(17.50 hodin)
(pokračuje Nováková)
Jeden z nich se týká vztahu soukromého majitele kulturní památky a oprávněné snahy naší veřejnosti, aby to, co je na té kulturní památce hodnotné, bylo uchováno. Ten, kdo je majitelem kulturní památky, je ve dvou rolích. Jednak se má jako každý člověk, i kdyby měl ošklivý rodinný domek, starat o svůj majetek tak, aby vypadal slušně a byl ve slušném stavu. Ale pak je tam ještě jedna přidaná hodnota a to je právě hodnota kulturní památky jako takové. A tady soukromý majitel této památky je v nerovné soutěži se všemi ostatními, kteří vlastní nějakou nemovitost, protože mu nikdo nepomůže v tom, aby uchoval hodnotu, na níž má zájem celá veřejnost. To je podstata toho velice krátkého mého pozměňovacího návrhu číslo 1, potom to ještě načtu, přihlásím se k němu. Tak tam se jedná o to, ne že ministerstvo nebo někdo usoudí, že přispěje majiteli kulturní památky na to - nemyslím teď obecně na opravu té památky, ale na tu část, díky níž se uchová kulturní hodnota, ta památková hodnota, tak tady si dovoluji navrhnout, že by vlastník kulturní památky měl mít právo na příspěvek, na úhradu nákladů na zachování hodnot kulturní památky.
Druhý pozměňovací návrh se týká v podstatě kvalifikace lidí, kteří zpracovávají plán ochrany, nebo zmapovávají, v čem spočívá hodnota té historické památky. Teď se bavím tedy o hmotné kulturní památce. Pracují tam jednak restaurátoři, ti vstupují do té památky samotné, ale předtím probíhá archeologický výzkum a často probíhá také stavebně historický průzkum. A tady odborná veřejnost, skutečně si myslím, má pravdu, když odmítá tuto činnost považovat za regulovanou. Je to totiž natolik multidisciplinární, že říci, že člověk, který předkládá potom ten stavebně historický průzkum, má mít buď vysokoškolské vzdělání v oblasti stavební anebo architektury, anebo naopak má být historik nebo archivář, vždycky je to multidisciplinární. Takže tady na základě opravdu mnoha debat s odbornou veřejností se přikláním k tomu, aby tato živnost nebyla nadále regulována.
A teď bych moc poprosila, nemusím to dělat ani prostřednictvím pana předsedajícího, o pozornost pana ministra. Myslím si, že totiž ta dlouhá debata přinesla také možnost, že jsme začali debatovat o samotných základních pojmech, které jsou uváděny v prvních paragrafech, a to je, co to vlastně je onen památkový fond, a jak se tady už jedna paní poslankyně zmínila o tom, že nejsou jen hmotné kulturní památky, ale také nehmotné.
Dovolím si teď vysvětlit co nejstručněji změny, které navrhuji v paragrafu číslo 1. Tam se mluví o tom, že navržený zákon na ochranu památkového fondu, tak se jmenuje, my mu říkáme památkový, upravuje ochranu památkového fondu, a ten originál tam mluví o národním kulturním pokladu. Tento termín národní kulturní poklad už není dál v těch desítkách paragrafů vůbec zmiňován, a když si to někde vygooglujete atd., tak existuje takový projekt, který skončil myslím v roce 2016, který se jmenoval národní kulturní poklad, a myslím si, že tedy to nemá opodstatnění. A za té situace, kdy se nepodařilo v rámci celého tohoto volebního období předložit zákon o kultuře, který by řekl, co pro nás kultura je a jakou má pro nás hodnotu, tak tady alespoň v tom paragrafu 1 bychom mohli použít prachobyčejně to, co se vyskytuje v Ústavě. Neboli památkový fond, tam si dovoluji navrhnout, je jako součást zděděného přírodního a kulturního, hmotného a duchovního bohatství a samozřejmě je také součást evropského a světového kulturního dědictví. Dovolila jsem si tedy použít to, co máme v Ústavě, takže to je velice harmonické. Tedy to je první změna.
A potom si dovoluji ve svém pozměňovacím návrhu pracovat s pojmem nehmotné kulturní dědictví. Nabízím možnou definici, že památkou nehmotného kulturního dědictví je mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví, které je vytvořeno nebo spoluvytvořeno činností člověka a představuje významný mezník ve vývoji kulturních tradic, je ukázkou jejich vývojových stadií a váže se k významným okolnostem, událostem či oblastem lidského konání a je zapsáno v seznamu nehmotného kulturního dědictví.
Tady úplně kopírujeme v té poslední části, kterou jsem teď vyslovila, to, jak pracuje s nehmotnými kulturními památkami UNESCO. A není důvod, abychom my neměli také takovéto seznamy. Když mluvíme o nehmotném kulturním dědictví, už jsem se zmiňovala o tom, máme to duchovní dědictví, nehmotné dědictví i v Ústavě. Je třeba tam říci, že žádná památka - teď chápu, že mi to můžete vytknout, jako že jsem filozof, že trochu filozofuji - ale žádná památka, nic hmotného nevznikne bez ideje, bez nápadu, bez myšlenky. Takže to, co se tam vloží, právě ta myšlenka je velice důležitá a je velice důležitý prvek, řekněme, i hmotné památky, a je to nesmírně důležité. A pak ty nehmotné kulturní památky, jako jsou zvyky, umění, know-how bychom řekli v moderním slova smyslu, to je myslím neoddiskutovatelné a je to něco také velmi důležitého.
Na tento pozměňovací návrh pak navazuje další pozměňovací návrh, který demonstruje, jak by se dalo aplikovat - aplikuje ochranu nehmotné památky. A sice my jsme zvyklí, že třeba opravujeme sakrální památky, tzn. třeba kostely, a v nich obyčejně velkou hodnotu mají třeba varhany. Ale když se na to díváme turisticky, tak to je: podívejte se, jak jsou krásné varhany a jaké jsou tam krásné sošky a jak je to ozdobné. Jenže my v moderní ochraně památek, památkové péči musíme přistupovat také k tomu, že je to hudební nástroj a že u toho hudebního nástroje nestačí jen to, když je dobrá skříň. Ta skříň je samozřejmě nezbytná pro to, aby mohl ten hudební nástroj vydávat zvuky. A aby mohl hudební nástroj vydávat zvuky, musí přijít nějaký umělec, který na to hraje. A tohle propojení je krásně vidět zejména právě u našeho umění varhanářského. My jsme, dámy a pánové, z hlediska počtu cenných varhan na špici v rámci evropského kulturního dědictví. Mohli bychom stejně tak mluvit třeba o zvonech. Zvon sám není nic, teprve když srdce rozezní zvon, tak cenu má zvuk zvonu. A toho se tedy týká můj pozměňovací návrh, ke kterému se potom přihlásím. ***