(17.10 hodin)
(pokračuje Hubáčková)
Předně je tristní, že ministerští úředníci naprosto opomněli ochránit nehmotné kulturní dědictví. Mezi ně patří lidové zvyky, tradice a dovednosti uměleckého charakteru. UNESCO v roce 2011 zapsalo například jízdu králů na seznam mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Bylo proto pro mě překvapením, že jsem v návrhu zákona o nehmotném dědictví o tomto nenašla ani slovo. Myslím, že tento základní nedostatek lidé, kteří udržují v regionech s vypětím všech sil tradice, panu ministrovi nepoděkují.
Čekala jsem také, že se tvůrci zákona pokusí narovnat již neudržitelný stav, kdy chce majitel parcely v chráněném území postavit nový objekt a pracovníci Národního památkového ústavu mu naformulují požadavky, podle kterých prostě projekt zpracuje a předá odboru památkové péče. Často se však stane, že orgán státní památkové péče vydá rozhodnutí, které je naprosto protichůdné stanovisku odborné organizace, a investor se tak stává v situaci tím, který vynaložil prostředky a vlastně je tak vyhodil oknem. Před několika týdny jsme přijali zákon na zefektivnění stavebních řízení. Návrh pana ministra jde bohužel proti tomuto duchu a právní nejistoty vlastníků, investorů i samotných kulturních památek zachovává. Každý z vás kolegů ví minimálně o jedné památce či kulturní nemovitosti, jejímuž majiteli došly z důvodu úředních průtahů peníze a trpělivost.
Dalším dokladem toho, že nám pan ministr předkládá prokorupční zákon, je § 32 odst. 4 písm. c), který v praxi vypadá asi takto: Centrum Českých Budějovic je chráněno městskou památkovou rezervací. Chráněno je proto, aby historické jádro bylo zachováno a citlivě s ohledem na památkové hodnoty se rozvíjelo. A tento paragraf umožňuje označit stavby, které se nebudou muset opravovat za dohledu památkové péče, a na pozemcích, které v těchto zónách jsou, může být postaven jakýkoliv objekt, aniž by respektoval skutečnost, že stojí v památkové rezervaci. Myslím si, že přesně na tohle developeři čekali a konečně se dočkali.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, nechci vás zde unavovat výčtem paragrafů, které jdou doslova proti významu instituce, kterou Ministerstvo kultury zcela jistě je. Ono se totiž stačí podívat jenom na počet pozměňovacích návrhů. Do této doby mám takový počet, že se navrhuje zásadně přeformulovat či vypustit 118 paragrafů ze 140. Takto kvalitní právní úpravu nám tu ještě žádný ministr nepředložil. Ministerstvo kultury a úředníci měli tři roky na to, aby vypracovali a vyprodukovali novou, moderní právní úpravu, která vnese řád na poli památkové péče. To, že zákon předkládaný panem ministrem je skutečně vadný, dokládá i kritika, a ta zde zaznívá od začátku projednávání jak z řad opozice, kde se to předpokládá, tak ale bohužel i z řad koalice.
Ne že bych věřila na symboliku, ale neodpustím si na závěr jednu poznámku a pana ministra si dovolím upozornit, že sněmovní tisk nese číslo 666. Nenaslouchá-li tedy pan ministr argumentům, bude třeba naslouchat symbolice.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Gabriele Hubáčkové a nyní přistoupíme k vystoupení pana poslance Josefa Nekla, připraví se paní poslankyně Jana Lorencová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Josef Nekl: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, o vládním návrhu nového památkového zákona se dá říci, že je výjimečný, a to výjimečný v tom, z kolika možných stran a úhlů pohledu je odmítán a jak nulovou společenskou podporu vlastně má.
Zákon o ochraně památkového fondu, který má nahradit současný zákon o státní památkové péči, to znamená zákon č. 20/1987 Sb., nepřináší zlepšení ochrany kulturního dědictví ani posílení právních jistot vlastníků. Jedná se o neobratně sestavený zákon, který poškozuje nejen veřejný zájem, který má chránit, tedy památky, či obecněji kulturní dědictví, ale postihuje negativně rovněž občany, vlastníky památek i odborné profese, které se na ochraně a obnově památek podílejí, jak bude dále popsáno. Je opravdu těžké říci, koho více. Zákon, který ztěžuje řádné projednávání žádostí ve správním řízení, vyvolává velmi dlouhé lhůty, anebo dokonce neumožňuje množství zásahů regulérně projednat vůbec. Škodí historickým stavbám, které opravy potřebují, i jejich vlastníkům a nakonec celé společnosti. Do dosavadního systému památkové péče navržený zákon vnáší zmatek a znemožňuje racionální ochranu a obnovu památek.
Obsáhlý, složitý a byrokraticky nabobtnalý návrh zákona dnešní, jistě ne ideální situaci prokazatelně zhorší a zkomplikuje. Je třeba jej v zájmu ochrany národního kulturního dědictví i práv a svobod občanů v navržené podobě odmítnout z těchto důvodů:
1. Zákon zmenšuje ochranu památek a památkových území, nyní pod novým názvem památkový fond, snížením povinně vyžadované odbornosti ve správním řízení. Zároveň zvyšuje náklady vlastníků i společnosti. Nákladný je například plán ochrany, vymezení území s vyloučenými archeologickými nálezy, povinné zpracování stavebně historického průzkumu kulturních památek za všech okolností. Tyto nákladné dokumentace a jejich mechanické povinné provádění však pro poznání památek a jejich ochranu mají jen nevelký význam a odborná veřejnost je jednohlasně odmítá jako neefektivní. Zákon, který nedokáže správně stanovit odborné postupy, jimiž je chráněn veřejný zájem, a činí je paušálně povinnými, je neefektivní a ze společenského hlediska nesmyslný. Nepřinese užitek nikomu, snad kromě úzké vrstvy byrokratů - zadavatelů. Z hlediska celkové efektivnosti zákon charakterizuje poupravené známé lidové přísloví za více peněz méně muziky.
2. Zákon snižuje právní jistotu vlastníků. To je společensky, politicky a systémově nepřijatelné. Vlastnící totiž nesou břemeno veřejného zájmu - zachování kulturního dědictví. To znamená, většinou složitější a náročnější, tedy i dražší opravy než u běžných budov nebo domů, kde se k památkové ochraně nepřihlíží, i různé omezení využívání takovýchto staveb. Za takovéto situace musí společnost prostřednictvím památkového zákona vlastníkům památek pomáhat. Bez vlastníků památkový fond neuchová. Musí jim pomáhat nést břemeno veřejného památkového zájmu. Zákon oproti současnému stavu však činí opak, jen to nečiní zjevně. Nikde se v něm samozřejmě nepíše, že bude vlastníky šikanovat nad únosnou míru. Jistěže. Text zákona však vypovídá o tom, že ve skutečnosti takto k vlastníkům přistupuje. I řádně schválené úpravy památek může stát, správní orgán, odstranit, pokud se mu to zlíbí. Orgány veřejné správy například v souladu se zákonem povolily závazným stanoviskem půdní vestavbu nebo nástavbu nějakého objektu, pokud si to však jiný správní orgán v přezkumném řízení rozmyslí, může ji nařídit odstranit. Na čí náklady? To zákon neřeší. Zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení vypovídá o chybě státu a téměř se proti němu nedá bránit ani správní, ani soudní cestou. Vlastník kdejaké chalupy aby potřeboval elitní advokáty.
Jiný případ také stojí za pozornost: Když probíhá řízení o prohlášení stavby za kulturní památku, je omezeno nakládání vlastníka s majetkem, a přitom nejsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí, zda bude stavba nakonec památkou prohlášena, anebo ne. Tento nejistý stav může trvat měsíce, ba i roky. Pokud si výzkumná instituce vzpomene, bude moci vykonávat výzkumnou činnost v libovolném místě obydlí občanů i proti jejich vůli. Zde nejde o odstranění havarijního stavu anebo živelní pohromu či terorismus ani o žádné nebezpečí, ale o plán výzkumné instituce. Pokud výzkum občan neumožní, čeká ho mnohasettisícová pokuta. ***