedlivé jako ponechání celé třídy po škole jen proto, že v hodně vyrušoval jediný žák. Bohužel tato vstupní úvaha je základní filosofií napadeného zákona a není řešitelná odstraněním pouze několika jeho nejkřiklavějších zásahů do soukromí a svobody podnikání. ***