(10.10 hodin)
(pokračuje Benda)
Musím říct, že jsme v mimořádně komplikované situaci. Česká republika i tato Sněmovna. Obecné nařízení o zpracování osobních údajů - už samotná volba toho, že Evropská unie se rozhodla jít cestou nařízení, byla velmi nešťastným aktem, kterému jsme nedokázali zabránit. Bylo velmi nešťastným rozhodnutím, které se pak stává přímo závazným v jednotlivých zemích. Místo aby se šlo cestou směrnice, tak jsme se vydali cestou přímo závazného nařízení, ve kterém pak nejsme schopni v mnoha směrech dělat ty naše výklady, přizpůsobovat našemu právnímu řádu, a vyvolává to neuvěřitelnou paniku ve veřejnosti. Do toho navíc vláda - a já to vlastně teď nekladu za vinu ani této vládě, ani tomuto ministru vnitra, protože chápu, že to bylo dáno spoustou důvodů vněpolitických, ale místo toho, abychom tady ten zákon měli před dvěma lety, vedla se zásadní debata, co v něm můžeme opravit, nebo alespoň před rokem, co v něm můžeme upravit, jakým způsobem ho můžeme upravit, tak se tato debata vedla na víceméně jenom úřednické úrovni. Ještě se tedy devadesát procent z ní soustředilo na souboj uvnitř Úřadu pro ochranu osobních údajů o monokratičnosti nebo demokratičnosti takového úřadu.
A veřejnosti se říkalo "ono se nic neděje". A teď se tedy jako veřejnosti začíná říkat "no ono se děje". Směrnice, resp. nařízení vstupuje 25. května v platnost. Pro všechny je závazné. Je vlastně úplně jedno, jestli my tady něco uděláme, nebo neuděláme, protože prostě nařízení zavazuje. A milí občané, subjekty, podnikatelé, zařiďte se podle svého. Pokládám toto za mimořádně nešťastné, ale říkám, nejsem z toho objektivně schopen vinit stávajícího ministra vnitra, protože ten za to může jenom tak v rozsahu čtyř měsíců, nebo pěti měsíců, ve kterých je ve funkci. A to je první obecná poznámka. Proto si myslím, že máme ten návrh zákona projednat normálně v klidu. Nemáme spěchat s žádnou devadesátkou. Vlastně jediné, co jsme schopni udělat, jsou nějaké případné výjimky a výluky a nad těmi se máme vážně pobavit.
Já bych rád upoutal vaši pozornost v první řadě k onomu nařízení, které vlastně výjimky a výluky pro národní legislativy připouští asi v pěti svých článcích, které v tuto chvíli odcituji, kde máme nějaký prostor konat.
První prostor, který umožňuje evropské nařízení, je obsažen v čl. 23, ve kterém jsou omezení: "Právo Unie nebo členského státu, které se na správce nebo zpracovatele vztahuje, může prostřednictvím legislativního opatření omezit rozsah povinností a práv uvedených v článcích 12 až 22 a v článku 34, jakož i v článku 5, v rozsahu, v jakém ustanovení tohoto článku odpovídají právům a povinnostem stanoveným v článcích 12 až 22, jestliže takové omezení respektuje podstatu základních práv a svobod a představuje nezbytné a přiměřené opatření v demokratické společnosti s cílem zajistit" - a nyní je tam výčet a) až j) - národní bezpečnost, obrana, veřejná bezpečnost, prevence, které pokládám za zásadní. A proč chci upoutat pozornost této Sněmovny, jsou písm. i) a j) - ochrana subjektu údajů nebo práv a svobod druhých a vymáhání občanskoprávních nároků.
Bohužel, jak se ten návrh zákona psal v té čistě úřední formě, kde si to tak jenom pinkala ministerstva a nebyl nad tím žádný politický dohled, tak ministerstva si relativně vypinkala výjimky různé oblasti - národní bezpečnosti, obrany, veřejné bezpečnosti. Ale ty jediné věci, kde jsme mohli dát nějakou výluku pro občany a pro další subjekty, je právě ochrana subjektů údajů práv a svobod druhých a vymáhání občanskoprávních nároků, tam žádné výluky neexistují. Pokládám to za chybu, protože se to bude muset dovozovat nějakým výkladem nařízení, případně výklady, které k tomu přijme pak ono souznění Úřadu pro ochranu osobních údajů. To je první výjimka, kterou si myslím, že musíme v rámci diskuse ve výborech se bavit, jestli tam ještě neexistuje prostor pro nějakou výluku.
Další jsou čl. 85 a 89, případně následující, kde čl. 85 činí možnost výluky při zpracování osobních údajů v souvislosti se svobodou projevu a pohybu informací. Zase poměrně zásadní věc. Evropská unie si je vědoma, že tady jdou dvě základní lidská práva proti sobě a že je třeba je nějakým způsobem vyvážit. Nejsem si úplně jist, jestli ona část zákona, která se zabývá právě novinářskou licencí, je dostatečná. Jestli tam těch vah a protivah je dostatečně. Myslím, že je to věc, které se musíme věnovat mezi prvním a druhým čtením.
Další možné výluky jsou v čl. 89, 90 a 91, kde čl. 89 předpokládá záruky a odchylky týkající se zpracování pro účely archivace ve veřejném zájmu, pro účely vědeckého či historického výzkumu nebo pro statistické účely. Budeme muset poměrně pečlivě přezkoumat, jestli opravdu máme všechny tyto výluky dostatečně obsažené, zejména s ohledem na zpracování osobních údajů a otázky týkající se zkoumání např. komunistické minulosti, kde dokonce i připouští směrnice, nařízení si je vědomo toho, že jsou státy, které byly po dlouhá desetiletí totalitními státy, kdy se státní moc chovala vůči svým občanům způsobem, který je nemístný a neslušný vůči občanům, a že je třeba toto zmapovávat a že není možné přistoupit na tezi, že bývalí důstojníci Státní bezpečnosti přijdou do archivu a řeknou: Já mám právo být zapomenut, že jsem byl někdy důstojníkem Státní bezpečnosti, a mám právo být vyškrtnut. Jenom si nejsem úplně stoprocentně jist, jestli je to opravdu v návrhu zcela pohlídáno.
Další výluka jsou povinnosti mlčenlivosti, které se týkají zejména regulovaných profesí, ale k tomu se dostanu pak, až se budeme bavit o jednotlivých článcích. A čl. 91 - zavedená pravidla pro ochranu údajů uplatňovaná církvemi a náboženskými společnostmi. To se týká zejména různých matrik křtů, matrik sňatků a dalších otázek, kde mám také pocit, že tedy se nic nestalo. Možná že to dostačuje, ale důvodová zpráva se s tím úplně nevypořádává a myslím, že se musíme podívat na to, jestli se stalo, nebo nestalo.
Nyní bych přešel k návrhu zákona jako už takovému s některými poznámkami, které bych rád přičinil.
Za prvé, velmi vítám, že jsme se vydali cestou... otázce věku. Zejména souhlasu subjektu osobních údajů se zpracováním jeho osobních údajů, že jsme nešli cestou snížení věku pod věk obvyklý v našem občanském zákoníků 15 let na 13. Vím, že taková úvaha byla. Evropské nařízení předpokládá, že k tomu dojít může. ČR se naštěstí vydává správně cestou patnácti let a do té doby holt musí být rodiče, kteří pustí své děti na různé facebooky a další otázky.
V paragrafu 11 jsou právě ony částečné výluky, které se obávám, že nejsou dostatečné, k čl. 23, tak jak jsem jej citoval. To jest zejména ona ochrana občanskoprávních nároků, která je poměrně zásadní pro řadu subjektů pohybujících se na trhu, kde není možné vycházet jenom z toho, že byl dán souhlas, ale typicky u společností, od kterých si půjčuji, se kterými mám uzavřený nějaký vztah, tak odvolání souhlasu neznamená, že mě musí vymazat z té databáze, pokud s nimi mám ještě nějaký kontrakt. Není možné, aby přišel klient a řekl: Půjčil jsem si od vás sice dvacet milionů, ale teď už nechci, abyste zpracovávali moje osobní údaje. Sice vám ještě osmnáct dlužím, ale vy mě vyškrtněte a už se na mě nikdy neobracejte. No to jsou otázky, které jsou... Občanskoprávní nároky musí být v tomto směru hlídány a myslím, že tady se musíme ještě podívat na to, jestli je to opravdu dostatečně ošetřeno. ***