(11.10 hodin)
(pokračuje Benda)
Takže si myslím, že i v tomhle je prostě trochu problém, a pokládám to za velmi nerozumné, a proto ten návrh zákona nechci. Já mám dojem, že se k němu máme vrátit v příštím volebním období. Dnešních 30 % umožňuje lidem se oddlužit. Jestli se máme dohodnout na tom, že to má být nějaké nižší číslo, ne 30, ale 15, jsem připraven o tom diskusi vést, ale myslím si, že to v žádném případě nemá být nula. Že prostě nula je opravdu nemravná a že současně je nemravné, aby se platilo jenom insolvenčním správcům a to byli ti jediní, kteří z toho mají zisk. A že je to jenom takový slib, který vlastně vláda dala a říká: my vám všem, kteří jste zadluženi, umožníme se oddlužit. Přinese se to až na konci volebního období, protože se to neukáže v praxi. To je vždycky to nejjednodušší to přinést tak, aby to začalo platit až teprve po volbách a ukázalo se, jestli to funguje, nebo to nefunguje. Ono se ukáže, že i v té praxi to úplně fungovat nebude, protože na jednu stranu na začátku budou chybět soudci, kteří by to byli schopni soudit, to znamená, že dojde k velkému zdržení, bude docházet k velkému zdržení na straně soudního rozhodování, potom ti lidé zjistí, že sice věřitelé nula, ale insolvenční správce měsíčně tisíc korun, to znamená, taky něco platit musí a ještě někomu, kdo si to v podstatě nezaslouží. To znamená, mnoho těch, kteří utekli do té šedé ekonomiky a nemají zájem splácet nic a nemají zájem přiznávat své příjmy a nemají zájem žít ze životního minima, řekne: no tak do toho také nejdeme, proč bychom měli těch sedm let platit. Takže já myslím, že i v závěru se nakonec ukáže, že to zdaleka nepomůže tolika lidem, jako byly původní sliby vlády - my vás všechny oddlužíme.
Ale velmi bych prosil, abychom zvažovali, jestli ten morální hazard toho, že jdeme do nuly - a to jsem opakovaně řekl, že si myslím, že je správné, když už není možné splácet, a je správné i pro ty věřitele, aby došlo ke splacení jenom nějaké částky a obě dvě strany si to mohly škrtnout. Každý z nás to v životě přece takhle zná. Tak dej aspoň něco, když jsem půjčil, nedá se nic dělat, prostě nějaké půjčky odepíšu. Ale těžko se budu bavit s někým, komu jsem půjčil sto korun a ten mi řekl: tobě nevrátím ani korunu a je všechno v pořádku. Pro všechny je správné, aby ke škrtnutí došlo, pro nikoho není správné, aby to byla nula.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, pane poslanče. S faktickou poznámkou je přihlášen pan poslanec Karel Fiedler, poté dostanete přednostní právo, pane ministře. Prosím.
Poslanec Karel Fiedler: Je ke konci volebního období a ve Sněmovně se ještě učíme. Zjistil jsem právě, že když kolega Marek Benda řekne, že už končí, že to ještě může být klidně nadlouho. Ale to jen na odlehčení.
Já zareaguji na to, co zaznělo, jeho argumenty a i to, co jsem už říkal před chvílí, nebo ve svém dřívějším vystoupení s faktickou poznámkou. Právě proto, že tady je tolik těch "ale" - a znovu se vrátím k tomu, že si myslím, že bychom měli nejdřív pořešit trošku ty exekuce a potom až přikročit k těm insolvencím. Tak teď nevím, co už v tom režimu všechno proběhlo, jestli už byl, nebo nebyl podán návrh. Já dávám návrh na vrácení k přepracování. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Tento návrh zde již padl v rozpravě, ale já vás připíšu jako navrhovatele. A nyní s přednostním právem pan ministr. Prosím, pane ministře.
Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán Děkuji. Já bych chtěl stručně reagovat na tři poznámky nebo témata svého ctěného kolegy. Musím říct, že oceňuji, že tady dnes vedeme projednou skutečnou debatu o obsahu toho návrhu. To mám rád.
První z nich se týká té celkové hranice tisícinásobku životního minima jako maximální výše dluhů, se kterou lze do toho procesu vstoupit. Upřímně řečeno, kdyby bylo úplně po mém, tak by... (Několik poslanců se nahlas baví.) Teď mě tady ruší, pana poslance Bendu. Kdyby bylo úplně po mém, tak by tam nebyla ani tahle hranice. Ono totiž jde o to, a to je hrozně důležité, neznám dlužníka, který by dlužil tolik, kolik si půjčil. Čili to není hranice, jak pan poslanec říkal, že jsem si půjčil 2 miliony a teď je nebudu muset splatit. Kdepak! Ono po pravdě panu poslanci určitě ano, aspoň na začátku volebního období, ke konci nevím, ale téměř nikomu z těch lidí, kteří jsou v té situaci, tak by nikdo 2 miliony nepůjčil. To musíte mít nějaké věřitele, kteří jsou ochotni vám půjčit 2 miliony nejdřív, a to už si každý rozmyslí.
Takže to, co my vidíme - a v tomto nám věřte, my se s těmi případy skutečně setkáváme v naší běžné činnosti - to jsou lidé, kteří si půjčili na začátku to, co vy říkáte. Oni si půjčili na tu obytnou stěnu, nebo jak se to jmenuje, co si lidi dávají do obýváku, někteří ještě pořád, 100 tisíc, nebo na kuchyň 150 tisíc třeba anebo na nějakou blbost. Jsou i lidé, kteří byli nerozvážní, ale prostě ty celkové dluhy ve smyslu toho, kolik opravdu oni někomu odčerpali peněz, to bývá 100 až 200 tisíc, 50 až 200 tisíc. Všechno ostatní jsou úroky, úroky z úroků, poplatky, náklady, pokuty za včasné nesplácení atd. To znamená, tam jde prostě o to, že když se to někomu vymkne z rukou a přestane včas splácet, tak najednou to všechno začne růst jaksi exponenciálně, raketově to vystřelí vzhůru. A všechny hranice, které si můžeme nastavit - a to je ten důvod, proč je tam nechci - všechny hranice, které si můžeme nastavit, to proletí tak, jako že... A dneska to přesáhne 50 % mých schopností splácet a zítra už 30 a za další měsíc 10, jak už u exponenciální křivky bývá. To je, jako když se vám množí králíci.
Samozřejmě dá se na to snadno namítnout - no tak proč si nevezmeme výši té jistiny, tedy toho, co si ten člověk skutečně půjčil, a nevezmeme nějaké procento z toho nebo nějaký strop v tomto. No kdyby to šlo zjistit bezpečně zpětně, tak ano, jenže my zase vidíme na kazuistikách těch lidí, těch pádů do dluhové pasti, že tam nejméně jednou a většinou několikrát dojde k tzv. přeúvěrování, kdy se ti lidé postupně dostávají od těch nejserióznějších půjčovatelů nebo věřitelů k těm nejméně seriózním, a v každém tomhle stupni dochází k tomu, že to, co dříve byl úrok na příslušenství, tak se stává jistinou, protože ta smlouva už je formulována tak, že mu tedy půjčuje nějakou částku, ale tu mu nepůjčuje, že by mu ji opravdu půjčil a on si za ni mohl něco koupit, ale půjčuje mu to v tom smyslu, že se tím poplatí pohledávky těch předchozích věřitelů, té předchozí vlny věřitelů, a obyčejně ještě pak v těch nižších patrech s tím, že dokonce se tam už rovnou píše větší částka, výrazně větší částka, než kolik fakticky ten nový věřitel vydá, že už tedy první velký úrok, často stoprocentní, je skryt v té tzv. jistině. Napíše se: půjčil jsem dneska milion, a on ve skutečnosti zaplatil věřitelům, často ještě propojeným s tím samotným novým věřitelem, třeba půl milionu na dluh, který na začátku byl sto tisíc. ***