(15.10 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Na základě toho už asi sedm let probíhá politická diskuse v Poslanecké sněmovně o parametrech finanční ústavy či dluhové brzdy. Tady existuje hezký politický paradox, že kolegové z levice, zejména sociální demokraté, nejvíc proevropští, rétoricky, jejich voliči už tak nevidí, ale nejvíc proevropsky, rétoricky, nás neustále přesvědčují, že to je potřeba ratifikovat, ale současně oni sami pro Českou republiku žádnou dluhovou brzdu nechtějí. Protože říkají: vláda to musí udělat, jak to chceme my, když vládneme, máme na to právo, jakápak dluhová brzda, taková past, kterou na vás chystá pravice, a podobně. To znamená, my, kteří chceme vyrovnané, rozumné, dlouhodobé vyrovnané financování státu, chceme ta pravidla v české legislativě a současně odmítáme tento zbytečný návrh. A na druhé straně jsou ti, kteří se pod ten návrh chtějí podepsat formálně, aby byli označeni jako proevropští, reálně, obsahově to odmítají.
Když jsme vládli my, tak jsme poctivě usilovali o ústavní většinu, chtěli jsme ústavní zákon a nezískali jsme ústavní většinu, tudíž ústavní zákon schválen nebyl právě kvůli odlišnému politickému stanovisku kolegů z naší levice.
Minulá vláda, vláda Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Pavla Bělobrádka, původně měla ambici postupovat ústavním zákonem. My jsme jim k tomu nabídli naše hlasy a byla ústavní většina. Pokud bychom chtěli skutečnou dluhovou brzdu. Nicméně tehdejší nejsilnější člen vládní koalice, sociální demokraté, odmítl skutečnou dluhovou brzdu zavést do naší legislativy, tudíž nebyl průchozí ústavní zákon, tak jsme přijali něco, co se sice jmenuje a tváří se jako finanční ústava, jako dluhová brzda, ale reálně tam nic není, a přijali jsme to prostou většinou, to znamená, nepřináší to ani tu stabilitu. Proto to má být podle našeho názoru, pokud už něco, tak mít takový ústavní zákon, aby se to neměnilo s každou změnou prosté většiny.
Úplně přesně si nepamatuji početní poměry vlád v České republice, ale mám pocit, že ani jedna nevládla formálně ústavní většinou. Ano, u některých návrhů zákonů jsou pro všechny strany, dá se získat poměrně silný počet hlasů, zejména u zákonů, které jsou spíš technického charakteru, ale myslím si, že formálně žádná vládní většina v Poslanecké sněmovně neměla ústavní většinu. Minimálně od roku 2010, od roku 2006 také ne, předtím si to úplně nepamatuji, ale myslím si, že to takhle bylo. Je to vlastně výsledek našeho poměrného systému. Je pravda, že v horní komoře ten ústavní zákon se přijímá pro mne zvláštní metodou, že je třeba ústavní většina, ale z přítomných, ne z celkového počtu, resp. třípětinová většina z přítomných senátorů, kdežto tady je třípětinová většina ze všech členů Poslanecké sněmovny. Ale to je v Ústavě a tak to prostě je.
A zkusme si říct, co by podle ODS měla obsahovat skutečná finanční ústava. Jsou to vlastně tři základní části, z nichž jednu už vlastně máme, nebo jedna a půl, abych byl poctivý. To, co bylo schváleno prostou většinou minimálně v tom bodě, který se týká Národní rozpočtové rady, mělo podporu i občanských demokratů. To znamená, zřídili jsme Národní rozpočtovou radu, funguje od letošního roku, Národní rozpočtová rada dostala svou kapitolu ve státním rozpočtu a vlastně zahajuje svou činnost. Uvidíme, jaké budou praktické výstupy. Na tom v zásadě panovala politická shoda napříč politickým spektrem. Ještě k tomu, když ta národní rozpočtová rada má vlastně doporučující charakter, nebo poradní, tak vlastně nebyl důvod, aby to kterákoliv politická strana blokovala, že takovou Národní rozpočtovou radu nechce. Takže to je splněno.
Druhá část, ta klíčová, o které také mluví hlava II fiskálního kompaktu - zkratkovitě se říká dluhová brzda. A tady existovaly v zásadě čtyři různé návrhy zákonů, které se mezi sebou příliš nelišily, jenom v detailu. Já vás s tím detailem seznámím, protože je důležitý.
V zásadě první parametr, který taková dluhová brzda má obsahovat, je vlastně výše zadlužení, kdy je aktivovaná. O tom se vedla debata. První návrh rozlišoval asi čtyři pásma, 40 %, 40 až 45 % HDP, 45 až 48, 48 až 50 a větší než 50. To byl náš návrh z let 2012, pro který jsme nezískali ústavní většinu. Pak přišel návrh tehdejšího ministra financí Andreje Babiše z dílny Ministerstva financí, kde už nebyla čtyři pásma, ale pouze jedno. My jsme v rámci politického kompromisu řekli, že to je věc, kterou jsme připraveni podpořit. Nemusí být čtyři pásma. Protože když máte čtyři pásma, ten náběh opatření je pozvolný, není tak drastický, veřejné instituce, státní rozpočet, samosprávy se na to mohou připravit mnohem pomaleji a v nějakém střednědobém horizontu. Ale dobře. Nebyla to věc, která by pro nás byla nepřekročitelná, takže jsme říkali ano, bavme se, bude jedna hranice, při které se spustí dluhová brzda, bude to 55 %.
V zásadě dluhová brzda obsahuje několik opatření. Za prvé, že když je aktivovaná, tak vláda má předložit Poslanecké sněmovně návrh přebytkového nebo vyrovnaného rozpočtu tak, jak obsahuje ustanovení fiskálkompaktu. Díky nevůli kolegů z levice byl tento výraz nahrazen evropskou formulací, že v okamžiku, kdy je aktivovaná dluhová brzda, vláda předloží návrh státního rozpočtu, který je v souladu s trvale udržitelnými veřejnými financemi. Což je pojem poměrně nejasný, každý si ho může vykládat jinak. Určitě by vzbuzoval velké politické diskuse, co to vlastně je. Kdežto návrh vyrovnaného nebo přebytkového rozpočtu je velmi jednoduchý. Víte, jak je to v prvém čtení, když projednáváme státní rozpočet. Celkové příjmy, celkové výdaje, saldo. Každý za minutu pozná, jestli návrh rozpočtu je přebytkový, vyrovnaný nebo deficitní. A je to ten klíč, který schvaluje Sněmovna v prvém čtení. Když ho schválí, tak se už mohou dělat pouze přesuny mezi kapitolami nebo uvnitř kapitol a to je z mého pohledu to nejdůležitější rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Zbytek hodně záleží na vládě, zejména uvnitř kapitol, jaké jsou priority té či oné vlády. Takže to je první věc. To je vztah k státnímu rozpočtu.
Druhá věc, kterou by měla obsahovat dluhová brzda, je, že veřejné instituce nemají přijímat nové dlouhodobé závazky v okamžiku, kdy je dluhová brzda aktivovaná. Dokonce ten původní návrh z Ministerstva financí mluvil o tom, že se zmrazí důchody. To nám přišlo až příliš odvážné a říkali jsme, že takový bychom nepodpořili, nicméně vláda to potom v rámci legislativního procesu, v rámci vnějšího připomínkového řízení z toho návrhu zákona vyhodila. A potom, že stát poskytuje pouze státní záruky na základě zákona platného v den vyhlášení spuštění aktivace dluhové brzdy. To znamená, jakákoliv vláda nemůže přinášet nové zákony, které by umožnily přijmout nové záruky za státní výdaje po spuštění dluhové brzdy.
Na těchto jednoduchých principech jsme se nebyli schopni shodnout ústavní většinou, protože klíčový bod, zda to je přebytkový nebo vyrovnaný rozpočet, prostě u kolegů z levice narazil. Ano, je pravda, že v těchto měsících a letech se zdaleka neblížíme hranici 60 % HDP, kterou předpokládal fiskálkompakt. O to mi přijde pikantnější, pokud nám někteří kolegové z jiných zemí předhazují, že my to ještě nemáme. My to sice nemáme ratifikováno, ale chováme se tak jako Česká republika. Proto jsem interpeloval paní ministryni, abychom porovnali skutečné reálné výsledky těch, kteří pro to horují, kteří tak hrdě ratifikovali a kteří říkají České republice "dělejte, vy jste poslední", abychom to porovnali s tím, jak hospodaříme sami bez toho, aniž bychom ratifikovali tyto mezinárodní smlouvy. ***