(15.20 hodin)
(pokračuje Stanjura)
My jsme připraveni, až vznikne vláda s důvěrou, vést novou, racionální debatu o tom, že bychom mohli skutečně ústavním zákonem schválit dluhovou brzdu, její aktivaci a prvky. Jsme připraveni z toho původního návrhu, který jsem tady citoval, což je návrh občanských demokratů, vyjít vládě vstříc a zkusit najít kompromis, který by dlouhodobě, podotýkám dlouhodobě, to znamená ve výhledu mnoha volebních období, znemožňoval vládě hospodařit nezodpovědně.
Pokud si řekneme, že by byl ten parametr 55 % zadlužení vůči HDP, tak nemluvíme ani o tomto, ani o příštím volebním období. Aspoň doufám. To si neumím představit ani v nejčernějších snech, že by vláda tak skokově zvyšovala toto. A skutečně z toho vládu ani nepodezírám. Tím chci říct, že náš návrh nesměřuje proti konkrétní vládě této či minulé, který fakt směřuje do budoucnosti, a stálo by za to to mít.
A teď pojďme společně aspoň stručně rozebrat, co nám vláda vlastně navrhuje. Když se podíváte na ten sněmovní tisk 97, on není zase příliš rozsáhlý. Když se podíváte - a ještě to máme dvou jazycích vytištěné, pokud - ano, je to tak, takže tam jsou některé pasáže dvakrát.
Kdybych to chtěl trochu zjednodušit, tak ta smlouva má tři části: úvod - deklarace plná přechodníků, velkých cílů, nezávazná, pak je konec a mezi tím je to tělo. Ten skutečný fiskálkompakt, který v těch hlavách III a IV, a já se k tomu dostanu, klade nějaké povinnosti na členské země a přenáší také pravomoc na evropskou úroveň, já o tom pak budu mluvit. Takže to nemůže být prostá smlouva, protože tady mluvíme o přenášení kompetencí na evropskou úroveň. A já pak budu citovat, podle kterých článků takhle usuzuji. Může být různý výklad. Nikomu neberu jiný výklad. Co je na národní úrovni, je, jak jsem citoval, jaká ta dluhová brzda bude.
Takže když to zjednoduším, vláda nám navrhuje, abychom schválili slavnostní úvod a závěr a ten vnitřek neratifikovali. To je postup, který je možný, který skutečně můžeme uplatnit, za který nás nikdo nemůže kritizovat, protože nejsme členskou zemí eurozóny. To by byl už jiný případ, tam bychom to museli ratifikovat jako celek. A to jsem zatím neřekl, to jsou pravidla, která si stanovily členské země eurozóny.
Takže vedeme tady dlouhý politický zápas už pátý rok o to, jestli máme ratifikovat úvod a závěr bez toho vnitřku. A napadá vás určitě logická otázka, která napadne i voliče, proč se vlastně hádají, když o nic nejde. Schválit nadpis a potom seznam podepsaných zemí vlastně Českou republiku k ničemu nezavazuje. A to je i není pravda. Je to zase o té interpretaci. Ano, striktně formálně má pravdu například paní ministryně, která říkala v jednom ze svých vystoupení k tomuto bodu, že nás to k ničemu nezavazuje. Já s tím souhlasím. Nicméně na druhé straně máme nějakou zkušenost z vyjednávání s evropskými institucemi. Velmi často se to používá jako salámová metoda: vždyť už jste schválili nadpis a závěr, tak je třeba, abyste schválili i to, co je uprostřed. To je přece úplně normální.
A aby bylo úplně jasno. Přestože nám političtí odpůrci říkají, že jsme protievropští, není to pravda. My jsme proevropští, říkáme, že nevidíme alternativu k EU, ale současně jsme zdravě kritičtí. A velmi často tady říkáme, když říkáme Brusel, tak v tom Bruselu jsme i my. I my jsme součástí EU a je třeba, aby zněl náš hlas. A víte, že náš pan předseda inicioval jednání s premiérem tehdy ještě v demisi o koordinaci postojů v zahraniční politice, protože dlouhodobě říkáme, že v zahraničí budeme tak silní, jak budeme doma jednotní. Čím víc budeme doma rozhádaní, co se týče zahraniční politiky, tím méně toho na evropské scéně prosadíme.
Takže ten zápas by mohl být interpretován jako zcela zbytečný, nicméně přestože jsme proevropští, nevidíme alternativu k EU, současně nevidíme v těchto letech přínosy přijetí eura. Euro pokládáme ne za ekonomický, ale politický projekt, který se neosvědčil. A není to jenom teorie. Když se někdo na to podívá kritickým okem, podívá se, jak euro fungovalo v jednotlivých členských zemích, tak nepomohlo k tomu, co byl deklarovaný cíl. My jsme byli od začátku na velkých pochybách, od začátku jsme jako občanští demokraté řekli: buďme mimořádně opatrní, nikam se nežeňme. Protože tím deklarovaným cílem bylo přiblížení úrovně ekonomik zemí eurozóny. A myslím si, že si můžeme odpovědět, a odpovědí nám na to statistická data třeba Eurostatu, zda to je pravda, že členské země eurozóny poté, co přijaly euro, že se přiblížila úroveň jejich ekonomik. Pravda to není, a až budeme debatovat o těch parametrech u těch zemí, tak si to můžeme i ukázat na konkrétních číslech. Efekt je právě opačný. Přijetí eura zejména u těch zemí, které na to neměly ekonomické předpoklady, ale z politických důvodů se rozhodly, velmi často vedlo k neblahým ekonomickým důsledkům. Nechci říkat, že vždy a všude, ale bezesporu najdeme mnoho příkladů, zejména v jižním křídle eurozóny, kde přijetí eura nepomohlo té či oné ekonomice členského státu eurozóny. Také si všimněte, jak roste ne popularita, ale volební výsledky těch stran v těch zemích, které například volají po návratu ke své původní měně a po vystoupení z eurozóny. Možná že před deseti patnácti lety to byly zcela marginální a minoritní názory ve volbách, ale ten názor mezi voliči zemí eurozóny prostě sílí, a kdo to nevidí, tak je slepý. A místo aby architekti tohoto politického projektu řekli: pozor, přináší to jiné efekty, než jsme chtěli, bavme se o tom, zda to účelné je, nebo není, bavme se například o rozvolnění nebo například upevnění v některých oblastech, tak takovou univerzální odpovědí je více integrace, více pravomocí do Bruselu, více integrace a pořád dokola. A to pak není racionální kritická debata.
Velmi často tito zastánci nás, kteří jsme opatrní a kritičtí, bijou po hlavě obuškem: ti jsou protievropští! Není to pravda, nejsme takoví, ale máme kritický pohled. Tak pokud se budeme přít v debatách o téhle smlouvě, tak bych prosil, abyste nás za protievropské neoznačovali a abyste nám chtěli říct: kdo je pro fiskálkompakt, musí být pro přijetí eura. To má logiku v tom, jak evropská legislativa dneska stojí. Pro členské země eurozóny je to vlastně povinnost. Připadá mi zvláštní, když vláda říká najednou: nechceme euro, ale musíme schválit fiskálkompakt. V tom, že euro v těchto letech není pro ČR výhodné, se shodneme s vládou a za tuto část výroku nebo vládního postoje ji nekritizuji, naopak oceňuji. Ale pak nerozumím tomu, proč se s tím tady trápíme, paní ministryně. K čemu to vlastně je?
Vy jste říkala - buď vy, nebo některý z vašich kolegů z vlády, omlouvám se, nevím přesně -, že když ratifikujeme ten nadpis a závěr, tak nás budou zvát k jednacímu stolu. A já bych chtěl, abychom se na politické úrovni domluvili, že nás k tomu stolu budou zvát. Budou zvát - bez ohledu na to, jestli schválíme nadpis a závěr. Takže to je rovnocenný přístup. Pokud eurozóna bude řešit otázky, které se budou dotýkat - a bezesporu bude řešit takové otázky, které se budou dotýkat i nečlenských zemí, tak je korektní a rovnocenný přístup, aby i nečlenské země byly přístupny debatě. Ano, nemohou hlasovat, tomu rozumím, to je podle pravidel této smlouvy, ale proč by nemohly být přítomny na jednání? Proč bychom k tomu museli schvalovat nadpis a závěr? ***