(17.30 hodin)
(pokračuje Lorencová)
Doslova probíhá divoká privatizace kulturního dědictví. Přitom právě historický urbanismus a kompenzační hodnoty památek jsou nejcennějším kulturním dědictvím. Ovlivňují totiž zásadně kvalitu umělého životního prostředí, města, a tím každodenního života každého z nás, jejich obyvatel. Jejich vliv zasahuje celé společenské spektrum. Všichni ze zkušenosti víme a známe pocit bezpečí a pohody ve starobylých uličkách a na náměstích historických měst. Zdaleka nejde jen o nějakou romantiku či sentiment. Probouzí se v nás pospolitost a empatie k ostatním kolem nás. Empatie, to je vciťování do pocitu druhého, odhadování jeho chování. Je to základ spolupráce mezi lidmi a základ vlastně civilizace.
Jakými prostředky toho historický urbanismus a architektura dosahují? Vysvětlení v moderní době poskytly rozsáhlé psychoanalytické průzkumy, vizuální percepce. Již Immanuel Kant věděl, že vizuální vnímání prostředí a následná orientace začíná vjemem vymezeného prostoru. Pokud chybí nebo je chaotický, je orientace nesmírně ztížená. Historické městské prostory jsou opticky uzavřené. Zástavba, která je vytváří, podporuje jejich harmonickou celistvost, jednotlivé domy si zachovávají svoji individualitu, ale nerozbíjejí ji jako celek. Staří stavitelé intuitivně naplňovali podmínky pro naše vrozené předpoklady vizuální percepce, rychlé orientace, pocitu bezpečí. Moderní urbanismus, tak jak ho známe především z našich sídlišť, sestává z izolovaných solitérů, které prostor nevytvářejí. Zajistí sice dobré oslunění, ale až dosud neplní poslání města stmelovat společnost. Naopak zatím vyvolává pocit dezorientace známý z našich sídlišť, a dokonce i odcizování mezi lidmi. Náměstí a ulice s lidským měřítkem zde chybí.
Historická architektura je členitá. Členitost celku není samoúčelná dekorace, pomáhá nám odhadnout měřítko stavby. V detailu navazuje s divákem emocionální spojení. To všechno zatím většinou takzvaná současná architektura nedovede. Často vstupuje do historického prostředí agresivně bez ohledu na měřítko okolí, rozbíjí jednotu prostoru a vytváří chaos.
Takže si musíme konečně uvědomit, že město je umělým životním prostředím společnosti, která zde právem očekává existenciální podporu. Její práva na participaci nelze zpochybnit. Historická města uspokojí naše psychické, kulturní a emocionální potřeby podobně jako příroda a krajina. Proto by měla být jejich ochrana legislativně současně ukotvena v zákoně památkovém, stavebním i v ochraně přírody a krajiny.
Památkový urbanismus, který do zákona doplňujeme, generuje územněplánovací podklady ve smyslu stavebního zákona, je spojovacím článkem mezi stavebním a památkovým zákonem. V tom smyslu hovoří i dokument Politika architektury a stavební kultury, téma tři, opatření 3.2.2 a 3.2.3. To by přineslo územněplánovací dokumentaci zlepšení podmínek pro investory, potlačení korupce a zjednodušení projednávání projektové dokumentace.
Vzhledem k silné odezvě odborné i laické veřejnosti navrhuji zamítnutí zákona ve třetím čtení. Pokud k jeho zamítnutí nedojde, pak navrhuji jeho vrácení do druhého čtení.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Lorencové. Já se ještě zeptám - protože v té předchozí rozpravě jste navrhla, paní poslankyně, vrácení návrhu zákona garančnímu výboru k novému projednání. To platí tedy. Tohle bude nový návrh, který si s panem zpravodajem musíme vyjasnit. Dobře, děkuji. Zamítnutí se hlasuje ve třetím čtení. To není věcí jednání ve druhém čtení, čili to si musíme prodiskutovat. Děkuji.
Nyní paní poslankyně Jitka Chalánková, připraví se paní poslankyně Nina Nováková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Je mi líto, že opět máme před sebou návrh z dílny této vlády z jiného ministerstva, než se kterým přicházím častěji do kontaktu, a opět tento návrh nemá dostatečné koncepční podklady a především shodu s odbornou veřejností. Je mi líto, že z vlády dostáváme takové návrhy, které se pak upravují během projednávání ve Sněmovně pomocí různých pozměňovacích návrhů.
Dovolte, abych i já okomentovala několik pozměňovacích návrhů, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě.
Pokud jde o pozměňovací návrh, který máte v systému pod číslem 5791, tak ten se dotýká § 52. Ustanovení pozměňovacího návrhu řeší časté situace, kdy se řízení vedená dle památkového zákona nebo řízení, jímž orgány památkové péče uplatňují závazné stanovisko, v rozporu se správním řádem neodůvodněně vlečou po mnoho měsíců. Takovéto situace ohrožují žadatele, resp. vlastníky kulturních památek a dalších staveb na územích památkových rezervací a zón v konzumaci jejich vlastnických práv. Vládní návrh zákona tuto situaci nijak neošetřuje. Zákon pozměňovacím návrhem explicitně stanovuje orgánu památkové péče dostatečně dlouhé lhůty, aby vydal posouzení i v obzvlášť složitých případech.
V tomto pozměňovacím návrhu, který máte pod tímto číslem, o kterém jsem hovořila, se také dotýkám § 51, který upravuji do znění, které máte k dispozici. Vládní návrh, který rozlišuje v odstavci dva mezi situacemi, kdy je vyjádření památkového ústavu obligatorní, například u národní kulturní památky žádosti o restaurování, památky s mezinárodním statutem, a kdy závisí na libovůli správního úředníka nebo památkového ústavu, to jsou ostatní případy, které představují převážnou většinu správní agendy, je potenciálním zdrojem korupce jak na straně správního úřadu, tak i památkového ústavu. Zejména pochybné je toto ustanovení z odborného hlediska například u kulturních památek. Není zřejmé, proč například u restaurování novodobé dekorativní malby nebo štukové výzdoby z konce 19. století v domě, který je kulturní památkou, musí být vždy vydáno vyjádření památkového ústavu, zatímco u celkové opravy tohoto domu nebo například středověké tvrze nikoliv. Takový přístup je nesystémový a výrazně se promítne do památkové praxe i z územního hlediska. V místech či územích, kde jsou památky UNESCO, bude takových vyjádření vydáno mnohonásobně více než v jiných.
Dále zde mám také pozměňovací návrh k § 19, kdy vládní návrh ruší povinnost vyžádat si stanovisko krajského úřadu zakotvenou v platném památkovém zákoně. Krajský úřad tak ztrácí možnost vyjádřit se k rozšiřování památkového fondu. Proto je pozměňovacím návrhem vložen do zákona odstavec, který zajistí obligatorní stanoviska krajského úřadu.
Dovolte, abych se vyjádřila také k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který máte v systému pod číslem 5792. Zde se dotýkám pozměňovacího návrhu k § 12, který se týká památkového ústavu pod písmenem e). Dnešní Národní památkový ústav, resp. památkový ústav, dle vládního návrhu zákona není a nebude schopen dokumentovat práce na všech kulturních památkách a dalších stavbách na památkových územích. Zmínka o tom, že tuto činnost památkový ústav vykonává na základě vlastní úvahy, je do zákona vložena především z toho důvodu, aby zdůraznila, že památkový ústav je odbornou institucí, která si sama volí, jaké stavby bude dokumentovat, a rovněž s ohledem na uživatelské určení zákona, a to zejména proto, aby se rozptýlila případná domněnka, že tyto činnosti jsou bezplatné ve smyslu ustanovení písmene g) vládního návrhu zákona. Další si najdete určitě v celém systému. ***