(12.40 hodin)
(pokračuje Feri)
Výrokem číslo I. nálezu došlo mimo jiné ke zrušení § 37 odst. 1 písm. b) ve slovech "do konce 15. kalendářního měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona" a písmena c) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb. Tím bylo, stručně řečeno, zabráněno postupnému zařazování některých dočasně vyloučených tržeb mezi tzv. evidované tržby ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o evidenci tržeb. Slovy nálezu došlo ke zrušení náběhu zbývajících etap EET. V rozporu se zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., tak jak je Ústavním soudem dlouhodobě a ustáleně vykládán, přitom většina pléna přistoupila ke zrušení citovaných ustanovení bez patřičné opory v posuzovaném návrhu skupiny poslanců. Postup většiny se tak ocitl mimo meze stanovené zákonem - čl. 2 odst. 3 a čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - nadto v podstatě bez jakéhokoliv vysvětlení. S uvedenou částí výroku I. a se souvisejícím odůvodněním nálezu proto nesouhlasím a uplatňuji vůči nim odlišné stanovisko.
Čl. 87 odst. 1 písm. a) svěřuje Ústavnímu soudu rozhodování o zrušení zákonů, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. V souladu s čl. 88 odst. 1 Ústavy tak Ústavní soud činí na návrh subjektů aktivně k tomu legitimovaných dle zákona o Ústavním soudu. Dle § 64 odst. 4 a § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu takový návrh může učinit i Senát nebo plénum Ústavního soudu, ovšem jen v souvislosti s vlastním rozhodováním. S tím, že Ústavní soud při kontrole norem rozhoduje na návrh, souvisejí dvě v judikatuře Ústavního soudu ustálené zásady. Zaprvé, Ústavní soud je při rozhodování vázán petitem návrhu. Za druhé, navrhovatele tíží břemeno tvrzení, viz i § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Skutečnost, že je Ústavní soud vázán petitem návrhu, je v judikatuře Ústavního soudu zdůrazňována v podstatě od samého počátku, viz například návrh spisová značka plénum Ústavního soudu 16/93 ze dne 24. 5. 1994, a neochvějně je potvrzována je i v nejnovějších rozhodnutích, viz například spisová značka plénum Ústavního soudu 5/16 ze dne 11. 10. 2016 nebo usnesení spisová značka plénum Ústavního soudu 25/16 ze dne 14. 11. 2017. K postupu ultra petitum se Ústavní soud neuchyluje ani v případech, kdy zrušením napadených ustanovení dojde k narušení systematiky zákona, respektive návaznosti zrušovaných ustanovení na ustanovení návrhem nenapadená, viz nález spisová značka plénum Ústavního soudu 3/02 ze dne 13. 8. 2002. Jedinou ustálenou výjimkou je tak situace, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný smysl, to je ztrácí opodstatněnost své normativní existence. Odkazuji na nález spisová značka plénum Ústavního soudu 15/01 ze dne 31. 10. 2001. O tuto výjimku však nyní zjevně nešlo, a proto dále zůstane stranou.
Vázanost petitem je často uváděna v protikladu k tomu, že Ústavní soud naopak není vázán odůvodněním návrhu. To ovšem nemění nic na tom, že navrhovatele zatěžuje břemeno tvrzení. Proto brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti, nález spisová značka plénum Ústavního soudu 7/03 ze dne 18. 8. 2004. Neunese-li navrhovatel toto břemeno, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tedy nezpůsobilý meritorního projednání, nález spisová značka pléna Ústavního soudu 2/08 ze dne 23. 4. 2008. Přezkoumat tak Ústavní soud může pouze ta ustanovení, k nimž se upíná explicitní tvrzení a argumentace navrhovatele, ve zbytku musí být návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný, nález spisová značka pléna Ústavního soudu 58/05 ze dne 8. 6. 2010. Tento princip pak Ústavní soud přenesl i do rozhodování o souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem, nález spisová značka pléna Ústavního soudu 19/08 ze dne 26. 11. 2008. Ústavní soud se zde přiklonil k závěru vycházejícímu analogicky z jeho konstantní judikatury v oblasti přezkumu právních předpisů, jenž se zaměřuje pouze na v návrhu kvalifikovaně napadená a odůvodněná ustanovení předmětné mezinárodní smlouvy.
Z uvedeného plyne závěr, že jakkoli není Ústavní soud vázán odůvodněním návrhu, jeho postup nemůže být projevem libovůle. Jakýkoliv další vlastní přezkum tak musí mít s těmito důvody obsahovou souvislost. Tato možnost naopak nemůže sloužit k tomu, aby Ústavní soud využil určitého návrhu a bez jakékoliv souvislosti s uplatněnou argumentací v abstraktní rovině předestřel vlastní argumentační linii, na jejímž základě by přezkoumal a případně i zrušil napadený právní předpis nebo jeho část. To platí obzvlášť v případě, kdy je určitý právní předpis napaden toliko pro způsob jeho přijetí, ani by byl současně namítán jeho věcný nesoulad, a kdy nález o tom, zda tento předpis byl přijat způsobem stanoveným ústavním pořádkem, není způsobilý založit překážku věci rozhodnuté vůči případnému pozdějšímu obsahovému přezkumu napadených ustanovení, nález spisová značka pléna Ústavního soudu 1/12 ze dne 27. 11. 2012.
Srovnání argumentace uplatněné v bodech 113 a následně nálezu s návrhem skupiny poslanců, včetně celé řady jeho doplnění, přitom neumožňuje jiný závěr, než se většina pléna oné libovůle zkrátka a dobře dopustila.
Návrh skupiny poslanců na zahájení řízení ze dne 1. 6. 2016 je koncipován poměrně jednoznačně. Navrhovatelka se domáhala zrušení celého zákona o evidenci tržeb z důvodu tvrzených vad legislativního procesu a alternativně, pro případ, že by Ústavní soud tyto vady neshledal relevantními, navrhla zrušení § 3, § 4, § 6, § 10 odst. 2, § 12 odst. 4, a § 37 odst. 3 zákona o evidenci tržeb. Alternativní petit byl argumentačně podepřen zjednodušeně řečeno tím, že citovaná ustanovení nepřiměřeně zatěžují malé poplatníky, narušují právo na soukromí, případně jsou v rozporu s výhradou zákona. Hned třikrát navrhovatelka svůj návrh doplnila, přičemž v prvním doplnění navrhla zrušit také § 5 písm. b) a část § 18 odst. 2 zákona, s ohledem na tvrzené problémy u bezhotovostních plateb, doplněním č. 2 zůstal petit nezměněn a doplněním č. 3 došlo k rozšíření eventuálního petitu na zrušení § 20 odst. 1 písm. b) - uvádění daňového identifikačního čísla na účtence - a k navržení dalšího eventuálního petitu v podobě rozsahového výroku, kterým by se zákon o evidenci tržeb zrušil, pokud se týká poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří mají menší rozhodný příjem než 1 800 000 Kč ročně.
O § 37 odst. 1 písm. b) a c) se navrhovatelka ani v jednom z těchto čtyř podání, ani ve svých replikách k vyjádřením účastníků řízení, nezmiňuje. Ani při nejlepší vůli tak nelze dovodit, že by tato ustanovení chtěla vůbec s ohledem na jejich obsah zrušit, a to nikoli jen ve vztahu k malým poplatníkům, natožpak že by v tomto směru přednesla relevantní argumentaci, a unesla tak břemeno tvrzení. Koneckonců s ohledem na procesní aktivitu stěžovatelky a průběžné doplňování návrhu je zřejmé, že si svých povinností jakožto navrhovatelky byla dobře vědoma, a pokud některá ustanovení zákona ke zrušení z důvodu jejich obsahu nenavrhla, činila tak zcela záměrně.
Návrh na zrušení § 37 odst. 1 písm. b) ve slovech "do konce patnáctého kalendářního měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona" a písm. c) zákona o evidenci tržeb tak navrhovatelka ve skutečnosti učinila jen v rámci návrhu na zrušení celého zákona z důvodu tvrzených vad legislativního procesu, navrhovaný rozsahový výrok byl užší, dopadal jen na malé poplatníky. To ji však povinnosti unést břemeno tvrzení z hlediska souladu obsahu zákona s ústavním pořádkem - pro případ, že v legislativním procesu Ústavní soud důvody ke zrušení zákona neshledá - samozřejmě nezbavuje, viz například nález spisová značka pléna Ústavního soudu 21/14 ze dne 30. 6. 2015, bod 246. Napadení postupu při přijetí či vydání zákona přece nemůže pro Ústavní soud představovat bianco šek pro přezkum celého zákona, z jakéhokoli důvodu si zamane. Ostatně i zákon o Ústavním soudu v § 68 odst. 2 rozlišuje dvě fáze přezkumu norem: 1) zda je jejich obsah v souladu s ústavním pořádkem a 2) zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, a judikatura Ústavního soudu stabilně mezi oběma fázemi rozlišuje právě v tom směru, že zatímco k přezkumu přijetí a vydání normy přistupuje při podání návrhu z úřední povinnosti, při přezkumu obsahu normy vychází z návrhu a jeho argumentace.
Ovšem navzdory jasně vymezenému okruhu otázek, kterými se měl nález zabývat, se většina pléna chopila iniciativy a uchýlila se k až zarážející míře soudcovského aktivismu, kdy se bez ohledu na argumenty navrhovatelky mířící výhradně k vadám legislativního procesu, k ochraně malých poplatníků, k právu na soukromí, k nadbytečnosti evidence bezhotovostních plateb a k výhradě zákona, byť zde se alespoň o náznak spojitosti pokusila, viz dále, chopila tématu postupného zařazování některých tržeb mezi evidované tržby, které zákonodárce pojednal v závěrečných, tzv. společných ustanoveních zákona. ***