(18.00 hodin)
(pokračuje Filip)
Čili postup podle § 90 odst. 2 nemůžeme použít, budeme tedy postupovat klasickým způsobem ve všech třech čteních. Zároveň předpokládám, že vzhledem k omluvám za pana poslance Stanislava Juránka bude zpravodajskou zprávu přednášet předsedkyně rozpočtového výboru paní poslankyně Miloslava Vostrá.
Stanovisko vlády k tisku 23/1 jste obdrželi včas podle jednacího řádu. (V sále je velký hluk.)
Teď už tedy žádám pana poslance Zbyňka Stanjuru, aby se jako zástupce navrhovatelů ujal slova. - Ještě nic neříkejte, protože znovu požádám sněmovnu o klid. Žádám kolegy na obou stranách jednacího sálu, aby diskuse, které se netýkají tisku č. 23, přenesli do předsálí. Děkuji.
Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Pane místopředsedo, vážená vládo, kolegyně, kolegové, začnu nejdřív hodnocením. Programová shoda ODS a ANO zatím nula. Dnes tři zákony z dílny ODS, ANO třikrát proti. To jenom abychom věděli. Kdežto programová shoda ANO a KSČM dneska 100 %. Máme nějaký mezivýsledek, dneska děláme čtvrtý pokus, fakt se snažíme a nějak to hnutí ANO nejde, aby dokázalo programovou shodu.
Vzal jsem si s sebou několik podkladů, studie o stínové ekonomice. Tou argumentovali předkladatelé, když jsme to projednávali, a byl to hit minulého volebního období. Na tom se asi shodneme. Potom jsme ji dostali sice s problémy, nejdříve úplně začerněnou, ale pak jsme ji dostali - Specifikace projektu EET. (Ukazuje materiál.) Pak tady mám vládní návrh zákona, abychom věděli, s čím vláda přišla. (Ukazuje materiál.) Doprovodný návrh zákona. A pak tady mám stanovisko Ústavního soudu. (Ukazuje materiál.) A z každého budu citovat jenom chvilku, nebojte. Kdybych to chtěl číst celé, tak bychom tento týden neskončili.
Stínová ekonomika je součástí každodenního života milionů obyvatel České republiky, ač to mnoho z nich vůbec netuší. Podle širší definice lze v rámci stínové ekonomiky rozlišit tři oblasti: skrytou, nelegální a neformální ekonomiku. O stínové ekonomice mluvím proto, že to byl jeden z hlavních argumentů předkladatelů. Myslím, že se shodujeme napříč politickým spektrem, že je to jev nežádoucí a že je s ním třeba bojovat. Co je ale důležité z té studie o stínové ekonomice v zemích Evropské unie a taky v České republice? Příčiny vzniku stínové ekonomiky se mohou v konkrétních zemích a regionech lišit, nicméně ve většině případů jsou to zdanění a regulace, které mají na rozvoji stínových aktivit hlavní podíl. Čím jsou vyšší daňové náklady, ať už z hlediska míry zdanění, či komplikovanosti daňového systému, a čím komplikovanější a restriktivnější je regulace v dané zemi a odvětví, tím nákladnější je pro firmy najímání práce a setrvání v oficiální ekonomice.
Myslím si, že to víme i zdravým selským rozumem. Čím jsou vyšší daně, čím jsou vyšší regulace, čím je systém komplikovanější, to všechno vytváří prostředí pro to, aby fungovala, a říkám bohužel fungovala, stínová ekonomika.
Nechci opakovat argumenty, které tady zaznívaly, a bohužel zbytečně, při projednávání v minulém volebním období. Musím říct, že naše podání k Ústavnímu soudu bylo velmi úspěšné, přestože vláda si pochvalovala, že zákon nebyl zrušen jako celek. Ale podívejme se, co vlastně Ústavní soud rozhodl, co jsme tady říkali a jak argumentovala vláda.
Od začátku jsme říkali, že nástroj k tomu, aby stát sledoval hotovostní operace, je nesmyslný pro placení kartou. Stokrát to tady zaznělo od mikrofonu, až to musel zrušit Ústavní soud. Mluvili tady mnozí kolegové o nesmyslnosti EET pro e-shopy, až to musel zrušit Ústavní soud. Mluvili jsme tady o DIČ, což se vlastně rovná rodnému číslu u živnostníků, stokrát jsme to tady říkali, až to musel zrušit Ústavní soud. Ústavní soud taky zrušil, respektive odložil, záleží na interpretaci, my říkáme zrušil, hnutí ANO říká odložil, třetí a čtvrtou vlnu.
Jenom připomenu odhady počtu podnikatelů, kteří se zapojí v jednotlivých etapách. V první etapě se v zásadě Ministerstvo financí nemýlilo. Tam to zhruba odpovídalo, odhadovalo se myslím 50 tis., ten počet byl velmi podobný. Ve druhé etapě, která už platí dlouho, odhadovalo Ministerstvo financí, že se zapojí až 300 tis. subjektů. Nic z toho se nestalo, číslo je výrazně nižší. V té studii, kterou jsem tady ukazoval, autoři odhadovali, že v první etapě to bude 10 %, to je zhruba těch 50 tis., v druhé 40 % a polovina v třetí, pak Sněmovnu (nesroz.) na třetí a čtvrtou vlnu. Takže Ústavní soud ochránil podle odhadu Ministerstva financí a tehdejší vlády polovinu potenciálních nucených uživatelů EET a to je dobrá zpráva. V tom okamžiku leží na vodě slova o narovnání podnikatelského prostředí. Nějak se to nepovedlo, soudruzi. Nebo snad ano? Ten stávající stav představuje rovné podnikatelské prostředí? Já si myslím že ne. Jsou tady vybrané činnosti, kde podnikatelé musí mít EET, a vybrané činnosti, kde nemusí mít EET.
Náš návrh směřuje k narovnání podnikatelského prostředí, protože říká: nikdo nebude zatížen EET. A to pak jsou rovné podmínky. Všichni, nebo nikdo, to jsou rovné podmínky. Pamatujeme si na debaty o výjimkách. Nejsou možné. Žádné výjimky nebudou, a pak slyšíme nápady: prodejci kaprů ne, prodejci vánočních stromků ano. A mohl bych pokračovat, ale nemá to smysl.
Protože se mi opravdu líbilo disentní stanovisko pěti ústavních soudců, tak z něj budu citovat, protože si myslím, že to formulovali, jak to vnímáme my, a nejenom my, jako občanští demokraté. Dovolte mi, teď budu možná trošku delší, ale opravdu si myslím, že to stojí za to, nevím, jestli jste to všichni četli. Slova patří pěti ústavním soudcům, a to jmenovitě Vojtěchu Šimíčkovi, Jaromíru Jirsovi, Tomáše Lichovníkovi, Kateřině Šimáčkové a Davidu Uhlířovi. Pominu úvod z mého oblíbeného seriálu Jistě, pane ministře, či Jistě, pane premiére, který vlastně jenom navodil situaci, před kterou stál Ústavní soud, když posuzoval náš návrh na zrušení celého návrhu zákona.
Ústavní soudci píší: Být živnostníkem není vůbec jednoduché. Chce to kus osobní odvahy a hodně trpělivosti, protože povinností spojených s podnikáním je obrovské množství napříč celým právním řádem: v oblasti bezpečnosti práce, sociálního zabezpečení, personalistiky, hygieny a samozřejmě i daní. Stát, který je i podle judikatury Ústavního soudu výsledkem společenské smlouvy, by proto měl vždy dobře vážit zavedení každé nové povinnosti, která podnikatelům ztěžuje jejich činnost. Při tomto zavádění by měl zákonodárce velmi bedlivě hodnotit, zda tato další povinnost je skutečně nezbytná a zda nepřiměřeně nezhoršuje podnikatelské prostředí. Tato opatření by přitom neměl posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu omezení již stávajících. Lapidárně řečeno, stát by si měl položit otázku, zda se nejedná o příslovečnou poslední kapku, po které pomyslný pohár přeteče. ***