(10.30 hodin)
(pokračuje Benda)
Já tedy opravdu nerozumím, co se tím chce říci. Ale jestli to znamená, že ten, kdo se obrátí na úřad, tak se vůči němu pak úřad pak nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti, a já se obávám, že ten výklad by byl takový, pak je to samozřejmě fatální prolomení všech těch ostatních mlčenlivostí, protože pak se v tom trestním řízení úplně v klidu obrátím na Úřad pro ochranu osobních údajů, zeptám se, jestli je proti mně něco vedeno, on to zjistí a bude mi to muset na základě tohoto ustanovení sdělit. To bych pokládal jako za velikánský průlom.
Takže končím. Myslím, že návrh zákona musíme v nějaké podobě přijmout. Myslím, že nás s ním čeká ještě mimořádné množství práce. Proto jsem také vetoval ono projednávání podle § 90. Velmi nedoporučuji, abychom vůbec zkracovali lhůtu. Dokonce bych spíš přemýšlel o tom, jestli lhůta pro projednání nemá být prodloužena, a věřím, že kromě ústavněprávního výboru, věřím, budou navrženy i další výbory, aby se tím zabývaly, protože ta věc opravdu není vůbec snadná a jednoduchá a některé věci se tam podle mého názoru dají ještě opravit.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Já také děkuji zpravodaji. Než budeme pokračovat, tak tu mám nějaké omluvenky, s kterými bych vás chtěl seznámit. Takže omlouvá se nám pan poslanec Pour z dnešního jednání, a to od 14.30 hodin. Omlouvá se nám paní ministryně Schillerová z pracovních důvodů dnes - celý den podle všeho. Omlouvá se nám pan poslanec Milan Chovanec z dnešního jednacího dne z důvodu zahraniční cesty. Omlouvá se nám paní poslankyně Šafránková z celého jednání ze zdravotních důvodů a omlouvá se nám pan poslanec Václav Klaus od 10.45 hodin do 12.30 hodin z pracovních důvodů.
Než otevřu rozpravu, tak se s přednostním právem hlásil pan poslanec Michálek, nevím, jestli to bylo do rozpravy, nebo před rozpravou. Do rozpravy s přednostním právem. V tom případě tedy otevírám rozpravu a vyzývám pana poslance Michálka s přednostním právem.
Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych aspoň krátce shrnul některé své postoje k tomuto zásadnímu dokumentu, který navazuje na obecné nařízení o ochraně osobních údajů.
Já myslím, že se tady všichni shodneme v tom, že ochrana osobních údajů je důležitá věc, a v tomto konkrétním případě je problém spíš v té implementaci, kterou připravila vláda. Problém je v tom, že je předkládána pozdě, jak už tady zaznělo, a v podstatě to, že byla předložena pozdě, nás i tlačí do toho, že výsledný zákon nabude účinnosti až několik měsíců poté, co nabude účinnosti samotné nařízení. Myslím, že to je dost problematické, že stavíme řadu lidí a podnikatelů do této situace. Já jsem navrhoval na grémiu, aby to bylo zařazeno už na minulou schůzi. Bohužel tento návrh nezískal podporu. Nicméně musíme se s tím nějak popasovat. A souhlasím s tím názorem, že je potřeba to projednat řádně, protože jde opravdu o velmi rozsáhlé dva předpisy, sněmovní tisk 138 a 139.
Myslím, že všichni jsme zaznamenali obavy mezi veřejností. Bojí se toho novináři, podnikatelé. Dokonce i když jsme byli navštívit nejvyšší soudy, tak i soudci nejvyšších soudů se bojí obecného nařízení. Takže obavy, které tam jsou, a nechci hodnotit, jestli jsou důvodné, nebo nejsou, tak určitě se s nimi musíme vypořádat.
Co vzbuzuje obavy, je i ten poměrně velký katalog různých doplňků, který se připojil k tomu návrhu, který má zjevně za cíl třeba vylepšit zákon o svobodném přístupu k informacím ve sněmovním tisku 139 a který začleňuje výjimky, které vzešly z různých resortů. To znamená, v rámci připomínkového řízení si tam v podstatě každý resort doplnil to, co ho zrovna trápilo, a vznikl tím spíš takový nástroj, kterým by se stošestka vykastrovala, což si myslím, že není úplně dobrá věc.
Myslím, že v některých ohledech ten návrh - a teď se tady budu odlišovat od pana kolegy Bendy - úplně neodpovídá realitě, pokud jde třeba o věkovou hranici, od které je požadován souhlas mladého člověka, který používá internet, s tím, aby se přihlásil do nějaké webové služby, a nemůže se tam přihlásit, aniž by mu dal souhlas jeho zákonný zástupce. Řeknu svůj osobní příklad. Já jsem tzv. na internetu od 9 let a můžu vás ujistit, že mě nikdy žádný takovýto formulář nezastavil mezi 9 a 15 lety, abych se přihlásil do nějaké webové služby - internetového fóra a nějaké podobné služby. Takže pokud stanovíme tu hranici extrémně vysoko na nějakých 15 letech, tak jediné co děláme, je, že vytváříme právní předpis, který bude velmi daleko od reality a nebude obecnou veřejností dodržován, protože bude už na první pohled považován za nesmyslný. Takže tady si myslím, že bychom se měli nad tím zamyslet, jestli tu hranici nesnížit řekněme k té nižší hranici, kterou uvádí obecné nařízení, kolem těch 13 let. Tam se to aspoň dá nějakým způsobem odůvodnit.
Další problém, na který jsme narazili v tom předkladu, který bychom byli rádi, aby se jím zabýval ústavněprávní výbor, je, že v předkládaném návrhu jsou velmi málo diferencovány sankce. A je to věc, kterou už jsem probíral s panem ministrem. Pokud tam dáme sankci 10 milionů, která bude platit na úplně všechny typy přestupků, tak si myslím, že tady zavádíme vlastně takový endemit, něco, co není v žádné jiné správněprávní úpravě. Když se podíváte do jiných zákonů, tak je tam velmi pečlivě upraveno, za jaké přestupky hrozí sankce, do jaké hranice, například z pohledu rozsahu, závažnosti apod. Já samozřejmě vím, že Úřad pro ochranu osobních údajů má metodiku, kterou se řídí, a že ty sankce se snaží ukládat tak, aby nedávaly desetimilionové pokuty za drobné prohřešky. Ale i tak si myslím, že úkolem nás zákonodárců je připravit tu úpravu tak, aby se například obce nemusely bát a nebyly v panice, že dostanou desetimilionovou pokutu za nějaký řekněme bagatelní delikt. Samozřejmě pro případy závažných úniků osobních údajů, ať už jsou to ty v mediálním prostoru zmiňované úniky, které souvisí s Facebookem, velkými sociálními sítěmi, úniky účtů, hesel, úniky v bankách, pokud vzniknou nedbalostí daného subjektu, tak samozřejmě ty vysoké hranice jsou zcela namístě a tady musíme osobní údaje veřejnosti přísně chránit.
Ještě bych se chtěl dotknout otázky kompetence Úřadu pro ochranu osobních údajů, protože předkládaný návrh v § 52 úřad vlastně nově zřizuje a definuje jeho působnost.
Otázka, které se chci věnovat, navazuje už na poměrně delikátní otázku kolize základních práv, o které tady mluvil zpravodaj Marek Benda. Máme tady například základní právo na soukromí, které je vlastně meritem tohoto návrhu, a pak jsou tady další základní práva, která jsou konkurenční vůči tomuto právu, a je třeba velmi bedlivě hledat vyváženost mezi těmito základními právy. Konkrétně třeba tady zazněly příklady práva na informace, které může být v kolizi se základním právem na ochranu osobních údajů, například pokud se poskytují osobní údaje některých osob v některých případech, pokud tak zákon o svobodném přístupu k informacím stanoví.
Já si myslím, že je velmi neblahé, že už přibližně deset let se tady potýkáme s tím, že úprava v oblasti práva na informace je naprosto roztříštěná, protože v podstatě každý úřad si to vykládá po svém, pak se to dostává ke správním soudům, jimiž jsou krajské soudy v prvním stupni, a máme tady prostě celou řadu různých právních názorů a trvá velmi pomalu, než se sjednotí třeba judikatura nebo názory na nějakou oblast, a přetahují se tam potom ochránci osobních údajů a ti, kteří zastávají, že by se měly údaje poskytovat. Měli jsme tady případ, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl, nebo vydal nějaký názor na poskytování údajů o platech, následně na to reagoval Úřad pro ochranu osobních údajů, Ministerstvo vnitra, pak zase přišel s dalším názorem Ústavní soud. Já si myslím, že v případě té delikátní otázky, té kolize základních práv by bylo nejjednodušší, kdyby to řešil prostě jeden úřad, který by se tomu věnoval. Ten úřad už tady máme, je to Úřad pro ochranu osobních údajů, tak se pojďme zamyslet na tím, jestli by nebylo vhodnější svěřit mu i tu otázku řekněme metodického vedení, nějakého dohledu v oblasti poskytování informací, tak aby ty kolize byly vyřešeny ideálně už na tomto úřadě a ten úřad propagoval svůj právní názor se stejnou vahou i do celé státní správy. ***