(16.00 hodin)
(pokračuje Heger)
Třetí oblast, ten důvod, proč se píše speciální zákon o veřejnoprávní hospodářské organizaci, to by nemělo být kritikou tohoto zákona. Za prvé návrh zákona se dnes opírá o institut veřejného ústavu dle nového občanského zákoníku, který modifikuje. Zároveň je však nutno hlasitě říci, že někdy již od roku 2000 přetrvává závazek státu, potažmo Ministerstva financí, přijmout obecný zákon o neziskové právnické osobě, ale žádné z Ministerstev financí, ani to stávající, nenaznačuje, že by takovýto zákon měl být považován za prioritu. Dodám k tomu, že žádný chaos a spěch při přípravě zákona být nemusel, protože kostra návrhu byla opravdu připravena a velmi důkladně diskutována už v roce 2013 a Ministerstvo zdravotnictví bylo na dokončení a úpravu některých detailů, ke které nyní došlo, dobře připravené.
Když se ptala paní poslankyně Marková, proč ten zákon nevznikl dříve, když je nyní tak potřebný, v uvozovkách, tak na to musím říct, že samozřejmě ne úplně všem se ten zákon líbí, protože ne úplně všichni chtějí mít - a to si myslím, že lze říci o řediteli fakultní nemocnice - vyšší odpovědnost za to, co dělají. Takže ministerstvo řízené ministrem Němečkem tuto prioritu nemělo a je dobře, že ji získalo za ministra Julínka.
Musím znovu zdůraznit, že veřejných neziskových organizací speciálního typu máme více, a kromě toho, co tady už citoval ministr Ludvík, lze jmenovat dvě nejméně veřejnoprávní sféry, které jsou blízké zdravotnictví, kde ad hoc vzniklé neziskové organizace fungují dobře. On zmínil už sféru školství. Týká se univerzit, ale potažmo tedy vlastně výkonného prvku v našem kontextu lékařských fakult. Druhou sféru neziskové organizace ad hoc de facto reprezentuje i Všeobecná zdravotní pojišťovna. V žádné z této oblasti se nenaplnily prognózy o riziku privatizace či rozkradení majetku, a lze si tedy poradit, jak je vidno, i se zákony speciálními, ad hoc připravenými pro zdravotnickou sféru.
Poslední bod o problémech, které ten zákon bude řešit, bude už kratší. Týká se vnitřních problémů fakultních nemocnic a lékařských fakult. Benefitem návrhu je odstranění napětí mezi potřebami zdravotnictví a akademické sféry, jmenovitě lékařských fakult v akademické sféře. Dvojkolejnost pracovníků fakultních nemocnic, kteří mají, a to se týká zejména šéfů klinik, které jsou klíčovými útvary ve fakultních nemocnicích a zůstanou i v univerzitních, tak ti šéfové klinik mají dneska dva oddělené šéfy. Ředitele nemocnice a v rámci svého úvazku lékařské fakulty děkana lékařské fakulty. Stále častěji platí, že tyto dva subjekty se dohodnou, ale někdy je to velmi obtížné a zákon v podstatě tu dohodu zakládá jakožto dohodu povinnou, aby ty nové útvary univerzitní nemocnice mohly fungovat.
Zůstávají věci nedořešené. O tom už tu mluvil pan zpravodaj Vyzula. Ve stávajícím návrhu třeba zůstala nedořešena problematika evidence a proplácení sdílené pracovní doby mezi dvěma zaměstnavateli, nemocnicí a lékařskou fakultou. Řada dalších problémů tady je vedle té dvojkolejnosti, drobných problémů v personalistice a podobně. Některé již zákon odstraňuje, ale otevírá se tady přinejmenším dostatečný prostor pro obě strany, jak ty zbývající problémy řešit téměř povinně, ale zejména kreativně, a to v rámci smlouvy mezi nemocnicí a fakultou, která bude muset být.
Nebudu pokračovat ve výčtu důvodů pro zákon. Podstatné jsem řekl. A jenom konstatuji, že přeměna fakultních nemocnic na univerzitní nemocnice by byla velmi pozitivním příspěvkem ke zvýšení efektivity našeho zdravotnictví. Nemocnice řízená státem nemá silnou motivaci chovat se racionálně a hospodařit s vlastní zodpovědností. A netýká se to jenom vrcholového managementu. Týká se to i jednotlivých klinik, které se chovají velmi různě v této sféře, a managementu nemocnice, vrcholovým manažerům to přidělává hodně práce. Ta zvýšená zodpovědnost zahrne de facto i zodpovědnost jednotlivých klinických pracovišť, která, pokud ji nepřijmou, by taky mohla přijít o své příležitosti.
Vedení nemocnice snadno podléhá politickému vlivu, pan ministr to tady už naznačil, a musím konstatovat, že ministři se v tomto směru, řeknu-li to diplomaticky, v minulosti chovali velmi různě. Odstátnění a převzetí plné zodpovědnosti ze strany nemocnic je proto vysoce žádoucí.
Tak jako vždy je ale ďábel ukryt v detailech a já zmíním jenom jeden, který také bude dobré diskutovat. Vztah fakultní, resp. univerzitní nemocnice k příslušnému kraji je jednou z těch věcí, která není v našem systému úplně dobře vyřešená a vede k častým dvojkolejnostem. Snadno zde vznikají konkurenční a kompetenční spory a zákon by jejich řešení mohl naznačit v případě, že by v orgánech univerzitní nemocnice byl alespoň jeden zástupce za příslušný kraj, pokud v něm fakultní nebo univerzitní nemocnice je.
Znovu tedy opakuji na úplný závěr, že návrh si podle mne zaslouží propustit do druhého čtení, kde všechny tyto problémy mohou být velmi extenzivně diskutovány. Děkuji.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Jako další je do obecné rozpravy přihlášen pan poslanec Ludvík Hovorka a připraví se pan poslanec Jiří Štětina.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Vážení páni ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové, já si vzpomínám na dobu let 2006 až 2010. Vzpomínám si na tehdejší odpor akademické obce vůči zákonu o univerzitních akciových společnostech, i když je pravda, že ten odpor byl silnější v pražské části akademické obce. V brněnské části byl slabší a bylo to z důvodu, že brněnská akademická obec byla pod Damoklovým mečem pokračování nebo zastavení financování univerzitního kampusu.
Já jsem tehdy měl návštěvu pana ministra Julínka, který se mě zeptal: co vám vadí na tom zákonu o univerzitních akciových společnostech? Já jsem mu řekl: vadí mi, že univerzity dostanou 34 % akcií, zatímco stát si ponechá 66 %, ale ten stát to pochopitelně může kdykoliv prodat. On říká: tak se domluvíme a dáme tam pět let, že se ty akcie státu nebudou moci prodat. Já říkám: ale co bude za pět let, pane ministře? On říká: no tak tam dáme dvacet let. Já říkám: ale za těch dvacet let ten problém bude naprosto stejný. On se tehdy rozčilil a řekl mi: no ale když to tedy tak bude, tak my se s vámi o tom vůbec nebudeme bavit a zprivatizujeme ty nemocnice podle zákona o velké privatizaci. Skutečně ty privatizační projekty se v daném období zpracovávaly a teprve vlastně koaliční jednání, kdy se KDU postavila proti, tehdejší premiér zastavil přípravu privatizace přímo řízených organizací, a tím ta záležitost byla odpískána. ***