(15.50 hodin)
(pokračuje Válková)
V důsledku zákazu kouření dochází k omezení autonomie vůle fyzických osob kuřáků v možnosti nakládat s tabákovým výrobkem a současně též k zásahu do jejich vlastnického práva, protože tyto osoby na některých místech nemohou kouřit. A to samozřejmě jsou všechno, a tady to nebudeme nijak popírat, Ústavou chráněné statky, hodnoty, zájmy. Legitimní. A proto je musí - a Ústavní soud to také učinil ve svém nálezu - posuzovat tou optikou proporcionality. Musí se zabývat otázkou, zda jde tak o prostředek, který je ve vztahu k základnímu právu, do něhož má být tímto způsobem zákonem zasaženo, co nejvíce šetrný. Otázka tedy zní, zda by bylo možné dosáhnout účelu zákonné úpravy i bez toho, aby byla možnost kouření vyloučena v celém vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb.
V případě osob nacházejících se ve vnitřním prostoru provozovny nelze požadované ochrany před pasivním kouřením dosáhnout jinak než tím, že v tomto prostoru nebude možné kouřit nebo že dojde k rozdělení tohoto prostoru tak, aby se kouřilo jen v jeho části. Otázkou tak zůstává, zda oddělení prostoru lze považovat za řešení, které je z hlediska sledovaného cíle přinejmenším srovnatelně efektivní jako úplný zákaz kouření. Tímto oddělením nelze rozumět zřízení nové, zcela nezávislé provozovny, nýbrž vyhrazení určité části provozovny pro zákazníky, kteří chtějí kouřit. Ve své podstatě tedy jde o to, že se v provozovně bude nacházet stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření ve smyslu § 10 tabákového zákona. Takovéto řešení však není způsobilé zcela zamezit negativním účinkům kouření osob, které by tento prostor využívaly.
A Ústavní soud uvádí: Ani v takovémto případě totiž nelze vyloučit, že v určité míře bude vždy docházet k pronikání kouře do jiných prostor provozovny. Za situace, kdy v těchto prostorách bude docházet ke konzumaci jídla a pití, byť vneseného zákazníkem, si lze zároveň jen stěží představit, že by zaměstnanci alespoň příležitostně nebyli nuceni do těchto prostor vstoupit. Nepůjde přitom jen o úklid mimo dobu, kdy se v ní kouří. Potřeba vstoupit do těchto prostor může vyvstat například za účelem odklizení zbytků jídla a použitého nádobí, které v prostoru po sobě zákazníci zanechávají a které brání využívání části tohoto prostoru dalšími zákazníky, zamezení vzniku škody na zařízení, či nutnosti řešit akutní případy, například i zdravotní, k nimž při provozu takových zařízení někdy dochází.
Zdraví zaměstnanců ve stravování je v kuřárnách poškozováno i v případě, že je v nich dodržován zákaz obsluhy. Přestože totiž platí, že se v takovém prostoru zaměstnanec nesmí zdržovat při výkonu své práce v době, kdy se v něm kouří, zaměstnanec inhaluje zplodiny i tehdy, když už se v něm nekouří, například při úklidu této místnosti, a to i po delší době, neboť tabákový kouř přetrvává ve zdech či bytových textiliích umístěných v těchto prostorách. Na provozovatele stravovacích zařízení jsou pak kladeny vyšší nároky v tom, že musí zajistit i to, že do kuřáren nebudou vstupovat osoby mladší osmnácti let.
V neposlední řadě je třeba poukázat na to, že v případě obsazené nekuřácké části jsou nekuřáci nuceni využít míst v kuřácké části stravovacích zařízení. Na nekuřáky přitom nemůže být kladeno takové břemeno, aby se v případě potřeby návštěvy stravovacího zařízení museli vystavit rovněž ohrožení svého zdraví. Musejí mít naopak možnost se účastnit společenského života bez toho, aby jejich zdraví bylo ohrožováno. Na to, že v případě vyhrazených prostor pro kuřáky není zákaz kouření dodržován a nedaří se jej vynucovat, poukazují ostatně i samotní navrhovatelé zrušení těchto ustanovení, čili senátoři.
Na tytéž skutečnosti ostatně poukázal i německý Spolkový ústavní soud. Přitom šlo o rozhodnutí německých ústavních soudů, které tamější úpravu, jak ale velmi nepřesně i navrhovatelé uvedli, zrušili. Zejména to byl rozsudek Spolkového ústavního soudu z 30. 7. 2008 následovaný dalšími rozhodnutími, ale nikoliv z důvodu neústavnosti samotného zákazu kouření, ale naopak jeho výjimek, které zakládaly nerovné zacházení mezi jednotlivými provozovateli. Spolkový ústavní soud opakovaně zdůraznil ústavní neproblematičnost paušálního zákazu kouření, tak jak třeba platí v sousedním Bavorsku.
Ústavní soud také dodal, že zákonodárce není zbaven prostoru pro případnou jinou regulaci kouření v provozovnách stravovacích služeb. Na druhou stranu však upozornil, že pokud by český zákonodárce přistoupil k vymezování výjimek - teď mluvím o Ústavním soudu českém -, čelil by nelehké situaci při hledání jejich vhodného legislativního vymezení a v konečném důsledku by pak mohl dopadnout stejně jako v Německu, že by byla konstatována námitka nerovného zacházení.
Já se vrátím ještě k ochraně života a zdraví zákazníků a zaměstnanců. Tady opravdu ty stejně účinné varianty s výjimkou té, kterou jsem tady kriticky za použití argumentace z nálezů Ústavního soudu okomentovala, k dispozici nejsou. Koneckonců nejsou ani předmětem našeho dnešního projednávání, a pokud bych to měla shrnout, tak kuřárny, které jsou navrhovány, nechrání zdraví populace a nezajišťují ani vynutitelnost zákona přibližně srovnatelně jako je nyní napadený zákaz. Čili touto optikou proporcionality Ústavní soud posuzoval ty dvě hodnoty chráněné našim ústavním pořádkem. Současně jsou nákladnější i náročnější pro provozovatele stravovacích zařízení, kteří jsou pak vystaveni, jak jsem již výše uvedla, větší míře možných sankcí ze strany státu za nedodržení přesných technických i funkčních podmínek zřízených kuřáren.
A závěr? Ústavní soud proto neshledal, že by umožnění kuřáren bylo opatřením, které by umožňovalo dosáhnout stejně efektivně cíle, jaký sleduje napadená zákonná úprava při méně intenzivním zásahu do vlastnického práva fyzických osob dotčených zákazem kouření ve vnitřním prostoru provozoven stravovacích služeb. Úplný zákaz kouření přestavuje standardní řešení, jež ostatně není nijak výjimečné ani v jiných zemích, opakuje Ústavní soud. Omezení kuřáků v nakládání s tabákovým výrobky je tak podle jeho názoru a i vyjádřeného nálezu omezením přiměřeným. Kouření v provozovně stravovacích služeb není předmětem, či podstatou podnikání provozovatelů těchto zařízení a už vůbec ne ústavně chráněnou podstatou tohoto podnikání. Jedná se pouze o doprovodnou aktivitu hostů, kterou by některý provozovatel byl ochoten ve svém zařízení strpět a jiný nikoliv.
Veřejně dostupné statistiky jsme už tady četli. Ty nám opravdu nedávají žádné důkazy o tom, že by došlo k nějakým alarmujícím skutečnostem. A pokud se spíše setkáváme s argumentací toho typu, jako že je více nepořádku a hluku a i špatného příkladu kouření na ulicích, tak v tomto ohledu si myslím, že takovéto - a teď mi promiňte ten trochu expresivně emotivní výraz - demagogické argumenty neobstojí, protože problém obtěžování kouřem já zažívám velmi často, ale ne pouze v okolí restaurací. Vlastně ale u všech budov, když se projdete, tak vidíte, že řada pracovišť, institucí, firem, má venku vyhrazené prostory, a neomezujme se pouze na chodníky, ale vezměme si jenom třeba balkony nebo společné části domů, kde se také kouří. Čili vůbec není logické odvolávat se na to a požadovat zrušení zákazu kouření v restauracích proto, že nám kuřáci vadí na ulicích. No tak to bychom asi nemohli ani pracovat ani se procházet po ulicích. Tento argument prostě vůbec neobstojí. A představa, že kuřáci, kteří by se shromáždili v kuřárnách bez obsluhy, by přestali kouřit - souhlasím s autorem článku, který vyšel dneska v Mladé frontě Dnes - je úplně naivní. Navrhovaný průlom a zrušení zákazu by to v žádném případě nevyřešil. ***