(10.50 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Ale co mě na tom zaujalo. Spojme si dvě vystoupení reprezentantů hnutí ANO. Pan premiér v demisi říká: My nejsme jako ty strany, my jsme si tam ty náměstky na ta ministerstva neposlali, na rozdíl od vás, kteří tam ty svoje kádry posíláte. Ale my jsme je tam neposílali proto, že bychom potřebovali nějaké kádry někam umístit, ale proto, že i v rámci koalice je zdravá kontrola a informace. Paní ministryně práce a sociálních věcí vystoupila s kritikou toho, co tam všechno našla. Ale to jsou výsledky vaší vlády, paní ministryně. Vy jste vládli čtyři roky. Já vím, že ministryně byla z jiné politické strany. Měli jste tam náměstky, nebo ne? Pokud ano, tak selhali, protože jste překvapeni, co jste tam našli, pokud ne, tak to bylo vaše vědomé rozhodnutí v duchu: my tam ty náměstky nepotřebujeme. Tak ale pak si nestěžujte, že jste ty informace neměli. Vy jste nepřišli z opozice do vlády, abyste byli překvapeni tím, co jste tam našli. Vy jste vládli čtyři roky. Tak proč nám tady říkáte, co jste našla na stole? No, to mohl dávno řešit váš náměstek, to mohli řešit vaši ministři, to mohl řešit váš vicepremiér té vlády už za vlády Sobotkovy vlády. A to by bylo křiku, kdyby Sobotkova vláda v demisi, respektive ministr ČSSD v Sobotkově vládě v demisi provedl nějaký personální krok, už nemají důvěru. To je pravda. Proto říkám, že to usnesení, které navrhnu, nebo které navrhujeme, a já bych řekl, že jménem všech těch šesti poslaneckých klubů, že je poměrně nekonfliktní, jasné, vychází z normální politické kultury, by se týkalo samozřejmě i Sobotkovy vlády v demisi. Ne jenom Babišovy vlády v demisi, ať je nám to úplně jasné.
S tím zásadním vystoupením za náš klub vystoupil pan předseda Fiala, tak spíš jenom pár poznámek, které reagují na to, co zatím v rozpravě zaznělo, už pár konkrétních poznámek. Protože opravdu já mám pocit, že se v té debatě úplně míjíme. Ale úplně. Já vám garantuji, že kdyby vaše vláda v lednu získala důvěru, tak možná kritizujeme některé vaše kroky, možná je to na interpelaci, možná na osobní jednání, ale měli byste legitimitu ty kroky dělat. Teď ji nemáte a tváříte se, jako že je to jedno. A to je ten základní střet, to základní nepochopení úlohy Parlamentu. Pan premiér v demisi nám dlouhodobě říká: Co furt máte s tou důvěrou? Co furt máte s tou důvěrou? No a my říkáme, že to je základ naší Ústavy, aby vláda měla důvěru. Tak souhlasím s tím, že je třeba se snažit především o tu důvěru.
Pan premiér začal, to mi nedá, psali mi známí latiníci, není to z mé hlavy, že se mýlíte, že slovo demise nemá s francouzštinou nic společného. Je to z latiny demissio - opuštěni. To jenom tak na okraj, když chceme ukazovat, jací jsme intelektuálové v používání cizích slov.
Teď k tomu srovnání. Já si myslím, že každé historické srovnání trochu kulhá a trochu sedí. Pan premiér v demisi použil dvě vlády bez důvěry, které nám tady vládly, vládu Jiřího Rusnoka a první vládu Mirka Topolánka. Tak nejdřív chci poukázat na to, co nesedí u vlády Jiřího Rusnoka. Byl to stávající prezident, který jmenoval premiérem Jiřího Rusnoka, jmenoval členy vlády, přestože existovala většina 101 podpisu v Poslanecké sněmovně. Tam je začátek úpadku role Poslanecké sněmovny v našem politickém systému, protože z krátkodobých politických cílů se to levici hodilo. Vládla pravice, levice se legitimně snaží vystřídat pravici. Na tom není nic špatného. Kritizuje, navrhuje odvolání vlády, navrhuje schůze o vyslovení nedůvěry. To je naprosto v pořádku. V okamžiku, kdy přistoupíme na scénář, že vlastně ta důvěra není potřeba, prezident si vybere nějakého svého kamaráda, pak udělá ministry další kamarády, oni sem přijdou do Sněmovny, sice důvěru nedostanou, to bylo jasné od prvního okamžiku, nicméně vládnou dál. Bylo to ovšem ne na začátku volebního období, ale v druhé polovině, bylo to v okamžiku, kdy předchozí premiér podal demisi, tudíž podala demisi celá vláda, a bylo to v okamžiku, kdy byly poměrně vyhrocené ideové střety mezi pravicí a levicí. A ten krok pana prezidenta byl nestandardní. Já říkám, tam byl začátek problémů, tam byl začátek kreativního výkladu Ústavy. Takové: když podá premiér demisi, padá vláda, nepadá vláda, můžu vyměnit jen toho premiéra, ostatní zůstávají, není potřeba sto jedna.
Jaká byla reakce tehdejší Poslanecké sněmovny poté, co tato vláda nezískala důvěru? Tak si to připomeňme. Rozpustila se a byly předčasné volby. Takže to, že pak vládla několik měsíců, je sice realita, ale nemohla přijít jiná vláda si požádat o důvěru Poslanecké sněmovny, když Poslanecká sněmovna neexistovala. A po volbách jste už vy, pane premiére v demisi, skládal novou vládu. Takže argumentovat tím, že tady vláda Jiřího Rusnoka byla déle, neodpovídá politické realitě. A kdo za to mohl, tak to byl prezident Zeman, který ignoroval, že existuje většina, která by mohla sestavit vládu, požádat o důvěru a pravděpodobně by získala důvěru. Říkám pravděpodobně. Nikdy nevíte, pokud se nepodrobíte tomu hlasování, tak nemůžete říkat, že jistě byste získali důvěru. Říkám pravděpodobně. A tato vláda dělala rozsáhlé personální kroky, které jsme kritizovali mnohem silněji, než zatím kritizujeme personální kroky Babišovy vlády. Když si najdete naše silná vyjádření k personálním opatřením Rusnokovy vlády, tak zjistíte, že byla mnohem silnější než naše vyjádření v těchto dnech, týdnech a měsících. Protože tam to bylo také úplně od začátku jasné, že vláda nezíská důvěru. Dokonce už byly vypsány předčasné volby, takže se čekalo na novou politickou reprezentaci. Přesto dělali rozsáhlé personální změny a kritizovali jsme to. Tím chci říct, že ta naše dnešní snaha není účelová nebo jednoúčelová, že to je, jak vždycky slyším, to je program Antibabiš a proti averzi (nesrozumitelný úsek). Postupovali jsme úplně stejně.
A teď to srovnání. Já jsem očekával některé z těch argumentů, které pan premiér v demisi ve svém úvodním slově vyslovil. Já jsem je očekával, máme stejné podklady. Nechci v roce 2018 opakovat rozpravy a bitvy z roku 2006. Není to vůbec produktivní. Na ty základní rozdíly poukázal pan předseda Fiala. Ale přece jenom pár faktů pro připomenutí té situace.
Vláda Mirka Topolánka vládla od 4. září do 8. ledna, což je celkem, počítal jsem to, jak mám rád, 122 dní, v demisi byla od 11. října do 8. ledna. Což jsou fakta, 122 dní. Tato vláda, když požádala o důvěru, získala 96 hlasů, potřebovala 98, chyběly dva hlasy, a měla podporu tří poslaneckých klubů, tří politických stran. V té době, pro připomenutí, skončily volby patem. Středové a pravicové strany měly sto mandátů, levicové strany také sto. Probíhala vážná politická jednání o sestavení vlády s většinovou podporou. Dokonce, a kdo si to pamatuje, já jsem v té době nekandidoval, takže jsem to sledoval jen tak z dálky, vzpomeňme si na opravdu vyhrocenou volební kampaň ODS versus ČSSD, Topolánek versus Paroubek. Určitě se shodneme, že to byla velmi ostrá, poměrně konfrontační kampaň. Přesto po tomhle výsledku sto na sto se vedla vážná politická jednání, když jedním z modelů řešení byla velká koalice. Oba dva tito předsedové, kteří už v politice nejsou, shodou okolností nejsou ani členy svých tehdejších politických strany, přesto vedli vážná politická jednání o sestavení velké koalice, programová, personální. Ano, k dohodě nedošlo. To je realita. To je realita. Takže pokud budete chtít využít a argumentovat první vládou Mirka Topolánka, tak to máte ještě čas, tak jsem vám to hezky spočítal. Tak 15. dubna bude jmenována vláda a 25. dubna vláda získá důvěru. Pak to bude z hlediska časového fifty fifty, přesně na den. Je teprve 9. března, máte ještě šanci to stihnout. A když to bude 14. dubna a 24. dubna, tak můžete říct, naše vláda bez důvěry trvala o jeden, o dva dny méně než vláda bez důvěry Mirka Topolánka. ***