(17.40 hodin)
(pokračuje Laudát)
Takže prosím, já bych se velmi ohradil. Já se domnívám, že zákoník práce je dostatečný. Myslím si, že je zastaralý, ale to, co sem přinesla paní ministryně Marksová Tominová, je prostě katastrofa, nepochopení moderního charakteru práce, moderní ekonomiky. Škoda, že tady není kolega Pilný, protože bychom si ji tady asi velmi podali. Z toho, co se nosíte, to už nepatří do moderního světa.
A já potom jsem se přihlásil do diskuse, tak samozřejmě nejenom že budu navrhovat zamítnutí ve třetím čtení, ale i vrácení do druhého čtení, vrácení k přepracování do prvního čtení, všechno, co je možné, protože takovéhle paskvily, a dál zatěžovat a otravovat pracovní právo je zbytečné, luxusní. A jestli chceme sledovat země, které jsou už řadu desítek let, či minimálně posledních možná deset let na trajektorii sestupu, jako je např. Francie, tak jen tam jdeme, to jsou ty odborářské politiky. Ti také už by si mohli o tom světě něco přečíst.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce a budeme pokračovat vystoupením pana poslance Vilímce, připraví se pan kolega Karel Rais. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Vladislav Vilímec: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, pokaždé, když se otevře zákoník práce k legislativním úpravám, tak se strhne lavina diskusí a nejrůznějších návrhů už proto, že jeho projednávání bedlivě sledují jak zaměstnavatelé, tak i odbory, je to věc galerie v případě odborů. Jakékoliv úpravy v zákoníku práce, ať té vládní, nebo poslanecké, obvykle také vedou k nepředvídaným důsledkům. Proto si myslím osobně, že zvláště v předvolebním období, protože za chvilku tady máme volby, ty řádné, by se do takové normy mělo zasahovat jen velmi opatrně. Tentokrát to platí dvojnásob. Nevidím žádnou akutní potřebu právě teď a v nějakém větším rozsahu do pracovního práva zasahovat.
Moje obavy z důsledků nové úpravy však rostou i v návaznosti na způsob jejího předjednání na tripartitě. Pan předseda Zavadil tvrdí, že tam nedošlo k dohodě. Já jsem vnímal, že jakkoliv mám kritické připomínky k tomu vládnímu návrhu, tak jsem to vnímal, že je to jakýsi kompromis, který byl učiněn mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Bohužel se ukázalo, že tomu tak není. Obecně levice a sociální demokraté, když to takto uvedu, měli odjakživa k odborům velmi blízko názorově a i personálně. Snažili se vždy o to, aby odborářská pozice byla silná, a prosazovali změny, kterými by mohli své voliče sdružené v odborech zaujmout.
Tentokrát ale se zdá, že ta úzká spolupráce s odboráři se sociální demokracii trochu vymkla z rukou, anebo dostala minimálně trhliny. Já si dovolím připomenout, že odbory se nyní snaží své návrhy ve svůj prospěch v zásadě prolobbovat prostřednictvím výboru pro sociální politiku prostřednictvím pozměňovacích návrhů, které přednesl pan předseda, aniž by respektovaly ten vládní návrh. A můžeme debatovat donekonečna, jestli byl kompromis dosažen, nebo nebyl. Já nevím, jak si to mám vysvětlovat. Jestli si to mám vysvětlovat tak, že se svými návrhy budou tedy i odbory nově přicházet přímo do Sněmovny a obcházet tedy doposud běžné procesy v rámci tripartity. Je to nahodilá záležitost, nebo se to stane zvykem, zvyková praxe? Nevím. Myslím, že pro kvalitu zákona, zvláště takového, jako je novela zákoníku práce, je to každopádně špatná praxe.
Předložení tohoto tisku skutečně vláda, tak jsem to pochopil a myslím, že je to i v důvodové zprávě popsáno, prezentovala coby kompromis dosažený mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, jako kompromis, který byl dosažen na tripartitě. Bohužel nejen z informací pana předsedy výboru pro sociální politiku, ale i z jednání toho výboru se ukázalo, že o žádný kompromis se prostě nejedná. Ten rozpor nemohl být patrnější. Zatímco zaměstnavatelé spíše doporučovali do pracovního práva v této době výrazně nezasahovat, a pokud je nějaká politická vůle na projednání těch změn oproti tomu předloženému tisku, tak souhlasili spíš se změnami spočívajícími v omezení právní regulace tzv. home office, tedy úpravu navrženého znění paragrafu 317. Představitelé odborů, a tady to musím zmínit, se naopak pokusili využít této normy pro změny, které jsou skutečně zásadní povahy a které zaměstnavatelé také zásadně odmítají. To je také třeba si uvědomit. A spolu s nimi jsme to odmítali i my jako pravicová opozice.
Mám takový pocit, jako by trochu teď šlo před volbami o vytvoření nějakého nosiče k prosazení těchto změn tedy přímo ve Sněmovně. V tom druhém čtení bylo na výboru pro sociální politiku předloženo mnoho návrhů s vážnými dopady, které nelze činit podle mého soudu bez nějaké předchozí diskuse a hlavně konsenzu, nezbytného konsenzu mezi účastníky tripartity. Některé z nich byly nakonec prosazeny a víme jak - většinou jednoho hlasu na výboru, a to proti skutečně vůli zaměstnavatelů. Není překvapení, že základ té schvalovací většiny tedy tvořily hlasy komunistů a sociálních demokratů. Budiž. Považuji ale za skutečně nepřijatelné, aby takovýmto způsobem byly schvalovány naprosto zásadní věci v pracovním právu. Každý na to může mít samozřejmě svůj náhled, to je legitimní, ale takovýmto způsobem to protlačovat o jeden hlas, to považuji za nepřijatelné.
Konkrétně třeba zákonné prodloužení dovolené o jeden týden, už to také tady bylo zmíněno, zmínila to i paní Hnyková, zásadní zásahy do kolektivního vyjednávání v oblasti nejnižší úrovně zaručené mzdy či pravomoc odborů ukládat zaměstnavateli závazným pokynem zastavení práce v situaci ohrožení života nebo zdraví zaměstnanců, to jsou prostě vážné změny téměř koncepční povahy a na takových věcech, pokud se mají vážně diskutovat a vážně schvalovat, by měla panovat mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů elementární shoda.
Vždy tomu podle mého soudu tak bylo. Pan předseda výboru Zavadil samozřejmě byl předsedou Českomoravského odborového svazu, tak je pamětníkem. Já nejsem pamětníkem těch debat, ale vnímal jsem to i v těch minulých volebních obdobích, že většinou na změnách, které byly schváleny, byla nějaká elementární shoda. A dokonce si myslím, že to nebylo jenom za minulých pravicových vlád, ale že to bylo i za minulých levicových vlád. Nevidím tedy důvod, proč by se to teď mělo měnit, a pokud ano, měl by to někdo z vládní koalice vysvětlit veřejnosti.
Některé pozměňovací návrhy tedy byly skutečně přijaty na výboru proti zásadnímu nesouhlasu zaměstnavatelů. Je zajímavé, že např. hospodářský výbor nepřijal žádný pozměňovací návrh, to mě také udivilo. Asi na to má prostě nějaký jiný náhled. A já předpokládám, že mnohé z těch kontroverzních návrhů, které nakonec neprošly, tak stejně ještě teď tady budou načteny, jestli panem předsedou výboru, nebo někým dalším. A chtěl bych tady jednak varovat nejen před zvyšováním odstupného a nepřiměřeného jednostranného posílení pravomoci odborů, ale především před nápadem zavádět platové tarify platné podle nařízení vlády v nemocnicích, a to bez ohledu na jejich formu vlastnictví.
Nedokážu si představit, že 28 let po listopadu 1989 budeme nutit soukromé vlastníky k odměňování podle nařízení vlády formou platů. Začalo to už řidiči ve veřejné dopravě, a takové návrhy, skutečně zvláště v případě zdravotnictví a nemocnic, lůžkových zařízení, mohou znamenat velmi vážné dopady pro nemocnice. A možná v opačném gardu, jestli někdo myslí - protože to naopak omezí vlastníky nemocnic, omezí to kraje jako výrazné vlastníky nemocnic v zásadě poskytovat odměny na základě toho pracovního trhu a nabídky a ve svém důsledku to může skutečně vést k odchodu mnoha lékařů. A to je s ohledem na nedostatek lékařského personálu velmi varující.
Já věřím, že takové návrhy - a pak už přejdu ke svým návrhům, které jsem podal - že takové návrhy zde ve Sněmovně nakonec většinou nenajdou. A věřím, že revizi budou podrobeny i návrhy, které výbor pro sociální politiku přijal většinou jednoho hlasu za nesouhlasu zaměstnavatelů. Zaměstnavatelé se právem obávají výrazného zásahu do svých pravomocí, zásahů, které mohou znamenat a budou znamenat na jejich straně další náklady a budou mít neblahé důsledky i na pracovní trh, a tedy i na životy běžných zaměstnanců v České republice. ***