(10.20 hodin)
(pokračuje Benda)
O novinářské licenci jsem již mluvil, předpokládám, že o ní budou mluvit i kolegové z jiných výborů, dostaneme se k ní. Týká se jí zejména díl druhý.
Potom bych se rád chvilku zastavil u § 26, kde chci poukázat na jednu podle mého názoru totální absurditu, do které se náš právní řád dostává. My máme na jednu stranu právo na informace a každý má pocit, že má právo být o všem informován a že má právo lézt do kdekteré databáze všeho možného. Současně se snažíme některé informace zcela logicky chránit, např. informace z trestních řízení a dalších otázek. Ale dojdeme do situace, že § 26 odst. 3 mi říká - a prosím, abychom byli pozorní: "Pokud by vyhověním žádosti nebo sdělením o nevyhovění žádosti včetně odůvodnění došlo k ohrožení podle odst. 2, spravující orgán informuje subjekt údajů stejně jako ty žadatele, jejichž osobní údaje nezpracovává." Co se tím říká? Spravující orgán žadateli lže. To mně připadá úplně absurdní. Já chápu ty důvody, které k tomu vedou. Jsem prověřován policií, podám si takzvaně podle infozákona žádost o to, jestli jsem prověřován, a policie mi samozřejmě nechce říct zcela logicky, že jsem prověřován, protože by to narušilo zásadním způsobem její fungování. Ale místo toho, abychom řešili otázku toho "tak prostě v takovém případě policie nebude informovat", tak řekneme "bude informovat způsobem, jako bych prověřován nebyl". Mně to fakt připadá jako absurdní v tomto pojetí, že říkáme, stát se chová v rozporu dvou práv, kde se je snaží naplňovat tak absurdním způsobem, tak se stát chová ke svým občanům tak, že jim sděluje nepravdivé informace nebo informace minimálně zavádějící.
Další problém, který je zakotven už v tomto návrhu zákona, ale myslím, že klíčově se k němu dostaneme v tom prováděcím předpisu, je otázka postavení státního zastupitelství. Včera jsme tady měli návrh zákona, který se pokoušel někam posunout státní zastupitelství. Evropské předpisy říkají: soudy a jiné justiční orgány mají výlučné postavení, kde se na ně nemusí vztahovat kontrola Úřadu pro ochranu osobních údajů. Doposavad v České republice se kontrola Úřadu pro ochranu osobních údajů vztahovala i na státní zastupitelství. Tak jak si vylobbovávají ty jednotlivé úřady pravomoci na Ministerstvu vnitra, tak tady dochází k takovému malinkému ústavnímu posunu, že se začneme tvářit, že státní zastupitelství není v § 80, není součástí výkonné moci, ale je nějakou kvazijustiční složkou, a najednou říkáme, že soudy a státní zastupitelství jsou vyňaty z působnosti. Já myslím, že to je chyba, že určitě nemáme tuto otázku řešit v zákoně o ochraně osobních údajů, že možná se může někdy dojít k tezi, že státní zastupitelství má být posunuto do jiné hlavy Ústavy, že má být jeho postavení nějaké úplně jiné, ale vůbec nechápu, proč je to otevřeno zrovna v ochraně osobních údajů, proč zrovna tady se snažíme dojít k nějakému posunu. Budu pak ve výborech navrhovat, abychom nechali soudy, tam rozumím, ale upřímně řečeno u toho státního zastupitelství je to poměrně velmi nebezpečné. Soudy ještě navíc vedou každý svoji databázi zvlášť, nic moc tam soustřeďováno není. Ale proč by státní zastupitelství mělo být vyňato - samozřejmě ne z toho, že někdo leze do trestních spisů, ale z toho, jakým způsobem mají ochranu, jakým způsobem jsou nastavené parametry ochrany osobních údajů, kdo má vstup, jestli je logován vstup a další věci, má být samozřejmě podle mého názoru pod dohledem Úřadu na ochranu osobních údajů.
Nebudu procházet už všechny dílčí problémky, to si nechám na jednání ve výborech, ale ještě bych přece jenom zmínil několik těch zásadnějších. První je postavení úřadu jako takového, kde zase jako bychom vycházeli z toho, že všechno je popsáno v evropském řízení, a dneska tady vlastně ani neříkáme, že úřad je kontrolním orgánem, neříkáme podle jakých pravidel, jestli to tedy bude podle kontrolního řádu, předpokládám, že ano, podle jakých pravidel postupuje. Navíc si myslím, že jediné, co bychom mohli pro občany této země udělat v tom řekněme umírněném náběhu GDPR - nemůžeme snížit pokuty, ty jsou opravdu stanovené centrálně, ale můžeme vytvořit proces, který povede minimálně zpočátku k tomu, že nejprve bude snaha věci spravovat a napravovat a teprve posléze a po čase a po tom, když daná osoba, která zpracovává osobní údaje, se chová nějakým způsobem dlouhodobě v rozporu s jejich ochranou, tak teprve nastupují sankce. To je jediný prostor, který podle mě nám nařízení dává. Ten tady není vůbec využit a myslím, že se máme zamyslet nad tím, jaké má být postavení úřadu, v jaké chvíli má přistupovat na pokutu a v jaké chvíli má přistupovat v první řadě k nápravě stavu.
Druhá věc, tu už jsem zmiňoval, a to je otázka monokratičnosti úřadu. Já s ní zásadně nesouhlasím, pokládám ji za zásadní, zásadní chybu a omyl. Za situace, kdy úřad je zcela vyňat vlastně ze státní moci, bude rozhodovat téměř úplně všechno v otázce ochrany osobních údajů, ještě se stává oním evropským spolurozhodovatelem, který bude stanovovat i další prováděcí předpisy a výklady, tak říct - a teď úplně odhlížím od osob, já mám dosavadní ředitelku rád a pokládám ji za vysoce kompetentní osobu, úplně odhlížím od osob - ale říct, že půjdeme cestou monokratického úřadu, kde jedna osoba vlastně v oblasti ochrany osobních údajů bude zaujímat úplně centrální místo v zemi, téměř nepřezkoumatelné kromě soudu, to mi prostě připadá jako fatální chyba a měli bychom podle mého názoru mnohem spíš uvažovat o tom, jestli se nemáme blížit modelu Nejvyššího kontrolního úřadu, jestli nemá dojít k nějakému zásadnímu posílení demokratického prvku na tom úřadu, aby tam aspoň uvnitř Úřadu pro ochranu osobních údajů docházelo k nějaké diskusi, docházelo k nějakým sporům, vyříkávání si, a ne že bude jeden člověk na celou Českou republiku, který bude mít výklad ve všech věcech dohromady.
Ještě dvě poznámky, poslední k této části, pak se budu zabývat tou další. Oprávnění úřadu na přístup k informacím, § 56, kde je činěna, a správně, v souladu s evropskou legislativou jistá výluka pro advokacii. Bohužel už se na tuto výluku nemyslí u ostatních chráněných profesí, které jsou vázány mlčenlivostí vůči svým klientům, ať už jsou to daňoví poradci, notáři a další. Myslím si, že i tady bychom ještě měli přemýšlet o tom, jestli ta výluka je dostatečná, pokud se vztahuje jenom na advokáty.
A pak § 57, mlčenlivost zaměstnanců úřadu. Kromě toho, že mě nesmírně pobavilo, že místopředseda a zaměstnanci úřadu jsou vázáni mlčenlivostí, ale z nějakého důvodu není vázán předseda. Tam vůbec nechápu a nenašel jsem ani v důvodové zprávě, proč není mlčenlivostí vázán předseda, nebo jestli to znamená, že předseda může komukoli cokoli sdělovat. Ale předpokládám, že to je jenom nějaká písařská chyba nebo že to vychází z nějakého nařízení, které jsem ještě nestačil důkladně dočíst. Ale, a to pokládám za mnohem zásadnější, v odstavci druhém je, že "povinnosti mlčenlivosti se nelze dovolávat vůči úřadu, orgánu činném v trestním řízení nebo soudu". To je v pořádku, ale "jde-li o osobní údaje, nelze se povinnosti mlčenlivosti dovolávat ani vůči subjektu údajů".***