(17.20 hodin)
(pokračuje Nekl)
3. Zákon vytváří klamné očekávání a naděje tím, že o dotaci může nově požádat nejen vlastník kulturní památky, ale i vlastník stavby na památkovém území, která není prohlášena za kulturní památku. To zmnohonásobí počet vlastníků, kteří mohou žádat, avšak finanční prostředky se nezvětší. Za situace, kdy jsou stovky památek vážně poškozené, je to spíše politické gesto. Není jistě obecně špatné. Nicméně pokud se bude rozdávat i na méně hodnotné stavby, zbude méně na ty nejhodnotnější, tedy na kulturní památky. Navrhovatelé říkají, že vlastníci památek i vlastníci staveb na památkově chráněném území, které prohlášené památkou nejsou, mají vlastně stejné povinnosti, ale různá práva. Jenže to je právě ta chyba. Vlastníci prohlášených památek by měli mít povinnost větší. Stavby jsou přece jmenovitě prohlášenou památkou. Potom by tento systém byl spravedlivý. Jenže z návrhu zákona není vůbec zřetelně jasné, jaký je rozdíl mezi kulturní památkou a stavbou na památkově chráněném území, která památkou není. To je vážná vada zákona.
4. Zákon je zcela nevyvážený. Důležitým tématům se vyhýbá a libuje si v podrobném pedantickém vymezení povinností různých osob. Obsah některých významných činností je popsán nulově, kuse nebo nedostatečně, obsah jiných činností příliš podrobně na úrovni prováděcího předpisu. Zákon je celkově disproporční a vůbec nezachycuje realitu památkové péče.
Rámcové příklady - přesně stanoveno před projednáváním zákona Legislativní radou vlády; nyní /04/17/ se mohou proporce cca o 5 % lišit.
Projektování úprav nemovitých památek - nulová zmínka oproti záchranný archeologický výzkum: devět paragrafů, 8-88, 2 100 slov. Obsah závazných stanovisek: paragraf 52, 96 slov. A přestupky: paragraf 125-129, pět paragrafů, 3 372 slov. Obsah závazných stanovisek: paragraf 52, 96 slov oproti regulovaná činnost: 26 paragrafů, 4 950 slov! Jediná zmínka o restaurátorském průzkumu - paragraf 49 - oproti řešení v ustanoveních o stavebně historickém průzkumu v celkem cca 20 paragrafech.
Navržený zákon navíc není koordinován se stavebním zákonem, takže jistě vyvolá také kompetenční spory mezi samotnými správními orgány veřejné správy, jejichž dopady opět pocítí občané.
5. Zákon zcela špatně popisuje různé odborné činnosti a dokumentace, které se při obnově památek vykonávají, takže tyto dokumentace nebude možné z velké části podle zákona vůbec provádět. To platí zejména o stavebně historickém průzkumu a o restaurování. Přitom tyto dokumentace bude správní řízení podle návrhu zákona vyžadovat. Vznikne tak zmatek a chaos a prodlouží se správní lhůty. To bude mít negativní vliv na všechny zúčastněné - vlastníky, odborníky i úřední aparát - a ztíží to obnovu památkového fondu a poškodí občany. Opak měl být cílem zákona. Efektivnost a transparentnost...
6. Zákon vůbec nereaguje na vývoj v oboru obnovy památek a historických staveb a jde cíleně proti dobrým tradicím české památkové péče v oblasti urbanistické ochrany, proti evropsky významné tradici české restaurátorské školy a proti dosavadní systematické dokumentaci památkového fondu v systému stavebně historických průzkumů. To je patrné v celé textaci zákona. Není obvyklé, aby se vládnímu návrhu zákona tak vehementně bránily dotčené odborné profese. Takže pro to asi mají velmi vážný důvod. Užitečné postupy a metody, které se v českých zemích v oblasti památkové péče vyvinuly a jsou dokonce mezinárodně uznávané, zákon ignoruje, ba staví na hlavu. Stanovuje namísto nich bez znalosti praxe vymyšlené složité a neefektivní byrokratické procedury a podmínky pro lidi, kteří v oboru odborně pracují.
7. Zákon je diskriminační vůči odborným profesím. Některé reguluje, jiné ne. K těm regulovaným - restaurátoři, stavební historici a archeologové - se chová, dá se říct, šikanózně. Regulovaní odborníci mohou být každé dva roky zkoušeni a jsou jim za smyšlené prohřešky udělovány osmi-, dvou- a půlmilionové pokuty, což je pro tyto odborné obory s nevelkými obraty zcela likvidační. Například zpracovatel stavebně historického průzkumu musí odevzdat do měsíce po vyhotovení tento průzkum památkovému ústavu pod pokutou půl milionu korun. Přitom jej odevzdává vlastníku a ten jej stejně musí podat do správního řízení, kde si jej Národní památkový ústav může ponechat. V oblasti stavebně historického průzkumu neumožňují těm, kteří SHP prováděli před účinností zákona, získat oprávnění k jeho provádění dle navrhovaného zákona. Přitom se jedná o velmi malou skupinu kvalifikovaných odborníků, kterých je celkem v republice asi 120. Představuje odborné jádro památkové péče. Stát by se měl starat, aby počet takovýchto lidí rostl, a měl by jim v jejich náročné práci pomáhat, a ne snižovat jejich počty zcela demotivující a finančně likvidující regulací.
8. Také tradiční obor restaurování neprožívá v prostředí liberální kapitalistické ekonomiky snadné časy. Jak se říká, drží se nad vodou. Nebude přehnané říci, že těmto trpělivým lidem, pečlivým restaurátorům uměleckých děl minulosti, je společnost mnohé dlužna a měla by si jich cenit. Nový zákon výkon restaurování naopak podstatně ztíží. Je to kontraproduktivní a nesmyslné. Ale nejde o žádné nedorozumění. Bohužel. Restaurátoři a stavební historici totiž dlouhodobě ministerstvo kultury a způsob řízení resortu kritizují. Právo svobody slova jim ministerští úředníci vzít nemohou, tak alespoň navrhli zákon, který tyto profese zcela vydá do rozhodování ministerského úřadu. Je to smutná výpověď o dnešních poměrech, nicméně je pravdivá. Znění i dikce zákona přistupuje ke kvalifikovaným osobám, odborníkům, kteří vykonávají regulovanou činnost, jako k delikventům, což je pro odbornou činnost zcela nepřijatelné prostředí a bylo to kritizováno autoritami oboru památkové péče opakovaně i v tisku.
Ministerstvo kultury tvrdí, že zákon byl řádně připomínkován a projednán se zainteresovanými osobami a profesemi. Je známo, že hrubým způsobem a mocensky byly vyrovnány připomínky krajů nebo třeba České komory architektů. S restaurátory, zpracovateli stavebně historických průzkumů ani s profesionálními pracovníky, pokud mám informace památkové péče, potom nikdo nejednal vůbec. S návrhem zákona proto nesouhlasí nebo k němu prostřednictvím profesních sdružení mají vážné výhrady restaurátoři, stavební historici, profesionální pracovníci památkové péče, architekti, ale i autentičtí památkoví aktivisté, nebo akademici, docenti a profesoři v oborech památkové péče. Nesouhlasí s ním sdružení vlastníků domů, a jak je zřejmé z vleklého projednávání v Poslanecké sněmovně, i řada poslanců v Poslanecké sněmovně.
Souhrnně řečeno, zákon je v navrhovaném znění neproveditelný a povede ke kolapsu správních řízení, která se dle něho budou vést.
Pozměňovací návrhy, které k němu byly podány, jsou vesměs dobré a kvalifikované. Kolegové poslanci, zdá se, věci rozumějí lépe než navrhovatelé. Ale zákon skoro šedesáti pozměňovacími návrhy zachránit nelze. Riziko nakonec nepovedeného a nefunkčního výsledku v tolika hlasováních o jednotlivých návrzích je příliš velké a památkový fond je příliš cenný.
Nezbývá než na závěr důrazně říci, že navrhovaný zákon zásadně ohrozí vlastnická práva významné části obyvatel České republiky i samotné kulturní dědictví. Nedovedu si představit, že by takový zákon mohl být schválen, a proto navrhuji předložený zákon návrhu zamítnout, čímž se připojuji k již ke stejnému předloženému návrhu.
Děkuji za pozornost. (Slabý potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Josefu Neklovi, zpravodaji... Já jsem si poznamenal návrh na zamítnutí, který je opakovaný. A pokračujeme v rozpravě vystoupením paní poslankyně Jany Lorencové. Připraví se paní kolegyně Chalánková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jana Lorencová: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, zákon v současné podobě je velmi nekvalitní. Je přinejmenším třeba jej doplnit o následující body. Neřeší totiž nehmotné kulturní památky. Neřeší problematiku ochrany urbanistických a architektonických hodnot chráněných území. Neřeší upevnění participace veřejnosti. Navrhuji tedy zrušení dvoukolejnosti památkové péče. Podrobnější vysvětlení vyžaduje ochrana urbanistických a architektonických hodnot chráněného území. Ty zákon nezná. Nedefinuje, a proto je památková péče nechrání. Nečinil tak ani současně ještě stále platný zákon č. 20/1986 Sb. Současná naprostá absence, konsenzu nejen v památkové péči vydává urbanistické hodnoty města, jednotlivých kulturních památek zištnosti developerů bez jejich omezování ze zákona. ***