(12.00 hodin)
(pokračuje Pelikán)
S tím, dámy a pánové, že tím tedy dostane druhou šanci, ale bude to opravdu jenom druhá šance, protože dalších deset let nebude moci do ničeho takového vstoupit. Jinak řečeno, bude to moci učinit jednou za 17 let, tedy reálně dvakrát, nanejvýš třikrát za svůj ekonomický život.
Dámy a pánové, více než půl milionu lidí je v takové situaci, že na dnešní parametry oddlužení nedosáhne, a pokud jim nepomůžeme tím, co tu předkládám, tak jsou odsouzeni k tomu, že oni a jejich rodiny zbytek života budou žít mimo oficiální ekonomiku. Proto se domnívám, že je nezbytné tento návrh podpořit, a vzhledem k tomu, že návrh není technicky nějak složitý, byť je nepochybně závažný, zároveň oznamuji, že budu navrhovat zkrácení lhůty k projednání ve výborech na 40 dnů. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já děkuji panu ministrovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jaroslav Borka. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Jaroslav Borka: Dobrý den. Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane ministře, dámy a pánové, projednáváme zákon o úpadku a jeho způsobech řešení, tzn. takzvaný insolvenční zákon. V průběhu let se trvale zvyšuje počet vícečetných exekucí, jak tady říkal pan ministr, které jsou v současnosti vedeny proti více než 75 procentům všech dlužníků. Řada z těchto dlužníků se ocitá v tzv. dluhové pasti, jak zde bylo také řečeno, a kdy jeho pohledávky se staly nesplnitelnými, neboť jejich celková výše včetně příslušenství roste rychleji, než jaké dlužníci jsou nebo byli schopni uspokojovat ze svého majetku a svých příjmů. Přibližně 2 % dlužníků, u nichž dochází k exekučnímu vymáhání, je schopno poskytovat měsíčně věřitelům v uložené výši. Přibližně 7 % dlužníků dosáhne ukončení exekuce vedené proti nim. A více než 90 % zadlužených osob v exekuci, je to okolo 655 000, se nachází ve zmiňované pasti. Z tohoto pohledu by návrh zákona mohl být určitým řešením. Avšak jsou tady některá místa, která budou zajisté předmětem diskuze.
Já se domnívám, že předložený návrh dostatečně neanalyzoval dopady návrhu na věřitele, tzn. zejména na instituce finanční, bankovní, potom na stavební bytová družstva, společenství vlastníků a další. Na rozdíl od stávající úpravy věřitel za nařízené odpuštění dluhu ve výši blížící se téměř 100 procentům nedostane prakticky žádné protiplnění. Také zvažování přiměřenosti pohledávek pouze v insolvenčním řízením jdoucím mimo synergicky provázaný systém práva, by mohlo způsobit výrazný nepoměr mezi dlužníky, kteří předmětné pohledávky řádně a včas plní, a dlužníky, kteří ať již vědomě, nebo nevědomě sice apelují na oddlužení, ale splácet nemohou a ani někteří nechtějí.
Je zde ještě další závažná skutečnost, že návrh ve svém zaměření vytváří prostor pro jev spíše nežádoucí, kterým je tedy automatizace oddlužování. Věřím, že zákon, pokud projde prvním čtením a bude dán k diskuzi do výborů, může některé věci odstranit anebo změnit.
Tedy vládní návrh zákona přináší řešení ve variantách, které by mohly podle předkladatele vést k řešení problémů insolvence zadlužených osob. Dovolte mi, abych ještě podotkl, že návrh vám byl doručen jako sněmovní tisk 1030/0 dne 8. února 2017. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první s přednostním právem přihlásil pan místopředseda Vojtěch Filip. Poté pan poslanec Martin Plíšek. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, pane ministře, paní a pánové, já budu úsporný ve svém vyjádření, protože návrh, tak jak je předložen, nezahrnuje řešení, které jsem předpokládal, že insolvenční zákon a jeho novela obsahovat bude. Předpokládám, že se k tomu dostaneme ve druhém čtení, respektive při jednání ve výborech.
Jedná se o to, aby nebyl zcela dlužník zbaven svých procesních práv. To sice zajišťuje § 244 až 243, jedna věta, ale v § 245 to je omezeno natolik, že insolvenční správce přebírá všechny pravomoci a soudy většinou judikují, že nemá dlužník žádná práva, pokud jde o návrh, kterým by například urychlil prodej svého vlastního majetku, a tak zabezpečil větší prostředky do majetkové podstaty, ze které by se mělo plnit. V tomto ohledu považuji tu normu za neúplnou, respektive za podceňující úlohu dlužníka, protože je tady dlužník v podstatě veden jakoby ten, který je jediný, který brání zaplacení svého dluhu, a musí nastupovat insolvenční správce, aby nahradil jeho vůli k tomu plnění. Život je trochu složitější. Já řeknu jeden konkrétní příklad, který dokládá to, jakým způsobem je možné rychleji řešit insolvenci, ale i samotná řešení, která jsou mezi věřiteli a dlužníky.
V případě rozvodu manželství většinou dojde ke sporu mezi bývalými manželi a může dojít ke sporu o nemovitost, která může sloužit k tomu, že by se věřitelé uspokojili na majetku dlužníka, kterým je jeden z manželů. Jestliže se podaří tomu druhému z manželů zablokovat takové řešení, ať už tím, že po třech letech dojde k zákonné změně vlastnictví ze společného jmění manželů na podílové spoluvlastnictví, tak pořád máme před sebou případné vypořádání. A soudní spor se může vést hlavně daleko, a jestliže není žádná vůle nebo žádná možnost, jak by se dlužník mohl, řekl bych, aktivně podílet na zajišťování majetku do té podstaty, tak svým způsobem ho stavíme do role odsouzeného, který jenom čeká na to, jak to insolvenční správce vyřídí.
Problém je i v tom, že může dojít ke konfliktu zájmů mezi dlužníkem a insolvenčním správcem, což se většinou velmi špatně dokazuje, a v tom případě tedy je potřeba, abychom posílili procesní roli dlužníka a nezbavovali ho zcela té aktivní legitimace ve sporu, i když samozřejmě riskujeme, že jeho návrhy, pokud by směřovaly ke zmenšování majetku, by musely být odmítnuty. To se dá řešit. Myslím si, že existuje i docela pozitivní návrh, který by do § 265 odst. 2 insolvenčního zákona, to znamená 182/2006 Sb., se dal prodiskutovat a ve výboru zajistit. ***