(11.20 hodin)
(pokračuje Pelikán)
Takže takhle funguje ten reálný svět, a proto my nemůžeme udělat to, co by jinak znělo logicky. A proto je tam ten strop. Jak říkám, nejradši bych ho tam vůbec neměl, ale je tam tak vysoko, protože to není strop peněz, které si někdo půjčil. To je strop toho, kam narostly ty dluhy už v rámci čistě matematických a účetních cvičení.
S tím souvisí i ta druhá věc, a to je, proč se radši nebavíme o snížení z 30 na třeba 10 procent, jako mají dneska v Rakousku. Skutečně to je poslední země, nebo jediná země kromě České republiky v celé Evropě, která má nějakou procentní hranici. Protože ty procentní hranice z tohoto důvodu jsou vždycky nespravedlivé, to znamená, z toho důvodu, že to, z čeho se to procento vypočítává, není to, co si ten člověk kdy půjčil. To je jedna věc. A druhá, velice důležitá věc, ta procentní hranice, a to je ta česká zkušenost a to je ta rakouská zkušenost, má perverzní efekt. To oddlužení už dneska není stavěno na tom, že vy musíte zaplatit 30 procent a zbytek vám odmažeme. Ono už dneska je stavěno na tom, že máte zaplatit, kolik můžete. A když to bude aspoň 30 procent, tak vám zbytek odmažeme. Jenže jakmile tam nastavíte takovouhle hranici, tak ona nevyhnutelně v té praxi se stane hranicí ne minimální, ale pevnou. To znamená, těžce budete hledat člověka, který zaplatí 32 procent. Všichni shodou okolností vydělají zrovna třicet. A všichni jsou s tím spokojeni. To tak pěkně přiznával Nejvyšší soud v těch připomínkách. Říkal, ono když zrušíte tu hranici, tak ono to nakonec povede k tomu, že to opravdu ty soudy začnou přezkoumávat, jestli to je poctivé, a ty věřitele. Ano, to je ten cíl. My skutečně chceme, aby se to přezkoumávalo, jestli to je poctivé, protože dnes se to nepřezkoumává. Dneska skutečně se všichni spokojují včetně těch insolvenčních správců s tím, že se zaplatí 30 procent. Hotovo. Použije se na to ještě ta smlouva o důchodu, která se dovolila. To znamená, že ve skutečnosti ten člověk vydělává v šedé ekonomice, ty peníze se posílají strejdovi, ten strejda z nich posílá přesně tolik, aby to vyšlo na těch 30 procent. A všichni jsou spokojeni. A tohle podle mě není správný systém. Tohle je morální hazard. Čili žádná hranice neznamená nulová hranice. Žádná hranice znamená rehabilitaci té druhé podmínky, a to je - zaplatí všechno, co může. A pokud bude nějaký soudce seriózně přezkoumávat poctivost záměru, tak jednak nemůže shledat poctivý záměr, když tam budou nově napůjčované dluhy těsně předtím, to je úplně jasné, jednak měl by mít velkou pochybnost ve chvíli, kdy to bude zrovna vycházet na odměnu insolvenčního správce a ani korunu navíc. Protože to je mimořádně divné, že člověk vydělává tolik, že se akorát trefí na životní minimum plus odměnu insolvenčního správce.
Tím se dostávám k té poslední otázce. Musím říct, že mně samotnému by tedy na um nepřišlo, že budu někdy označen za vektor lobbismu insolvenčních správců (ministr se pousmál), protože to nepatří zrovna mezi skupiny obyvatel, kteří by mě oblibovali, zejména od té doby, co jsem rozbil to kolečko zase díky vám, které vedlo k tomu, že se někteří velcí insolvenční správci tedy velmi obohacovali, a kdy jaksi dalšími kroky, které souvisí s tím, co teď chystáme, se snažíme, aby insolvenční správci za ty peníze také něco dělali. To znamená, právě chceme, aby to nebylo tak, že jenom mechanicky kontrolují od stolu, jestli se zaplatí těch 30 procent, ale chceme, aby s tím dlužníkem pracovali, a nástroji, které k tomu máme k dispozici, to znamená, našimi jaksi vyhláškami, kterými můžeme regulovat obsah činnosti toho insolvenčního správce, je k tomu vedeme. A můžu vás ujistit, že mě nemají rádi. Zase jediný důvod, proč tam je to pravidlo, že se musí zaplatit aspoň náklady insolvenčního správce, je tedy v tom, že jsem nebyl tak odvážný, abych tam ani tyhle náklady nedal jako povinné, protože v Německu dokonce dnes udělali přednedávnem i tenhle krok poslední a dnes už se tam tedy dá projít oddlužením dokonce i bez toho, abyste zaplatil náklady insolvenčního správce. Já jsem prostě nebyl takhle odvážný. Připadalo mi to jako příliš radikální, takže jsem tam tuhle podmínku zatím jako jedinou nechal. Nehledejte v tom prosím snahu obohatit insolvenční správce. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Benda. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře - už je tady poslední ministr. Tak za prvé si nejsem jist, pane místopředsedo, jestli by tady neměl sedět ještě někdo jiný za vládu podle usnesení... (Ministr Pelikán - poznámka mimo mikrofon.) Já vím, já nezpochybňuji, já vím, že nemáte poslanecký mandát, nezpochybňuji, že jste ministr, ale v současné chvíli tady sedíte jako předkladatel a ne jako zástupce vlády. Ale to prosím jenom ať si pan místopředseda zkontroluje s usnesením. (Poslankyně Černochová něco pokládá na řečnický pultík.)
Já jsem chtěl reagovat teď fakticky na to, co zaznělo z úst pana ministra. Jedna věc. Cítím se osobně trochu dotčen, že mi pan ministr tady řekne, že poprvé se bavím věcně (ministr mimo mikrofon), no dobře, tak ale že se výjimečně bavím věcně o tématu. No, myslím, že mě znáte všichni, a nezažili jste mě tady číst žádnou knihu, nikdy jsem v této Sněmovně nedělal, že bych nemluvil k tématu. Jestli se panu ministrovi nelíbilo v minulosti, že jsem mluvil poněkud déle o znalcích a že jsem citoval z dopisu, tak to bylo jenom proto, že jsem se pokoušel ukázat, že celá odborná veřejnost je z jeho návrhu tak zděšená, že to nemůžeme projednat, protože bychom to museli celé přepsat. Tak to lehké osobní ohrazení. Vždy se snažím v rámci této Sněmovny mluvit k věci.
A druhá poznámka k tomu, co zaznělo od pana ministra, asi se ještě přihlásím do rozpravy, protože ono by toho bylo vícero. Říct, že třicet je prapodivný morální hazard, a proto jdeme na nulu, protože tam ty soudy to musejí zkoumat pečlivěji, mně prostě připadá nepravdivé zejména za situace, kdy jsme tam těch třicet, nebo kdy tam Ministerstvo samo těch třicet nechává nadále. V minulosti to byl morální hazard, teď už to přestalo být morálním hazardem a jdeme na nulu. To tedy fakt mi nepřijde jako korektní argument.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní paní poslankyně Černochová, připraví se paní poslankyně Golasowská. Prosím.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo, já bych se chtěla zeptat, jestli jste nechal prověřit legislativou, jestli jednáme v souladu s jednacím řádem.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Nenechal. Na druhou stranu není to poprvé, co je zde pouze ministr jako předkladatel, a vnímal jsem to, že to je určitý úzus, který je Sněmovnou respektován. To znamená, jestli chcete, nechám to prověřit legislativou.
Poslankyně Jana Černochová: Ano, nechte to prověřit legislativou, protože v tomto ohledu usnesení číslo 31 Poslanecké sněmovny ze 3. schůze z 23. července 1996 hovoří poměrně jasně. Poslanecká sněmovna stanoví, že a) všichni členové vlády se zúčastní úvodního jednání schůze Poslanecké sněmovny až do schválení jejího pořadu a celého projednávání bodu pořadu schůze, kterým je žádost vlády České republiky o vyslovení důvěry. V tomto procesu jednání nejsme. Za druhé, předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády se zúčastní celého jednání schůze Poslanecké sněmovny. Za třetí, příslušní členové vlády se zúčastní projednávání jednotlivých bodů pořadu podle své působnosti. Proto tady sedí pan ministr v této přední lavici a nesedí v té zadní lavici, pane místopředsedo Poslanecké sněmovny Bartošku. Za čtvrté, v témže rozsahu s výjimkou případu uvedeného v bodě 1 se členové vlády zúčastní všech dalších schůzí Poslanecké sněmovny konaných v tomto volebním období.
Takže já skutečně prosím, aby tato otázka byla vyřešena hned, jestli můžeme jednat.***