(18.20 hodin)
(pokračuje Zlatuška)
Toto je faktor, který se objevil mezi tím, co jsme tady jednali ve Sněmovně, a tím, co to máme vrácené ze Senátu. Meritorně bych osobně preferoval verzi senátní, pokud by nebyla další omezení. Mimo jiné právě proto, že tam výraznějším způsobem přidává finance. Argumenty proti přidání, které byly slyšet jak ze strany ministerstva, tak třeba ze strany pana premiéra, mi připadají spíš jako vydírání učitelské veřejnosti. Říkají, kdybychom schválili verzi, která vám dává víc peněz, tak na tohle my nejsme ochotni sehnat ty peníze. Tohle dokonce nemůžeme dát z evropských peněz.
Dneska přitom shodou okolností v novinách vyšel rozhovor s Alešem Chmelařem, což je státní tajemník pro evropské záležitosti, pravá ruka pana premiéra v evropských jednáních. Nadpis je Zaplaťme z peněz EU učitele. A pan Chmelař jako nepochybně kvalifikovaný člověk tam jasně říká, u učitelů máme příležitost, ať už za pomoci evropských dotací, nebo projektů, budovat silnou příští generaci a zároveň neohrozit, že bychom tím vytvořili ekonomickou nerovnováhu. Pan Chmelař sám říká, vezměme evropské peníze a dejme je učitelům. Já tomu rozumím. Dejme je učitelům na přidání jejich platů, nikoli primárně na financování institucí. A tady si můžeme myslet o argumentech v té petici, která přišla proti financování toho institutu, cokoliv. Ale faktem je, že se zde přidělují finance na institut, který je předpokládán v zákoně, který ještě nebyl přijat, tedy peníze, které jsou přinejmenším problematické. Ale tyto finance zde máme a je účelnější je dávat rovnou do financí, které jsou dány směrem k učitelům.
Ta argumentace, kterou Ministerstvo školství začalo používat proti změnám, které navrhuje Senát, mi přijde, že je to velice dogmatické trvání na tom, co prošlo jako jakýsi politický kompromis. Paní poslankyně Bohdalová tady velice sugestivně vykládala, proč někteří změnili názor. To není změna názoru. To je příklon od kompromisu, který byl přijat za jakýchsi okrajových podmínek, za jakýchsi další znalostí, s tím, že ty další informace, které se k tomu přidávají, mohou tuhletu rovnováhu vychýlit na jinou stranu. A způsob, kterým ministerstvo vetuje tu práci, kterou na tom odvedl Senát - už zde byla zmínka, co tam bylo při jednání za argumenty, pan senátor zde i poměrně podrobně vykládal důvody, které je vedly k navrhovaným změnám, které předkládají, tak tyhle svědčí o tom, že řada z toho, co dneska ministerstvo nebo pan ministr slibuje, tak se v implementační fázi může minout s těmi očekáváními, jako se to bohužel stalo u řady jiných věcí. Tohle je důvod, proč opakovaně sněmovní verzi nepodpořím.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. Nyní paní poslankyně Marta Semelová. Ještě přečtu omluvu. Vidím, že pan poslanec Šarapatka opouští sál. On se omlouvá až do konce dnešního jednání. Na shledanou.
Máte slovo.
Poslankyně Marta Semelová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, opět máme na stole zákon o pedagogických pracovnících a s ním pochopitelně i mnohá emotivní vystoupení. Ono celkem není divu. Těch novel zákonů, změn v oblasti výchovy a vzdělávání bylo za posledních x let hodně, nakonec o tom mluvil i pan poslanec Foldyna. Některé už vstoupily v platnost, jiné školy teprve pocítí. Jsou takové, u nichž už dnes víme, že je budeme muset přehodnotit, že s sebou přinášejí řadu komplikací a problémů, na něž jsme mnozí z nás při jejich projednávání upozorňovali, a nejenom my, ale v prvé řadě ti, kteří se danou problematikou dnes a denně zabývají v terénu. Bohužel ne vždy jsou jejich slova včas vyslyšena, viz nepovedená inkluze, z níž jsou teď na mnoha školách mnozí na mrtvici.
Školy jsou neustále pod nějakým tlakem a musí se každou chvíli vyrovnávat s novými a novými změnami, kdy s každým příchozím ministrem přicházejí nové nápady, aby se po určité době zjistilo, že to, co tu léta fungovalo, je přece jenom nejlepší, takže je potřebné se k tomu vrátit. Pochopitelně to pak stojí hodně peněz.
Už jsme si zvykli, že jakmile je na stole jakékoli školské téma, hodiny diskutujeme o tom, co školy nejvíc potřebují, jakou reformu, jaké vzdělávací plány, jaké učebnice. Ale to nejpodstatnější, bez čeho se výchovně-vzdělávací proces neobejde, je učitel. Jeho osobnost, jeho působení a um jsou ve vzdělávání klíčové. To, jak je odborně připraven pro svoji práci, jaký má vztah k dětem a ke svému povolání, jaké jsou jeho morální a lidské vlastnosti, a pochopitelně, jaké podmínky ke své práci má vytvořeny.
Asi nikdo nebude zpochybňovat, že učitelská profese je nesmírně náročná a zodpovědná, navíc je pod každodenní kontrolou veřejnosti a médií. Kdekdo je připraven jeho práci všelijak komentovat a kritizovat, protože každý, kdo prošel školou, se cítí být na oblast vzdělávání tím pravým odborníkem. A tak pedagog musí přežít všechny možné i nemožné reformy, pokusy a výmysly, přičemž často zapomínáme na to, že v prvé řadě chce učit. Namísto toho je zahlcen zpracováváním projektů a přípravou různých projektových dnů, školeními, kurzy a je zavalen papírováním. Těch tabulek, hlášení, dotazníků, hodnocení, doporučení a dalších formulářů, co musí učitelé a ředitelé denně vyplňovat, je spousta. Takže neustálým slibům střídajících se ministrů, že se sníží administrativa, už pedagogové dávno přestali věřit. Jsou však ve střehu, když má přijít nějaká další změna legislativy, a musím říci znovu, že se jim vůbec nedivím.
Zákon o pedagogických pracovnících, jehož smyslem má být větší motivace pedagogických pracovníků, spuštěním kariérního řádu, zakotvením specializačních pozic a garantováním příplatků očekávají někteří s nadějí a zvědavostí, jiní s obavami, kolik formalismu a administrativy zase přinese. Za náš klub musím říci, že tyto obavy sdílíme. To však neznamená, že bychom nevnímali některé pozitivní změny, které s sebou novela nese. Obnovení soustavy okresních a krajských metodických kabinetů jako jedno z opatření, které má učitelům přinést odbornou podporu, je určitě jedním z nich. V minulosti se to osvědčilo. Učitelé jich hodně využívali, protože v tom viděli konkrétní pomoc pro svou práci. Je proto správné, že je úmysl se k této soustavě vrátit, i kdyby to bylo bez dnešního zákona.
Smysluplná je určitě i podpora učitelů v adaptačním období a finanční ocenění uvádějících učitelů, jejichž pomoc je pro začínající pedagogy velmi důležitá. Stejně jako těmto uvádějícím učitelům, také učitelům třídním a pedagogům, kteří budou pověřeni některou ze specializačních pozic, pokud zákon projde, pochopitelně přibývá značné množství práce. Proto je logické a správné, že budou mít i oni nárok na příplatky ke svému platu, a zároveň, a to pokládám za velmi důležité, že by měly být, jak jsme ujišťováni alespoň ze strany ministerstva, tyto finanční nároky garantovány státním rozpočtem. Takže tyto posuny vidíme jako pozitivní a ocenili by je určitě i učitelé, jichž se příplatky týkají, protože je také třeba zdůraznit, že většina kantorů do těchto kategorií spadat nebude. ***