(17.00 hodin)
(pokračuje Plíšek)
Další můj návrh reaguje na vývoj technologie, způsobu údržby, ochrany a obnovy stavebních či restaurovaných památek neboli nemovitostí, kde skutečně je velmi rychlý vývoj, a památkový ústav dosud dle zkušeností z terénu na tento vývoj dostatečně pružně nereaguje, jakož i nereaguje adekvátně na změnu způsobu chování veřejnosti. Jsou tak totiž prosazovány postupy a materiály, které jsou již chemicky nebo technologicky překonány a nevyhovují současným potřebám.
V dalším pozměňovacím návrhu řeším to, že vedle nadací a spolků měly mít možnost vystupovat za veřejnost a předem požádat o informace o všech zahajovaných řízeních i samosprávy obcí a městských částí, na jejichž území budou projednávány práce ve smyslu pojmů, které jsou uvedeny v tomto zákoně. Není totiž logické, aby byly opomenuty orgány územní samosprávy vzniklé z voleb podle zákona jakožto orgány, které zastupují práva a zájmy občanů příslušného území.
Další můj návrh směřuje k rozdělení ochrany památek podle významnosti. Toto je zcela zásadní. Ve stávajícím § 31 péče o památkové území obdobné paragrafy pro diferenciaci péči o památkový fond chybí úplně. Diferenciace péče odráží různorodost vlastnických vztahů v České republice včetně nedotknutelného vztahu vlastnického, tedy soukromého. Návrh respektuje finanční náročnost oprav a snaží se zvláště v případě odst. 3 zamezit požadavkům památkového ústavu na ochranu dávno neexistujících artefaktů či nařizování neúměrně finančně náročných oprav.
Podle dalšího návrhu není logické, aby návrh byl projednáván s obcí či městskou částí, na jejímž území by mělo chystané památkové území ležet, na což navazuje i ustanovení § 28. Jak může dotčený orgán územní samosprávy vznést námitky, když se o této akci ani nedozví? To souvisí s tou předchozí připomínkou, kterou jsem tady říkal z hlediska dotčené městské části, dotčené samosprávy. Zase je to markantní zejména v hlavním městě Praze. (Hluk v levé části sálu.)
Další návrh směřuje k příslušnému paragrafu, který stanoví, že je tedy účastníkem obec, tedy nejnižší stupeň samosprávy. Měly by to být, jak už jsem tady zmiňoval, i městské části, což je analogický návrh k těm předchozím. A pro všechny kulturní památky i pro všechny budovy v památkovém území má památkový ústav obsáhlou dokumentaci zachycující historický vývoj daného objektu od středověku. Není tedy důvodu, aby nebyl schopen vydat své stanovisko bezprostředně. Jde o ochranu finančních zdrojů soukromého sektoru, případně o ochranu zdrojů z dotačních programů, které jsou omezeny na určitý časový úsek, a při nesplnění termínu dokončení stavby, nebo resp. její opravy, byť z procesních důvodů, vlastník nemovitost nárok na dotaci ztrácí. Jde pak o přímé poškození zájmu soukromého sektoru, které je vymahatelné, tedy cestou občanského práva.
Pak jsou to ty návrhy, o kterých jsem hovořil, které se vztahují tedy k vandalismu. I přes vědomí toho, že vandalismus lze stáhnout pod některá ustanovení zákona, považuji za účelné tuto činnost explicitně v zákoně vymezit vzhledem k vážnosti a vysokému stupni poškození památkového fondu například v centru Prahy. Bez akceptace navrhovaných úprav hrozí vznik neoprávněného postižení sankcemi vlastníka a vandala (nesrozumitelné) dosavadní sankce vůči zvláště některým vandalům budou mít jenom tedy symbolickou povahu, což je v nepoměru k jiným sankcím, které ten zákon obsahuje. To znamená, tam je potřeba, předpokládám, že kolegové budou i navrhovat nějaké úpravy, které se týkají sankcí či správních pokut, aby tam skutečně byla zásada přiměřenosti a aby tam byla respektována závažnost toho provinění z hlediska správního deliktu, což tady v tomto případě, jak jsem naznačil, není.
A pak je konečně poslední můj pozměňovací návrh. Návrh zákona ukládá vlastníkům památkového fondu řadu povinností, často velmi nákladných, aniž jim k tomu ve většině případů poskytuje prostředky na ochranu, a naopak jim v efektivní ochraně moderními způsoby brání. Z praxe z terénu v celé řadě případů nejsou vlastníci schopni vlastními možnostmi zabránit vandalismu, ale v případě, že k této situaci dojde, mají být paradoxně vystaveni neúměrným sankcím ze strany památkového ústavu, větším než ten, kdo jim škodu způsobil, což je také si myslím neadekvátní. Vlastník nemovitosti umístěné v památkovém území má sice teoreticky možnost požádat Ministerstvo kultury o příspěvek, ale při rozpočtu ministerstva na tuto agendu, která je údajně ročně zhruba 7 milionů korun pro celé území celé České republiky - 7 milionů korun - je tato možnost spíše hypotetická než reálná.
Návrhy jsem vložil do systému. Jsou tam uvedeny zvlášť. Myslím si, že se pak dají posuzovat i zvlášť, nikoliv najednou. Já se k nim potom přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobré odpoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Budeme pokračovat. Po kolegovi Plíškovi vystoupí pan poslanec Antonín Seďa, ale požádám ho o maličké strpení, protože načtu omluvy došlé předsedovi Poslanecké sněmovny. Od 16.30 do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Milan Urban, od 17.30 do konce jednacího dne Martin Komárek a od 18 hodin do konce jednacího dne pan poslanec Karel Pražák. Nyní pan kolega Antonín Seďa. Připraví se paní poslankyně Gabriela Hubáčková. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane místopředsedo. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, v novele zákona o ochraně památkového fondu jsem vystupoval již dvakrát a žádal jsem ministra kultury o dopracování návrhu zákona podle připomínek odborných organizací či památkové inspekce. Ta mimo jiné upozornila na možnost zvýšení korupce, na dvoukolejnost památkové péče, neřešení kulturních památek z doby účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., či neřešení problematiky urbanismu a posílení práv široké veřejnosti.
Pokusil jsem se ve svém poněkud komplexním pozměňovacím návrhu, který obsahuje celkem 23 novelizovaných témat, vyřešit základní problém, a to je zavedení urbanismu do památkového zákona tak, aby se chránilo město či památkové rezervace jako celek. Také navrhuji příspěvek státu na opravu i pro nechráněnou zástavbu, protože neregulované zásahy do neregistrované zástavby ohrožují panorama i jednotlivé památky. Je nutno si uvědomit, že památka může být znehodnocena nevhodnou zástavbou v jejím okolí.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, práva veřejnosti účastnit se rozhodování o městě zajišťuje úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy Grenada 1885, která je u nás platná od roku 2000. Každé město je životním prostředím společnosti. Historická města mají kromě hodnot kulturních i významné hodnoty pro potřeby člověka a lidé mají právo rozhodovat o svém životním prostředí, a je jedno, zda v přírodě, ve městě, či obci. Proto navrhuji větší míru participace veřejnosti. Vždyť architektonické dědictví patří mezi nemovité památky a vytváří životní prostředí společnosti.
Z výše uvedeného vás chci dopředu požádat o podporu mých pozměňovacích návrhů, ke kterým se přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Antonínu Seďovi za jeho vystoupení. Nyní je na řadě ve všeobecné rozpravě paní poslankyně Gabriela Hubáčková, připraví se pan kolega Nekl. Paní poslankyně, prosím, máte slovo.
Poslankyně Gabriela Hubáčková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, jak zde už několikrát zaznělo, úředníci Ministerstva kultury se již téměř 20 let pokoušejí vytvořit nový zákon, který by měl lépe chránit památky, usnadnit život majitelům, kteří je vlastní nebo je chtějí opravit. Po 20 letech různých stadií příprav tento zákon úředníci pod vedením pana ministra dovedli do fáze vládního návrhu zákona, který, jak jsme se sami přesvědčili, podle nich je tím nejlepším, co vůbec mohlo vzniknout. Nejsem sama, kdo zaznamenal kritiku tohoto návrhu zákona, a to nejen z řad odborných, ale i stavovských organizací. Jenomže jak jsem se dozvěděla, tito kritici podle vyjádření Ministerstva kultury tento návrh vůbec nepochopili. Je zarážející vyjádření, které mě přinutilo se s některými těmi argumenty seznámit. ***