(15.40 hodin)
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji vám, pane místopředsedo. Vážená paní ministryně, kolegové a kolegyně, tak jsme celkem asi dva roky čekali a byli zvědavi na avizovanou velkou novelu zákona o sociálních službách a nakonec jsme se 31. března, tedy opravdu na poslední chvíli, dočkali. Obdrželi jsme vládní návrh novely, u kterého se zdráhám použít atributu velká, a to i když návrh zákona čítá 39 stran, resp. 52 stran i s novelami doprovodných zákonů.
Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona se dovídáme, že cílem změn by mělo být mj. zvýšení stability systému sociálních služeb a prohloubení spolupráce veřejné správy. Souhrnně by měly změny v zákonu výrazně zefektivnit a zvýšit kvalitu poskytovaných služeb, definování služeb by mělo být více srozumitelné, a to jak pro poskytovatele, tak pro uživatele. Mělo by dojít také k zpřehlednění způsobu financování a plánování systému, a k tomu se dostanu.
Ve svém vystoupení nebudu upozorňovat na všechny problémy, které dle mého přesvědčení je třeba v této oblasti řešit. Zákon, který přijal Parlament České republiky v roce 2005, podotýkám, že v Poslanecké sněmovně napříč všemi, čili politickým spektrem, není, žel, nejšťastnějším řešením ani po jeho 29 novelách, a proto bych předpokládal u avizované velké novely systémové přístupy. Zavedli jsme totiž systém sociálních služeb v tržním prostředí, a to převážně za veřejné peníze, a předpokládali jsme, že si uživatelé, tedy zejména adresáti příspěvku na péči, budou nakupovat nezbytné služby, které jim byly přiznány při sociálním a zdravotním šetření. Nemalá část však tyto sociální dávky do systému nevrací a velká část těchto lidí nemá mentálně na to, aby se dokázala racionálně v tomto specificky tržním prostředí pohybovat. A tak se záhy našli různí šibalové z rodinného prostředí či z řad poskytovatelů, někdy i klientů systému, kterých stále přibývá a kteří dokážou této situace umně využívat. Velcí tradiční poskytovatelé mají jakž takž svou budoucnost jistou. Malí musí o své místo na slunci neustále bojovat a překrývat často své působení komerčními půjčkami a nové kapacity vznikají právě na úkor dělení rozpočtového koláče pro tradiční poskytovatele, který se výrazně z roku na rok nemění. Nakonec zkušenosti, jak úspěšně podnikat s veřejnými prostředky, známe v různých odvětvích v České republice.
Sociální služby zaznamenaly výrazný nárůst zaměstnanců a staly se vedle bankovnictví, cestovního ruchu, hazardu a úředníků státní a veřejné správy nejvíce se rozvíjejícím odvětvím. Odvětvím s podhodnocenými mzdami i platy. I když náklady na sociální služby nečekaně po roce 2006 vzrostly a logicky je i nárůst nových a nových potřeb, poptávka není stále a asi nikdy nebude uspokojena. Dostali jsme se do disproporcí, do problémů s financováním v řadě let, a přitom nemáme republiku stále rovnoměrně těmito službami pokrytou. Nejsem přesvědčen, že tyto z mého pohledu zásadní problémy předložený návrh řeší, ale možná, že chci příliš moc. A tak se ve svém vystoupení, v jeho další části spokojím s málem a upozorním vás alespoň krátce na některá vybraná ustanovení zákona o sociálních službách týkající se zejména plánování, financování, a tedy udržitelnosti systému sociálních služeb, která osobně považuji za problematická, a to jak u absencí řešení platného textu, kdy nedošlo k novele, tak v nejasnosti u nových návrhů, tedy v připravené novele. Budu tedy konkrétní.
Hned v § 3 zákona o sociálních službách - vymezení některých pojmů - se v bodu h) píše o strategickém dokumentu obecně nazvaném jako střednědobý plán rozvoje sociálních služeb, běžně je používán termín komunitní plán, podle něhož se má poskytování sociálních služeb v daném území plánovat jak na úrovni obcí, tak krajů. Tento plán má být dle současného platného znění schvalován na dobu tří let. V kontrastu s tím byl např. zastupitelstvem v mém volebním kraji již schválen střednědobý plán rozvoje sociálních služeb v Moravskoslezském kraji na léta 2015 až 2020, tedy na pět let. Obdobně dochází ke zpracování a schvalování komunitních plánů obcí, např. v Opavě také na pět let.
Kladu si tedy otázku, proč Ministerstvo práce a sociálních věcí, resp. vláda jako předkladatel nepřistoupila při novele k prodloužení doby také ze tří na pět let. Já totiž chápu prodloužení období na krajské a obecní úrovni jako praktické a smysluplné nejméně ze dvou důvodů. Jednak přesah přes volební období, kdy se střídají politická vedení, je nástrojem pro upevnění stability a efektivity plánování systému, včetně lepší měřitelnosti dosažených cílů a opatření. Druhak, nezanedbatelným důvodem je rovněž méně častá administrativní a finanční zátěž pro všechny, kteří se na hodnocení a aktualizaci uvedeného dokumentu podílejí.
Mé vidění je v souladu s textem, který deklaruje důvodová zpráva. Postrádám tedy smysl ponechaného tříletého období v předkládaném materiálu. V této souvislosti si kladu otázku, jakým způsobem je v tomto ohledu zajištěn jednotný výklad a jednotný postup při zpracování, tedy rovný přístup a stejné podmínky napříč celou republikou. Jsem přesvědčen, že není cílem mít 14 rozdílných krajských sociálních politik a zákon by měl procesy sjednocovat. Jak se ukazuje, jiná je praxe, jiná je litera zákona.
S tím souvisí, jak jsem již naznačil, i plánování potřeb sociálních služeb, stanovení priorit a jejich dlouhodobého a udržitelného financování. Kraje jsou povinny, obce stále povinnost nemají a stále stejně jako doposud pouze různě spolupracují se svým krajem. Můžou, ale nemusí zpracovat střednědobé plány, viz § 94 odst. d). Rovněž ostatní doplněné odstavce § 94, tj. odstavec f), kdy se obec sice "zejména", ale jen "může" podílet na financování sociálních služeb zařazených do krajské sítě sociálních služeb, a dále odstavec g), kdy obec jen "může", ale nemusí určit si síť sociálních služeb na území obce, pokládám za příliš volnou formulaci. Ani v této stále diskutované oblasti není navržena systémová novela. Jak tedy chceme zajistit efektivní a udržitelnou návaznost v systému obec - kraj - republika?
Osobně jsem se v minulosti opakovaně snažil pozměňovacím návrhem o zavedení povinného komunitního plánování i pro obce či pro sdružení obcí v případě menších obcí. Ale nejdále jsem došel do Senátu na pana senátora Kuberu a pak už měl každý obavu do předkládaných návrhů zákona tento problém vtělit, neboť chtěl, aby byl bez problému a rychle projednán. ***